pátek 27. ledna 2017

Z hodné holky hysterkou aneb dovolte si vypustit emoce ven



Všechno zvládám. Všechno stíhám. Všechno je v pohodě.
A pak bum!
Bublina zdánlivé pohody praskne a já se přistihnu, jak ve čtvrt na deset večer stojím v pyžamu ve stodole a hystericky ječím na muže, který právě nic netuše seká dříví, že už se na všechno můžu vykašlat! Že mi nikdo nepomůže! Že nemám žádný čas pro sebe! Že si ještě musím udělat přípravy na zítra a Vilém stále nespí! A že by taky laskavě někdy mohl aspoň uspat ty děti, abych se já nemusela připravovat do školy mezi desátou a druhou ranní!
Načež jsem (vcelku pochopitelně) nazvána hysterkou a ponechána ve stodole, kde moje hlasité štkaní a bouchání do věcí kolem ruší jen kočku.
Po pětačtyřiceti minutách neutišitelného pláče (až řevu), během nichž jsem si narazila ruku o skříň a totálně jsem zmrzla, mi dochází, že to všude kolem podivně vrže, skřípe a šustí a já sedím sama v temné stodole, za jejíž zdí se nachází hřbitov…
Tak raději vstávám a odcházím brečet domů.
Musím přiznat, že takový hysterický výstup jsem si dovolila poprvé. Podobné věci totiž hodný holky přeci nedělaj! Jistě, můžou si decentně poplakat. Postěžovat si a možná se i pohádat. Ale vlítnout polonahá na chlapa, který navíc v ruce třímá sekyru a začít dštít síru, vlastně jen proto, že ten nebožák je po ruce! To už je trochu přes čáru.
Ale co když ne?
Když jsem ještě ten večer napsala kamarádce, jak jsem vyváděla, připadala jsem si hloupě a provinile.
Kamarádka mi napsala, že bych zasloužila pochvalu! A že přeci mám nárok pustit ty emoce ven. Že jsem taky jen člověk.
A mně se ulevilo.


Někdy se tak urputně snažíme být v pohodě, laskavé a trpělivé, až si začneme myslet, že na všechny ty negativní emoce vlastně nemáme nárok.
Jistě, že se jich jen proto nezbavíme, ale místo, abychom si je dovolily naplno prožít, tak se za ně tak trochu stydíme, skrýváme je nebo jsme za ně na sebe o to víc naštvané. Obzvláště, trpíme-li zrovna premenstruačním syndromem…
Takže jsem se rozhodla, že na sebe přestanu být naštvaná, protože na vypuštění emocí mám nárok (jen tu formu a načasování bych možná mohla vypilovat).
A taky přestanu být ta hodná holka, která se snaží všem vycházet vstříc.
Když mě bolí v krku, tak zkrátka večer pohádku číst nebudu!
Když jsem totálně unavená, tak si prostě přípravu neudělám, půjdu spát a ráno budu improvizovat!
Když chci mít aspoň chvilku pro sebe, přestanu si vyčítat, že bych se měla věnovat dětem a vymíním si jeden večer v týdnu pro sebe!
Když budu potřebovat pomoc s vyzvedáváním dětí a další logistikou, přestanu se za to cítit provinile!
A když budu mít zase potřebu hysterčit a venku bude mínus deset, vezmu si do té stodoly alespoň bundu a kulicha!
PS: Druhý den mi od muže přišla zpráva, v níž navrhoval, abych si večer zašla do sauny. Kdybych zrovna nemusela být až do večera ve škole, hned bych po příležitosti skočila. Ale i tak… Možná můj hysterák přeci jen svůj smysl měl ;-)

A co vy? Taky občas bojujete s rolí hodných holčiček? ;-)

15 komentářů:

  1. To jsem ráda, Baru, že jsi tohle napsala zrovna ty! Hned je mi líp ;) Díky
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, sesaď mě z piedestalu, Hani! ;-)
      Ani mně se krize nevyhýbaj a aspoň si všichni přestanou myslet, jak to všechno skvěle dávám a nebudou mít ze mě mindráky :-D

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, jo, jo, jo, jo ... 100x jooooooo. Jako uz mnohokrat predtim - DIKY!

    OdpovědětVymazat
  4. Barčo, byla otázka času, kdy to bouchne :o) Přesně z těch důvodů o jakých jsi psala :o) Jaké si to uděláme, takové to máme. Pokud je toho na nás moc, musíme to říct a domluvit se s protějškem na tom, jak to řešit.
    Chtěla jsem ti říct, že včera jsem poprvé narazila na tvou knihu v knihkupectví. Zářila na dálku ♥ Hned jsem si na tebe vzpomněla a byla na tebe za tebe pyšná :o) Je to nádhera plnit si sny.
    Krásné dny
    Katka ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravdu díš :-)

      A co se knížky týče, děkuju moc! Já se vždycky při podobné zprávě úplně zatetelím :-)

      Vymazat
  5. Se vším souhlas, ale nechápu to uspávání dětí. Mám tři a všechny fungují od narození tak, že je dám do postýlky (postele), dám každému pusu, zhasnu a odejdu. Děti si chvíli brblají, ale za několik minut usnou. Kontrolovat je nechodím, protože kdyby mě viděly, začaly by se mnou mluvit a nejmenší roční kluk by si myslel, že si budeme hrát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě na doplnění - na spaní mají teplá overalová pyžama, takže i když se odkopou, tak jim není zima. Přikryju je až jdu sama spat.

      Vymazat
    2. některé matky jsou holt šikovnější, u nás uspávání taky hrůza...

      Vymazat
    3. To je fajn, že vám to takto funguje :-)
      U nás máme jiné uspávací rituály a když právě nemám hysterický záchvat, tak si ten společný večerní čas většinou užívám ;-)
      Ale každý to máme zkrátka nastaveno jinak, a je to tak v pořádku :-)

      Vymazat
  6. Uf, nejsem v tom sama. Nejsem. Nejsem. Nejsem!!!
    Děkuju za všechny, co se cítíme provinile, protože všichni kolem zvládají, jen já jsem asi porouchaná...
    Nejsme porouchané a je normalní nezvládat!

    OdpovědětVymazat
  7. Jednou za čas se to stane každé z nás. Já tomu říkám, že mi bouchnou saze. Jednou ročně se mi to stane, a když byly naše tři děti malé, tak to bylo možná jednou za půl roku a většinou to způsobila poslední malá kapka. Je to očistná fáze, aby člověk mohl jít dál, takže je to naprosto v pořádku.

    OdpovědětVymazat
  8. Pocit, že si v žádném případě nemůžeme dovolit upustit páru, ten je, jak píšeš, typický pro nás, hodné holky. ;)
    Aby ale člověk dokázal být skutečně... hodný, aby měl odkud brát energii, musí se o sebe starat, dodržovat psychohygienu. Jsem ráda, že to nejen dokážeš cítit a praktikovat (i když vím, že se to s takovým vytížením dělá blbě), ale zároveň o tom i píšeš. V dnešní době by si člověk sice řekl, že je knih o seberozvoji spousta, ale mám takový pocit, že je taky spousta z nich buď nesprávně napsána, anebo ji lidi špatně chápou. (Nebo že by obojí?) Má zkušenost je totiž taková, že správný sebe či duchovní rozvoj, návrat k naší přirozenosti, nespočívá v umění trénovat odosobnění co se myšlenek a emocí týče. Jo, je to vhodné pro lidi, kteří pod vlivem silných emocí zabíjejí druhé, vhodné pro ty, jejichž hlava je přeplněná splašených myšlenek, takže nedokážou dělat nic, ale vůbec nic praktického. (Myslím ale, že jich moc nebude a otázkou navíc je, jestli takovéto knihy čtou. :D) Nicméně pro nás, normální lidi, kteří jsou schopni zvládat běžné denní činnosti, (definice se vztahuje i na snílky, jenž se občas zasní - ta povaha má své nesčetné kvality), to je extrém. Emoce, myšlenky, sny, představy, to vše k životu prostě patří. Díky bohu/vesmíru/to je jedno už ani já netoužím po pozorování myšlenek a emocí a dalších metodách, u nichž chtě nechtě cítím, že mě svazují a upozaďují. Zkrátka normálně žiju, když jsem pod tlakem, nebo když mě někdo prudí, umím se nasrat a i když se sem tam nějaká ta výčitka dostaví (síla zvyku), nepovažuji ji za adekvátní.

    Toť má zkušenost. Pro úplnost však dodávám, že tím samozřejmě nemyslím to, že se nevyvíjím, že nemůžu
    posouvat své hranice tak, abych prožila život co nejkvalitněji. Můžu... ale jinak.

    Držím palce při dovolování si být takovou, jak to zrovna cítíš a potřebuješ. <3

    OdpovědětVymazat
  9. Skvěle napsáno!!! Občas je to prostě nutnost ;)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)