pondělí 6. února 2017

Krkonošská expedice aneb dobíjíme baterky


Mám moc ráda hory. V létě.
Ale možná, že jim začínám přicházet na chuť i v době, kdy se po svazích valí mlha, která ve spojení se sněhovou peřinou vytvoří jedno velké bílé neproniknutelné nic. Kdy cesty splynou se sjezdovkami a cedule varující před rolbami tu nejsou jako pěst na oko.
Ve výsledku jsem totiž prostě jen šťastná, že jsme zase opustili naši uspěchanou realitu a vydali se vstříc něčemu novému, společnému a vzrušujícímu.

V létě se okupování chalupy v Krkonoších mé milé tety a strýčka stalo už nedílnousoučástí prázdnin. V zimě jsme tam ale spolu s dětmi vyrazili poprvé (a musím říct, že zpočátku mě napadlo, že i naposledy).
Na chalupu se totiž v zimě člověk rozhodně nedostane autem. Zbývá tedy buď pěškobus, lanovka, sněžný skůtr nebo rolba. Vzhledem k množství členů výpravy i zavazadel, která jsem sice k mužově překvapení a své hrdosti dokázala minimalizovat na maximum, jsme k dobytí chalupy zvolili variantu poslední. Rolbu.



Nicméně, když jsme se po dvouhodinovém čekání na onen ďábelský stroj, během něhož se děti zvládly proměnit ve tři vodníky (fakt dík, oblevo!), konečně vykodrcali k chalupě, vyložili bagáž, psa i potomstvo a pokochali se výhledem, začala nám být fakticky zima.
Slavnostně jsme tedy odemkli chalupu, nasomrovali se do kuchyně a tam to na mě padlo (výše zmíněný pocit, že v zimě na hory s dětmi už nikdy víc! alespoň dokud jim nebude nejmíň patnáct a nebudou dokonale soběstačné!).
V chalupě tři stupně, potomstvo mokré, zmrzlé a hladové a já, nejzimomřivější osoba v rodině, toužila po jediném, vlézt si do té hromady peřin v ložnici a nevystrčit nos až do jara.
Ale hecla jsem se. Muž nanosil dřevo, já zatopila v kamnech a namísto sebe nastrkala do peřin děti. Chalupou se za chvíli rozlilo teplo, všichni pookřáli a já změnila názor. Je tu parádně, kdy vyrazíme zas?

Od té doby už jsme si jen užívali.
Brodili se sněhem, bobovali, těšili se z krátké návštěvy mamky a brášky, naučili děti Prší, hřáli se u kamen, pochutnávali si na polívce z pytlíku, mávali na lidi na lanovce, co nám jezdí nad chalupou, koulovali se, zkusili postavit Matyho a Ami na lyže (to se tak úplně s nadšením nesetkalo neb Matesovi na nich chyběly brzdičky a Ami měla pocit, že plužení je zbytečná věc) a nakonec jsme s krosnami na zádech sjeli na bobech zpátky do údolí.









Ještě teď těmi pocity volnosti a vzájemného rodinného spolubytí žiju a jen doufám, že se mi podaří uchovat si je co nejdéle, protože nový týden právě startuje a žádné leháro to zřejmě nebude ;-)

2 komentáře:

  1. Nádhera! Prostě S Tebou mě baví svět, ,,optimisticky"!
    Krásný večer a klidný týden.
    H.

    OdpovědětVymazat
  2. Takové dovolené jsme si také užívali a do dnes na ně všichni s láskou vzpomínáme! Tmelí to i vztahy:-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)