Být sama (se) sebou

Jako puberťačka jsem mívala tendenci litovat lidi, co vypadali osaměle. Sami si dávali oběd v restauraci, sami se procházeli v parku, nedejbože, aby jeli sami na dovolenou!

Chudáčci opuštění, byla má naivní představa….

Po třech dnech strávených ve wellness hotelu v roli ženy samotářky, vám musím říct toto:

Politováníhodná na tom byla jedna jediná věc. A sice, že mi ta samota tak brzy skončila.

K Vánocům jsem dostala od muže poukaz na třídenní minidovolenou jen pro mě. Ještě pod stromem jsem radostí začala málem koktat.

Nicméně, nejdřív se nedařilo najít termín v mužově diáři. Pak byly děti nemocné. Pak jsem si já pohrávala se zápalem plic. Pak měl hotel plno. Až minulý týden to konečně vyšlo. Od soboty do pondělí, čas vyhrazený jen pro mou maličkost.

Těsně před odjezdem jsem dostala strach, že se mi bude stýskat, ale něco vám prozradím. Asi se ze mě stává krkavčí matka, jelikož já se měla tak neskutečně hezky, že jsem na to, co se děje doma, snad ani nepomyslela a o stýskání tak nemohla být řeč.

Uvědomila jsem si, že jsem takhle sama nebyla nejen za necelých sedm let mateřství, ale vlastně nikdy!

Do svých devatenácti let jsem o to vlastně ani nestála. A od svých devatenácti let jsem pro to zase neměla prostor, i kdyby se mi prchnout osaměle do lesů nakrásně chtělo.

Svého muže a své děti miluju. Ale někdy se přistihnu při tom, že sama sebe vnímám vlastně „jen“ jako manželku a matku. Chudák Bára je mezitím někde zapomenutá.

Proto jsem tyhle tři kouzelné dny věnovala právě Báře, té holce, která občas uvnitř mě lehce opomenutě teskní.

Hodiny jsem proseděla u přehrady, civěla na vodu a prostě jen tak byla, přemýšlela, četla nebo psala. Vychutnávala jsem si jídlo, které jsem volila jen podle toho, na co mám právě chuť já (a ne podle toho, o co se můžu podělit s malými hladovými krky). Poprvé od doby, co jsem opustila bezpečí svého dětského pokojíčku, jsem spala v posteli sama. A jako třešinku na dortu jsem si dopřála masáž lávovými kameny.

 

Vnitřní Bára pookřála.

Být sama se sebou a následně pak znovuobjevit sebe sama je opravdu osvobozující pocit.

Člověk najednou nemusí hlavu zaměstnávat domácí agendou, dětskou logistikou ani manželskou konverzací. A dostane prostor se v sobě důkladně ponimrat.

Může na světlo vytáhnout svá pozapomenutá přání a touhy, udělat si inventuru svých soukromých kostlivců a možná i zmodernizovat své představy a plány.

Domů jsem se vrátila s vděčností za to, jakými učiteli mi mé děti jsou a jak daleko jsem se i díky nim od těch svých telecích středoškolských let posunula.

A taky s předsevzetím, že nebudu čekat na další samotářskou dovolenou, abych té vnitřní Báře dávala plnou pozornost a prostor, ale že si na ni udělám čas i za pochodu.

Protože ať to zní egocentricky nebo ne, ten nejdůležitější člověk v našem životě jsme opravdu my sami. Tak na to, hlavně my matky s malými dětmi, nezapomínejme! :-)