úterý 14. února 2017

Nejlepší dárek (nejen) „za vysvědčení“? Společně strávený čas…

Při promazávání fotek v telefonu jsem narazila na několik selfíček, které jsme si s Matym cvakli během našeho nedávného společného odpoledne a trochu jsem sama sebe dojala, když jsem si vzpomněla, jak vzácné a krásné chvilky to pro nás oba byly…


Když se před dvěma týdny rozdávalo u nás ve škole vysvědčení, nikdo to moc neprožíval a kupříkladu Matýsek si naše pracně vypiplané slovní hodnocení stále umanutě plete s diplomem. Ale když jsem mu navrhla, že bychom si mohli u příležitosti vysvědčení zavést tradici darované knížky a rande ve dvou, rozsvítily se mu oči.
Se třemi (a více!) dětmi je to totiž někdy kříž. Člověk se může rozkrájet, ale stejně všem najednou svou plnou pozornost věnovat nedokáže. A i když je společně strávený čas nesmírně obohacující, chvíle, kdy mají děti mámu (nebo tátu) jen samy pro sebe, jsou úžasným způsobem jak zharmonizovat vzájemný vztah a dát dětem pocítit, že nejsou jen součástí sourozenecké smečky, ale především jedinečnou a milovanou bytostí.
Často cítím, že děti svými scénkami a zvýšenou potřebou „lézt okolí na nervy“, jen volají o pozornost. Že je pro ně snazší pošťuchovat, vztekat se a rozbíjet skleničky, než na férovku říct: „Hele, mami, nech už ten počítač, sundej z klína bráchu, přestaň česat ségře vlasy a věnuj mi aspoň hodinku svého času, jo!?“
Od doby, co Maty nastoupil do školy a já tamtéž do práce, spolu sice trávíme celé dva dny v týdnu ve třídě a ve družině, ale kvalita takového času je jiná, než ta mateřsko-synovská.
Začala jsem si všímat, že ztrácíme naše vzájemné vyladění, že Maty není tak úplně v pohodě a svůj.
Najednou byl v roli školáka, toho zodpovědného, velkého kluka, který už by měl spoustu věcí zvládat sám, a on by přitom před tou zodpovědností raději schoval hlavu pod polštář a na veškeré očekávání se zvysoka vykašlal.
Bylo mi z toho smutno. A rozhodla jsem se pro nás oba něco rychle udělat. Než si zavaříme a průšvih.
Zařídila jsem nám rande ve dvou.
Ten den Maty ve škole už od rána vykládal, že ho čeká odpoledne jen s mamkou, a když jsem pro něj po obědě přišla, byl oproti běžnému slimáčímu oblékacímu tempu do minuty na značkách.
Nejdřív jsme zašli do knihkupectví, kde jsme strávili dobrých čtyřicet minut prohlížením, pročítáním, vybíráním a rozhodováním (ten kluk je v tomhle asi po mně…) a nakonec jsme odešli s příběhem z řady Star Wars pro první čtení (z něhož ještě téhož večera polovinu přečetl, ačkoli čtení je to poslední, co ho běžně ve škole zajímá) a krásně zpracovanou interaktivní knížkou Jak fungují stroje.


Pak následovala návštěva restaurace, kde jsme kdysi podobně randili poprvé. Prohlédli jsme knížky, dali si horkou čokoládu a hranolky (taky se vám nad tou kombinací sbíhají sliny? ;-) a za tmy se vydali na cestu k domovu.
Nefalšovaně šťastní, nabití a vyladění.
Bylo to opravdu jako mávnutím kouzelného proutku. Maty zase rozkvetl, dostal se do větší pohody doma i ve škole a naše komunikace přestala připomínat studenou válku. Jeho potřeba pozornosti byla naplněna. Moje potřeba intenzivněji prožitého času s mým prvorozeným též. A břímě očekávání jsme rozpustili v té přeslazené čokoládě se šlehačkou.
Někdy stačí opravdu málo. Trocha času, soustředěné pozornosti a lásky, o které nejen mluvíme, ale kterou dáme najevo právě tím způsobem, který je našim dětem nejsrozumitelnější. A v takové chvíli se začnou se dít zázraky…

4 komentáře:

  1. Pěkný den,
    máte naprostou pravdu... všechno je to o pozornosti a lásce... :) Než jsem šla na mateřskou, pracovala jsem na jedné velké střední škole coby výchovný poradce a až moc často jsem viděla, jaké problémy se s dětmi (mladými muži) táhnou už od dětství... i ten jejich vzdor a "naschvály" pramenily většinou z nedostatku pozornosti v dětství...
    Mějte se krásně, moc Vám fandím a ještě raději čtu Vaše příspěvky,
    Peťka :)

    OdpovědětSmazat
  2. Baru, až mi vstoupily slzy do očí. Mám tři syny, nyní již hodně dospělé, ale celý život v sobě mám pocit, že jsem tomu prostřednímu tak nějak dala málo sama sebe. A proto mu i teď hodně říkám,že ho mám moc ráda a pořád tady budu pro něj, když se bude potřebovat vypovídat...Čas se však vrátit nedá.
    MOc hezký den jste spolu měli a správně jste vycítila co máte udělat.
    Přeji krásné dny.
    Ála

    OdpovědětSmazat
  3. Milá Báro, cítím to tak i u svých dětí ... Jen ten čas jen pro Emmu (tu starší) se mi moc nedaří ... Musím na tom zapracovat. Děkuju moc!

    OdpovědětSmazat
  4. Baru, úžasný příspěvek. Díky 😉 Jana

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)