Sezóna rodinných výletů zahájena: Kuks

Se zimou mám jeden problém. Strašně se mi nechce ven a moje fyziologie jako by se spíš podobala medvědům. Jednak si míň holím nohy a hlavně, víc se mi chce spát, pelešit se s knížkou a na bílou zimu se koukat tak maximálně z okna.

Takový luxus mi ale dopřáván není a já jsem nucena i přes zimu vyvíjet větší než malou aktivitu. (Třeba hory rodinné a školní…)

Ale jakmile vzduch provoní mokrá hlína, vykouknou sněženky a slunce začne mít tu správnou sílu, ožívám ze zimní letargie a dostanu chuť migrovat po světě.

Muž ovšem preferuje migraci pouze po krásách okolních, a tak jsme si vyrazili na nefalšovaný rodinný, nedělní, jarní výlet alespoň na Kuks.

Naše „nové“ sedmimístné auto (v němž si já připadám jako královna silnic a které zhodnotil můj nebiotatínek slovy: „hmm, rodinný auto, no…“!), jsme zanechali v obci zvané Žireč a vystoupali k Braunovu Betlému.

Tam jsme odlovili první jarní kešku, dali si první jarní piknik a vydali sena první jarní „tůru“ ke Kuksu.

Naše průměrná rychlost byla dle mužovi chytré aplikace nižší než 2 km za hodinu, jelikož přesně to je minimální rychlost, kterou ona aplikace ještě registruje…a tu naši vůbec v potaz nebrala. Sladěné potomstvo v čapkách a bundičkách den předtím zakoupených se naproti tomu zvládlo zprasit rychlostí blesku. A já si při jediném rychlém pohybu, tedy běhu z kopce, zvrtla kotník a ještě jsem si to zvládla natočit…

Nicméně do Kuksu jsem dopajdala (lehce popuzená tím, jak málo mě zbytek rodiny lituje a za mou výdrž obdivuje) a v cíli jsme se hromadně odměnily výbornou večeří v restauraci Baroque.

Nakonec už zbývalo jen dokulhat k vlaku, za čtyři minuty urazit tu jednu zastávku, co jsme šli celé odpoledne, znaveně se zhroutit do autosedaček a vyrazit k domovu.

"Ty jo, to byl teda výlet! Skvělej, ale náročnej! Asi si budu muset dát zejtra po ránu jógu. Nebo možná spíš meditaci..." zhodnotil naši jarní premiéru osmi kilásky zmožený Mates.

A to chudák ještě netuší, že na příště nám muž plánuje třídenní dobývání Sněžky!

Tedy, až mi splaskne ten kotník, samozřejmě 😉