pondělí 20. února 2017

Jak se stane, že vztah vyšumí? A co s tím?



Nejdřív láska jako trám a najednou podivně vyčpělý pseudovztah, ve kterém je nejživějším tématem k rozhovoru takové klišé, jako kdo vyzvedne děti ze školky nebo jak je možný, že jsi ZASE nekoupil aspoň to pitomý pečivo cestou z práce, to toho chci po tobě tak moc? Co mám asi teď dětem namazat k svačině!?
Jak se to stane?
Jak se lidi dostanou od společného snu „a žili spolu šťastně až do smrti“ k takovému odcizení, že otázku „na co teď myslíš?“ vlastně už nenapadne nikoho pokládat, protože odpověď na ni je oběma úplně lhostejná?
Dva soukromé vesmíry v jednom bytě, v jedné ložnici, v jedné posteli.
Začala jsem poslouchat audioknihu Nevěra, od Paula Coelha. A ten příběh mě nesmírně vytáčí. Nedokážu se na něj naladit. Nedokážu tu ženskou pochopit.
Má na první pohled dokonalý život, skvělého muže, zdravé děti, zajímavou práci. Jenže nic z toho jí nedává smysl. A jediné, co ji z jejího letargického sestupu do hluboké vody depresí dokáže vytrhnout je potenciální milenec. Konečně má o co usilovat, pro co žít.
A já si zase říkám. Jak se to stalo?
Proč necháváme vztahy dojít do takových fází? Proč spolu místo koukání na televizi, honby za povýšením, titulem Nejlepší rodič roku nebo možná touhy po nejlesklejší kuchyňské lince, víc nemluvíme, nesdílíme, nehrajeme hry, nemasírujeme si záda nebo si na důchod neplánujeme cesty kolem světa?
Jsme spolu s mužem jedenáct let.



A jistě, že náš vztah není stejný jako na začátku.
Kdy na mě v pátek odpoledne po příjezdu z Brna čekával před školou. Kdy jsem mu do smsek psala romantické veršíky. Kdy naše telefonní hovory trvaly klidně i celou noc. Kdy jsem ho s pusou opuchlou od líbání a s ufňukaným „bude se mi stýskat“ vyprovázela v neděli večer k vlaku.
Dnes se možná o něco míň líbáme a o trochu víc hádáme. Řešíme, kdo odveze děti do školy a školky a kdo koupí rohlíky.
Ale taky si večer otevřeme víno a skládáme spolu prádlo. Hrajeme Carcassonne. Povídáme si o svých snech. Citujeme si navzájm hlášky z Cimrmana. Děláme si domácí kino. Nehrajeme na tichou domácnost. Plánujeme, jaká místa spolu navštívíme. A pokládáme si otázku „na co teď myslíš?“ a odpověď toho druhého nás opravdu zajímá.
Je právě to důvod, proč jsme spolu pořád rádi a ne ze setrvačnosti? Nebo máme jen štěstí?
Nevím.
Ale včera spaly děti u babičky a muž a já jsme měli čtyřiadvacetihodinové rande. Stihli jsme kavárnu, kino, procházku i víno. Smáli jsme se, povídali si spolu a dopřáli si i každý chvíli pro sebe.
Zkrátka jsme věnovali pozornost našemu vztahu a láskyplně o něj pečovali.
A podle mě právě tohle dělá opravdu hodně…
Tak o svoje vztahy nezapomínejme pečovat. Ani když máme děti, krize nebo nedostatek času. Vždyť randit se dá i po večerech v obýváku ;-)



10 komentářů:

  1. Moje řeč, Baru. Opět jsi to napsala moc hezky �� Tvého muže bych teda na tech prvních fotkách bez plnovousu téměř nepoznala. Moc vam to sluší. ��

    OdpovědětVymazat
  2. Pre mňa je Coelho až taký ,,citový vydierač,, vie pekne ,,podojiť,, ľudí...urobil z kresťanskej romance beletriu, poupravovanú podľa seba, vie ktoré ,,body,, u ľudí zatlačiť.
    Naozaj môže byť život s mužom romanca-príbeh lásky, aj keď v mojom prípade je autista!
    A každý je v tom príbehu sám, iba s Bohom (Vesmírom, Dobrom,Životom)!

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj
    u nás to nejde ani v obyváku ani mimo byt, v zivotě nám děti nikdo nepohlídal, přes noc, a to jsou čtyřleté. No a večer v obyváku, když vypadnou děti spát, je to tak hodka co poklidim a taky vypadnu spát, co tam pak tatík do jedná ráno dělá, ani nechci vědět....

    OdpovědětVymazat
  4. O to, aby nevyšuměl, se musejí s láskou starat oba dva, jinak to snad ani nejde. Myslím, že vím jak na to - s manželem letos oslavíme společných 38 let :o). Děti jsem měli tři a čas na sebe byl naprosto důležitý a vždy jsme ho nacházeli. Vždy jsme dodržovali malé rituály - děti večeře, koupání, večerníček, čtení a spát. A večer patřil jenom nám, vypovídali jsme si vše co se za den stalo, plánovali co je nutné zorganizovat. U všeho a na všechno jsme byli a stále jsme, dva - na všechno dva...
    A Baru, manželovi to slušelo bez vousů hodně moc :o))).
    Tak se hýčkejte navzájem.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  5. Právě tato knížka se mi vůbec nelíbila. Přijde mi taková umělá.
    Společný čas je potřeba, ale co když vůbec není hlídaní (žádné babičky) a cizí lidi si do bytu člověk jen tak nepustí? To zůstává jenom ten kinovečer v obýváku a láhev vína k tomu.

    OdpovědětVymazat
  6. Nam taky nikdo nehlida, ale o tom to vubec neni. Stacej chvilky - treba mi manzel do dneska vola "jen tak", kdyz jede nekam autem a proste si spolu par minut povidame, jednoduse proto, ze se chcem slyset a vedet, jak se ten druhy zrovna ma. Nebo v posteli pred spanim. Staci fakt chvilka, kdy tomu druhemu venujete plnou pozornost. Nebo i treba pri praci, kdy jeden vari veceri a druhy koupe deti - kdyz kolem sebe prochazime, obejmeme se nebo aspon dotknem. To vsechno po 15 letech. Rande nemusi trvat 24 hodin. Vlastne to ani nemusi byt rande ;).
    Jinak, Baru, trefne jako vzdy ;). Moc zdravim!

    OdpovědětVymazat
  7. Baru, krásně napsané. U nadpisu jsem se lekla, že máte doma problém a hooodně se mi ulevilo, že ne:-)
    Máš pravdu.
    Jednu babičku už nemáme, druhá je vážně nemocná, ale randit se dá doma večer v obýváku. Už roky nemáme tv a sedět spolu u svíčky a povídat si nebo taky ne - hezké je mlčet, když máš s kým a o čem. Taky srdíčko na chleba z marmelády při snídani, z kečupu na langoš při obědě, lístek s přáním, zamilovaná sms, to vše jde i s dětmi i po letech. I přes všechny životní průšvihy říct, jsem ráda, že tě mám, vážím si tě.
    Díky za tvé psaní.
    Krásné dny.
    Bohunka

    OdpovědětVymazat
  8. Mohu jen potvrdit co jsi napsala a přeji Vám i zbytek partnerského života v této filozofii. Prožila jsem tak 36 let a jen smrt nás rozdělila:-( ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Obdivuji takove vztahy...veci i vztahy se maji opravovat a pracovat na nich...Hezke jaro vsem.JP

      Vymazat
  9. A tak to má být...Krásně napsané!hezké dny.-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)