pondělí 14. prosince 2015

Krize a rovnice mateřského štěstí

Mám krizi. 
Předvánoční. Mateřskou. Psací…
Muž posledních pár týdnů přijíždí domů někdy mezi večeří a desátou. Popřípadě nepřijíždí vůbec.
(Cynici s hořkou osobní zkušeností to přisoudí na vrub nové milence. Já z toho viním stávající práci.)
Z toho plyne, že mi schází čas pro sebe.
Z čehož zase pramení skutečnost, že nemám prostor psát.
A když nemám čas ani prostor ke psaní, jsem nějaká nervózní. Nerealizovaná. Nevybitá. Napnutá k prasknutí. A hodně protivná.
Někdo zkrátka ke spokojenému životu potřebuje fyzickou aktivitu jako běh či dril v posilovně, jiný šije kabelky, třetí peče, čtvrtý fotí, pátý maluje, další uklízí (to by se taky někdy hodilo) a já potřebuju dostat z hlavy své grafomanské přetlaky.
Když k tomu nemám příležitost, jdou přetlaky ven jinudy. Víc křičím na děti. Víc dupu. A taky se víc vztekám a lituju.
Třeba při pohledu na facebook či instagram, kde se zvrácenou zvědavostí a na povrch občas prosakující závistí sleduju své známé u chrámu v Kambodži, na horách v Chile, na Havajské pláži, na Manhattanu nebo na jiném přitažlivém a momentálně absolutně nedostupném místě. A říkám si, jak tam by se psalo... 
(A že bych si tyhle přátelé měla v době krize raději zablokovat.)
Místo toho je drobnou třešinkou na dortu mé osobní pseudodeprese horečkou rozhozená a kašlem pronásledovaná dcera. A nedostatkem pohybu a venčení poznamenaní synové.
Jo, je krásný ten mateřský život. (proneseno s nádechem ironie)
Na druhou stranu, ty chvíle, kdy si s Ami lakujeme nehty a češeme vlasy.


S Matym vyrazíme do galerie a na pizzu.



S Vilim děláme do zblbnutí kolo kolo mlýnský, protože on se tomu strašně řehtá.

A společně se naplno začteme do knížky a nemůžeme přestat, protože chceme vědět, jak to bylo dál.


To je vážně krásný. (míněno zcela vážně)
Takže zcela upřímně, neměnila bych.
Jenom tě Ježíšku snažně prosím o trochu toho času pro sebe.
A myslím tím čas, který nestrávím schovaná v koupelně, jediné místnosti, která se dá zamknout, zatímco se za mnou střídavě trousí potomstvo s nejrůznějšími požadavky! (Jako teď.)
Protože šest let mateřství mi přineslo (ne)jedno důležité poznání:
SEBEREALIZOVANÁ MATKA = ŠŤASTNÁ MATKA = ŠŤASTNÉ DĚTI
Souhlasíte? ;-)

21 komentářů:

  1. Živě si pamatuju, jak jsem dloooouho stávala ve sprše a jak jsem si k prvním narozeninám po porodu přála šest hodin spánku v kuse. Protože neseberealizovaná a ještě nevyspaná, to je u mě smrtelná kombinace.

    OdpovědětSmazat
  2. Živě si pamatuju, jak jsem dloooouho stávala ve sprše a jak jsem si k prvním narozeninám po porodu přála šest hodin spánku v kuse. Protože neseberealizovaná a ještě nevyspaná, to je u mě smrtelná kombinace.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jo, to je přesné! :-)
      Poukázky na nerušený spánek pro svou partnerku by měl mít v záloze (nejen) na sváteční příležitosti každý muž :-D

      Smazat
  3. Naprosto!!! Tak sebenaplňujícím času zdar!!!

    OdpovědětSmazat
  4. Jsem jedna z tech, co posílala fotky z Brazílie a Kambodže a nechápala jsem jak můžou bejt vrstevnice doma s dětmi a dělat Paci Paci. Jenže přišla doba, kdy jsem začla toužit dělat Paci Paci a bylo to vofous a pekná fuška vůbec moci dítě počít. Navíc nyní vrstevnice mají větší děti, začínají se vracet zpátky ke koníčkům a cestování a mají na to ještě energii, já se k tomu bud moci vrátit asi tak před důchodem:-) Další nevýhodou je, že čím později máte děti, nemáme energii nejen vy, ale ani prarodiče, tety, nikdo. O naše dítě nemá nikdo zájem, nikdo nepohlídá, protože se vybili před dvaceti lety a ted už chtějí svůj klid.
    Proto, Nevyléčitelná optimistko, dobře děláš a vlastně je a bude dobře!!!!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, je a bude dobře...snad brzy ;-)
      Ovšem dovolím si podotknout, že naše babičky jsou naopak zase velmi mladé, pracující a stále se samostatně realizující, takže s hlídáním to asi máme dost podobně :-)
      Každopádně gratuluju ke splněnému snu o PaciPaci a třeba se jednou, před důchodem, někde v Kambodži ještě shledáme ;-)

      Smazat
  5. Barusko, ty mi pises z duse, jako ostatne vzdycky. U nas je to velice podobne. Tak hodne sil, pevne nervy a vydrrrrrrz ;). Posilam pozdraveni.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ali, tak to přání posílám obratem zpět a oběma nám držím pěsti :-)

      Smazat
  6. paráda jako vždy.:) Já bych potřebovala mimo uklízení trošičku víc času pro mé milované papírové tvoření. V dílně vše stojí tak jak jsme ji opustila a čeká a čeká. Tak snad dnes v noci až dítě ulehne k spánku. Kéž by!!!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Věrko, děkuju, tak nám oběma přeju, ať to klapne! :-)

      Smazat
  7. Při čtení vašeho článku jsem si vzpomenula na léta před ...léty a doporučuji VYDRŽET !!!! I když je taky pravda, že kdyby mi to někdo před x lety napsal kdy jsem hledala místečko pro sebe, tak bych si myslela "taku radu na řiť kladu" (promiňte, ale tak to říkala moje babička). Přesto přeju hodně sil a optimismus ! Šá

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-)
      Ale je to tak, vydržet je jediné schůdné řešení ;-)

      Smazat
  8. Baru, naprosto s tebou souzním!Přeju hodně sil a doufám, že tenhle článek zafunguje taky trochu jako impulz ke změnám k lepšímu-tak to funguje u nás:).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ivi, moc to nepomohlo, Jarda si ho přečetl až včera ;-)

      Smazat
  9. Jo! Je to tak:)!
    Já šiju, peču, fotím...ten úklid by se taky někdy hodil:-D.
    Takže úúplně chápu:). Určitě se brzy chvilky zase najdou.
    To Ti přeju! Já jdu šít...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :-)
      Však ono to zase přejde a když ne...pořád mám ještě tu zamykatelnou koupelnu ;-)

      Smazat
  10. Já jsem tak "ráda", že nejsem jediná, komu se manžel vrací mezi večeří, po večerce či v hluboké noci. Přeji hodně sil a krásných dní. K.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)