Oblaka fest a my podruhé

Zamáčkněme slzu a uchovejme milou vzpomínku, druhý ročník rodinného festivalu s lehce smolným názvem Oblaka fest, je za námi. 

Stejně jako loni nebylo počasí akci právě nakloněno a možná by stálo za to, zauvažovat nad změnou jména, jelikož ta oblaka se zdají být pro festival osudová.

Nicméně, vezměme to hezky popořadě a nepředbíhejme, jelikož ráno to na průtrž mračen rozhodně nevypadalo. 

Nebe vymetené, vzduch na padnutí a vedro k zalknutí. Ale ani tato meteorologická konstelace nás od návštěvy neodradila.

Hned po příchodu jsme zapluli do šapitó a zhlédli vystoupení Cirku La Putyka. Viděno optikou dětského diváka, střídali se části slabší s těmi vysloveně nabušenými a ač jsem většinu času strávila lovením Vilíka zapadlého pod tribunou, nad většinou akrobatických kousků jsem si s radostí dramaticky zaáchala.

Před obědem pak Maty prubnul ještě lezeckou stěnu a rugby. 

Zapálený rugbyový trenér ho dokonce tak nadchl, že náš introvert, koumák a sportovní ignorant prohlásil, že od září nastupuje do týmu. (Nutno podotknout, že před spaním už nevěděl, jakže se ten sport s šišatým míčem jmenuje, takže bych na jeho rugbyovou kariéru moc nesázela. Toliko poznámka pro sportovce v příbuzenstvu, které bych tímto ráda ušetřila zklamání.)

 

Zato Ami nám byla se srdceryvným pláčem a slovy „Amálku na ragby nedávat,“ vrácena, neboť ji zuřivě povzbuzující trenér přivodil lehký nervový otřes. 

K obědu nám pak zahrála k tanci vyzývající skupina Circus Problem a po něm si konečně spravila festivalovou chuť i naše citlivá dcérenka, když se vrhla na výrobu květinového věnečku, zatímco kluci se zasekli u party yoyerů SLUŠNÝ TEAM, které Maty vyhodnotil jako „fakt hustý!“ a k Vánocům si prý přeje vlastí jojo (nebo yoyo?).

Radůzu a skupinu Pískomil se vrací jsme bohužel vnímali již v lehkém úpalovém deliriu, tudíž si z nich moc nepamatuju. 

Jemné ochlazení v nás ovšem probudilo druhou mízu. Vylezli jsme z úkrytu a strávili plodnou chvilku u žonglérské dílničky, kterou přerušil až příchod deštivého armagedonu.

Na ústup bylo pozdě a navíc, nejsme žádný vořezávátka, a tak jsme se ukryli ve stanu s dětským koutkem a přečkali bouři i krupobití v suchu a pohodlí. Zatímco pořadatelé nad námi stan přidržovali, aby ho vítr neodnesl.

Následně jsme se přesunuli do šapitó na Matyho oblíbené klaunské trio Squadra Sua, které opět nezklamalo. 

A kolem sedmé jsme opustili značně prořídlý dav, kterému se už vlastně ani dav říkat nedá. Byl to spíš takový vytrvalý hlouček. A vydali se k domovu.

Sečteno a podtrženo, program festivalu byl parádní. Dílničky, workshopy a další doprovodné aktivity od minula mnohonásobně povýšily, až nám bylo líto, že jsme toho vyzkoušeli tak málo. Občerstvení taktéž nezklamalo a zejména hamburgery od Mazaných matek byly vskutku delikátní. A jako třešinka na dortu pro mou ženskou ješitnou duši vznikla díky mužově pohotovosti fotomomentka Nevyléčitelné optimistky s moderátorem festivalu, Tomášem Hanákem!

Jen mi to nedá, nezaskuhrat si na počasí. Holt cílovka rodinného festivalu vyrazila vcelku pochopitelně raději k vodě, většinu návštěvníků během chvíle rozehnal liják a ta hrstka odvážných, kteří nakonec hájili návštěvnickou čest, pravděpodobně uvrhla organizátory do lehké deprese.

Tak tedy díky a sbohem Oblaka feste a příště by to možná chtělo optimalizovat název ;-)