Dost bylo velkých,
život měnících a zájem budících oznámení.
Je čas vrátit
se k evidenci našich letních výletů, kteroužto letos trestuhodně
zanedbávám. Uteklo mi jich už nepočítaně a bude makačka, dát to dohromady. Ale
já se nevzdám a než odjedeme pod stan, odkud si zajisté přivezeme nemálo
dalších zážitků, musím si do našeho virtuálního cestovního deníčku zaznamenat
alespoň poslední výlet.
Na Kuks.
Byl nedělní,
vydařený a lehce antiorganizovaný. Jak už je naším „dobrým“ zvykem.
Vyjeli jsme
pozdě, tak akorát na oběd, který byl ale v restauraci s výhledem na
opravený hospital opravdu vynikající. Kvůli mrzutému nedospalému Vilíkovi, který
se usilovně snažil otrávit veškeré osazenstvo restaurační zahrádky svým častým
řevem, jsme ovšem raději urychleně vyklidili pole ještě před dezertem.
Svu tirádu pak
Vilda završil svým prvním odřeným kolenem (to když se v návalu vzteku vrhl
k zemi), které se tak stalo i první fotkou z výletu.
Následovalo volné
šmejdění kolem hospitalu, sochy ctností a neřestí k jejichž identifikaci
doporučuji využít v místních informacích zakoupeného omalovánkového
průvodce a nakonec park.
Tam jsme se
téměř pohádali o to, kdo si užije chvilku klidu a odveze kočárek zpět do auta a
kdo zůstane s dětmi, respektive s Vilim, který se sebevražedně vrhal
vstříc hlubinám každého zahradního jezírka, na nějž jsme narazili.
Vyhrál muž. Jak
jinak. Na mě proto zbyly děti s Vilíkem v čele.
Ale nebudeme to
protahovat. Vlak, který nás měl přiblížit k Betlému a kvůli němuž jsme se
zbavovali kočárku, nám ujel před nosem. K Betlému jsme nedošli. A i přesto
jsme se k autu vrátili v půl deváté večer.
Unavení,
spokojení a nakuksovaní do zásoby :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář :-)