neděle 26. února 2017

Lekce přítomného okamžiku aneb co mi přinesly školní hory



Máme za sebou první školní výjezd. Zimní, horskou, čtyřdenní výpravu.
Moc ráda bych napsala, že to byla paráda. To slunce, azurová obloha, třpytící se sníh a rozzářené tváře dětí školních i těch mých, které jsem pro nedostatek hlídacích dobrovolníků „vláčela“ s sebou.
Jenže, to bych kecala.


Celé čtyři dny jsem si v duchu, protože nahlas se to mezi dětmi nesluší, opakovala hlášku z filmu Na samotě u lesa, „Chčije a chčije!“ a při představě, že u nás v Polabí se právě počíná probouzet jaro a já si přijela na hory pro dávku hnusného počasí s oblevou, si jen tiše rvala vlasy.
Neboť.
Boty jsem si promáčela už při stěhování zavazadel z auta do chalupy, (stejně jako polovina dětí) a celý pobyt jsem tak strávila s mikrotenovými sáčky na nohou, které však nezabránily tomu, aby se mi při každodenním pobytu venku do půl hodiny neutvořily pod chodidly odporně ledové loužičky (a to i přesto, že mě prodavačka ujišťovala, že „tyhle boty vám, mladá paní nepromoknou! Ty jsou do sněhu dělaný!“).
O čepici jsem byla nucená se dělit, jelikož Mates má jakousi utkvělou potřebu být v neustálém a co nejtěsnějším sepjetí se zemí (zřejmě nějaká kozoroží libůstka), což znamená, že jakmile vyjde ze dveří, vrhá do sněhu v podstatě šipku (stejně jako do trávy, písku, či bláta…v závislosti na lokalitě a ročním období) a tím pádem se stává adeptem na nejzmáchanější dítě výpravy, což jsem se já, jakožto hyperprotektivní matinka, snažila kompenzovat alespoň zapůjčením čepice ve chvílích, kdy Mates vypadal, že tu svou půl dne maceroval v ledové vodě.


Rukavice a šálu jsem si zpravidla zapomínala vzít, protože než člověk oblékne potomstvo vlastní a zkontroluje to školní, už se spěchá ven, aby se nikdo v chodbě nepřehříval a zároveň se nepokoušel utopit v neustále se zvětšující kaluži před chalupou.
A zbytek oděvu jsem na sobě sice měla, nicméně, mokrá a zmrzlá jsem byla furt.
Stejně jako všichni naši malí svěřenci, kteří se po každém návratu z té outdorové sloty svlékli z mokrých svršků v chodbě jako hadi z kůže a my dospělí jsme následující hodinku věnovali ždímání, rozvěšování a rozjímání nad tím, jak co nejefektivněji všechnu tu mokrou garderobu usušit a nezničit přitom přímotopy ani boty, bundy, oteplováky, mikiny, rukavice, čepice, ponožky, legíny a většinou i trenky a kalhotky.


ALE!
Víte, co je na tom skvělé?
Že těm dětem to bylo úplně šumák!
Ony nefrfňaly, nekňouraly, nevztekaly se ani si nestěžovaly. Prostě to braly jako fakt.
Prší? No jo no, tak budem mokrý, ale užijem si to!
Fučí? No jo no, tak nám bude trochu zima, ale užijem si to!
Je mlha? No jo no, tak neuvidíme na krok, ale užijem si to!
Zmáčené od sněhu vespod a od deště svrchu, s igeliťáky v botách a v rukavicích, které prakticky nikdy nebyly stoprocentně suché, si děti i přesto zvládaly zachovat dobrou náladu a vychutnávat si přítomný okamžik. A když pak v chalupě uschly, ani je nenapadlo postesknout si, jakej že to byl venku marast a donekonečna, jako často mi dospělí, vzdychat, že to byl teda děs!
Ne, děti prostě jely dál. Co bylo, to bylo a teď už nemá cenu se tím zabývat….
Byly zkrátka skvělé! A já jim nesmírně děkuju, protože to, co je ve škole můžu „naučit“ já se mnohdy ani zdaleka nevyrovná tomu, co ony učí svou přirozeností mě.





3 komentáře:

  1. Prostě zase super napsane, Baru. A to dětské vnímání situace občas dětem opravdu závidím! 😉 Jana

    OdpovědětSmazat
  2. Tak to má přesně být! Učíme se pořád navzájem.. Mě třeba děti, abych se za něčím stále nehonila a jen tak si s nimi lehla ke stavebnici, hře nebo knížce. Jsou skvělí! A když jim dospěláci naslouchají a energie proudí, to je pak úplně jedno jaké je počasí..

    OdpovědětSmazat
  3. Pěkný den,
    parádně jste to napsala... :) To jsem na těch akcích s dětmi taky nejvíc milovala. Děti jsou úžasný...
    Mějte se prima, Peťka :)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)