Titul matka roku bych nevyhrála aneb Jak jsme byli stanovat

Občas se na mou hlavu snášejí lichotky a milé komentáře týkající se mých mateřských kompetencí a přidaných aktivit.

Nebudu tvrdit, že mě to netěší (naopak, z těch opravdu povedených někdy žiju i několik dní), ale ráda bych se k něčemu přiznala, neboť nabývám dojmu, že si mě okolí značně idealizuje.

Nejsem totiž žádná dokonalá matka!

• Děti nemívají oběd na stole přesně ve dvanáct, ale leckdy až v pozdních odpoledních hodinách.

• Ráno si občas dopřeju půl hodinku v posteli navíc, zatímco rezignované potomstvo se odplíží do obýváku na suchý rohlík a pohádku.

• Když jsme večer hodně grogy, nechám ratolesti odejít do peřin se špinavýma nohama a bez vyčištěných zubů.

• Občas mi ujedou nervy a ječím.

• Nejdu dětem příkladem, jelikož nesnáším uklízení a jsem bordelář.

• Na výlety často zapomínám přibalit svačiny, mikiny a náhradní ponožky.

• A když se ponořím do svého vnitřního světa (což se stává v návalu inspirace i několikrát denně), stává se ze mě dezorientovaný cvok, jemuž není radno zadávat praktické úkoly.

Může se pak totiž snadno stát, že když se ve svém stavu zvýšené nepoužitelnosti vrhnu kupříkladu na balení zavazadel, dopadne to tak, že na polovinu věcí zapomenu.

Někteří mí drazí facebookoví stalkeři možná postřehli, že jsme byli s dětmi stanovat.

Co už ovšem nikdo netuší je, že jsem s sebou nepřibalila Viliho spacák. Maty a Ami měli na nohy jen sandálky, v nichž přicestovali, a já si sice zabalila dva zimní svetry pro chladné noci, ale tričko jsem měla jen jedno.

Za to, že jsme měli kde spát, na čem ohřát čaj a čím si posvítit, vděčíme jedině muži a jeho pečlivému seznamu.

Příště si ho na ty naše svršky asi taky budu muset udělat.

Na druhou stranu, Vili zabalený do deky a napůl nacpaný v mém spacáku v noci neumrzl. Jeden pár obutí pro děti se ve stávajícím období sucha ukázal jako dostačující a já si z nekompletní garderoby taky žíly netrhala.

A co víc! Všichni jsme si těch pár dní v polních podmínkách užili.

Shrnuto a podtrženo, nejsem rozhodně matka dokonalá, ale muž a děti jsou natolik tolerantní, že mi mé úlety, antirežimovost a denní snění stále odpouštějí a mně nezbývá než doufat, že v tom budou i nadále pokračovat.

Protože jak se znám, lepší to se mnou už nebude :-)

PS: Sedmihorkovou stanovací reportáž očekávejte v nejbližších dnech ;-)