Léčivá moc (rodičovské) pozornosti

Jakmile se u nás doma vyskytne nepohoda, nesoulad či nedostatek pozornosti, můžu téměř najisto počítat s tím, že zanedlouho se objeví horečka minimálně u jednoho z dětí.

To se pak v duchu vždycky vracím k přirovnání, které jsem použila kdysi: Děti jsou jako malé meteostaničky, které vychýlí každý větší záchvěv v domácí atmosféře.

Tentokrát je tím záchvěvem, zdá se, má častější nepřítomnost a horečkou byl stižen Matýsek.

Naštěstí, už doma víme jak na to a já bych se s vámi o naši zkušenost ráda podělila.

Demonstrovat ji budu na Amálce, protože tam byl náš nedávný „úspěch“ tak zjevný, až byl skoro zázračný.

Ale vezmeme to pěkně od začátku a to znamená dokonce od Vilíka. 

Vili byl nemocný a většinu víkendu strávil pokuckáváním u mě v manduce.

„Mamko, já bych chtěla taky nosit,“ posteskla si několikrát Amálka a vzápětí navenek chápavě dodávala, „ale teď se potřebuje nosit Vilda, protože mu není dobře, viď?“

S radostí, jakou že to mám empatickou dceru, jsem Amálčino tvrzení pokaždé odkývala a hned v pondělí jsem dostala příležitost sklízet plody nově vzniklého vzorce v Amálčině hlavince.

Aby mě mamka mohla nosit celý den v manduce, musím být nemocná.

Sotva jsem se tedy zaradovala, že je Vili zdráv, Amálka pobledla, začala polehávat a skelný pohled stejně jako rozpálené čelo mě ujistili, že tu máme dalšího maroda.

Takže druhé kolo. Ale tentokrát jsem měla jasno. Ami zkrátka potřebovala dosytit pozornost, které se jí v posledních dnech nedostávalo, a zvolila způsob, který se jí v tu chvíli zdál nejefektivnější. Horečku.

Přes den se sice musela dělit o pozornost s Vilim a Máťou, ale jakmile dorazil muž z práce, poslala jsem je společně za klučičí zábavou a s Amálkou, jejíž teplota začínala dosahovat magické čtyřicítky, jsme si vlezly do postele.

Místo léků, které naše potomstvo tak rádo zvrací, jsem jí věnovala svou plnou a vědomou pozornost.

Vyprávěla jsem pohádku s princeznou Amálkou v hlavní roli. Přizvaly jsme k uzdravování všechny kouzelné i pohádkové bytosti, na které si Amálka vzpomněla a využily jsme i léčivé síly mentální harmonizace. Tuhle techniku jsem se naučila praktikovat asi před rokem na kurzu Terezy Kramerové a moc ráda ji od té doby přizpůsobuju našim domácím potřebám.

Amálka si za pomoci mých otázek našla v těle místo, kde se jí usadila horečka a pak jsme ji společně odkouzlily. Ami vyjmenovávala jednotlivé tvary, do kterých se postupně horečka převtělovala a já jsem měla za úkol mávat kouzelnou hůlkou a tvary proměňovat.

Kolečko v prasátko, které uteklo za klukama do koupelny. Obdélník v létající balón, co odletěl do nebe. Trojúhelník ve strom, který nečekaně vyrostl na zahradě…

Už během našeho povídání Amálka pookřála, a když pak při ukolébavce usnula, viděla jsem, že máme vyhráno. Horečka začala klesat a do půlnoci po ní nebylo ani památky.

Teplota splnila svou misi, přitáhla Amálce pozornost, o kterou si v tu chvíli neuměla říct jinak, a odezněla.

Jistě, ne na všechno stačí trocha rodičovského pomazlení a hrátek s představivostí, ale vždycky dokážou minimálně ulevit.

Takže já se jdu vrhnout za spícím Matýskem do peřin a nám všem přeju, abychom léčivou moc rodičovské pozornosti nepodceňovali. Protože leckdy stačí opravdu málo a zázraky se nám začnou dít přímo před očima.