Jak se stane, že vztah vyšumí? A co s tím?

Nejdřív láska jako trám a najednou podivně vyčpělý pseudovztah, ve kterém je nejživějším tématem k rozhovoru takové klišé, jako kdo vyzvedne děti ze školky nebo jak je možný, že jsi ZASE nekoupil aspoň to pitomý pečivo cestou z práce, to toho chci po tobě tak moc? Co mám asi teď dětem namazat k svačině!?

Jak se to stane?

Jak se lidi dostanou od společného snu „a žili spolu šťastně až do smrti“ k takovému odcizení, že otázku „na co teď myslíš?“ vlastně už nenapadne nikoho pokládat, protože odpověď na ni je oběma úplně lhostejná?

Dva soukromé vesmíry v jednom bytě, v jedné ložnici, v jedné posteli.

Začala jsem poslouchat audioknihu Nevěra, od Paula Coelha. A ten příběh mě nesmírně vytáčí. Nedokážu se na něj naladit. Nedokážu tu ženskou pochopit.

Má na první pohled dokonalý život, skvělého muže, zdravé děti, zajímavou práci. Jenže nic z toho jí nedává smysl. A jediné, co ji z jejího letargického sestupu do hluboké vody depresí dokáže vytrhnout je potenciální milenec. Konečně má o co usilovat, pro co žít.

A já si zase říkám. Jak se to stalo?

Proč necháváme vztahy dojít do takových fází? Proč spolu místo koukání na televizi, honby za povýšením, titulem Nejlepší rodič roku nebo možná touhy po nejlesklejší kuchyňské lince, víc nemluvíme, nesdílíme, nehrajeme hry, nemasírujeme si záda nebo si na důchod neplánujeme cesty kolem světa?

Jsme spolu s mužem jedenáct let.

A jistě, že náš vztah není stejný jako na začátku.

Kdy na mě v pátek odpoledne po příjezdu z Brna čekával před školou. Kdy jsem mu do smsek psala romantické veršíky. Kdy naše telefonní hovory trvaly klidně i celou noc. Kdy jsem ho s pusou opuchlou od líbání a s ufňukaným „bude se mi stýskat“ vyprovázela v neděli večer k vlaku.

Dnes se možná o něco míň líbáme a o trochu víc hádáme. Řešíme, kdo odveze děti do školy a školky a kdo koupí rohlíky.

Ale taky si večer otevřeme víno a skládáme spolu prádlo. Hrajeme Carcassonne. Povídáme si o svých snech. Citujeme si navzájm hlášky z Cimrmana. Děláme si domácí kino. Nehrajeme na tichou domácnost. Plánujeme, jaká místa spolu navštívíme. A pokládáme si otázku „na co teď myslíš?“ a odpověď toho druhého nás opravdu zajímá.

Je právě to důvod, proč jsme spolu pořád rádi a ne ze setrvačnosti? Nebo máme jen štěstí?

Nevím.

Ale včera spaly děti u babičky a muž a já jsme měli čtyřiadvacetihodinové rande. Stihli jsme kavárnu, kino, procházku i víno. Smáli jsme se, povídali si spolu a dopřáli si i každý chvíli pro sebe.

Zkrátka jsme věnovali pozornost našemu vztahu a láskyplně o něj pečovali.

A podle mě právě tohle dělá opravdu hodně…

Tak o svoje vztahy nezapomínejme pečovat. Ani když máme děti, krize nebo nedostatek času. Vždyť randit se dá i po večerech v obýváku ;-)