Zatímco Vilík dnes naprosto ignoruje fakt, že včera téměř
začal chodit a vrátil se zpět na všechny čtyři. Amálka zaznamenala velký
úspěch, který jí snad už zůstane.
Naše divoženka se totiž naučila jezdit na kole! Bez koleček!
A zabralo jí to asi tak pět minut.
Včera si na tatínkovi vyžumrala sundání postranních koleček
a dnes už od sedmi ráno prudila s tím, že chce jít na kolo.
O půl desáté jsem už měla chuť zalepit jí pusu páskou. Místo
toho jsem nahodila Viliho na záda do Manducy. To abych měla volné ruce na
běhání u kola. A vyvedla smečku na náves.
Ami jako správný kochač měla zprvu lehce problém se
skutečností, že na kole se šlape. Skoro pořád. A dokud člověk neudrží balanc,
nerozhlíží se. V podstatě vůbec.
Nicméně v půlce aleje nasadila tempo, šlápla do pedálů
a za chvíli zmizela u rybníka. Naštěstí ne do něj.
Jelikož jsem nadšený zainteresovaný rodič, jala jsem se hlasitě
skandovat, vyděsila sousedovic slepice a rozbrečela Vilíka, který zřejmě usoudil,
že jeho mlékodárci hráblo.
Ale nešlo to jinak, Ami je prostě borec! :-)
Omluvte tyč trčící z hlavy, na kompozici nebyl čas, Ami byla fakt rychlá :-) |
Gratuluju Ami!!! Jsi šikulka!
OdpovědětVymazatStejně tak gratuluju Vilíkovi, že se z něj začal stávat člověk vzpřímený.:-)
Je fajn, že si třeba jednou tvé dětičky budou moct o svých (po)krocích přečíst. Jó, co já bych teď za takovej deníček dala. Jen doufám, že by mi takovéto zápisky nenarušily mé nezdolné přesvědčení o tom, jak hodnou a vzornou holčičkou jsem byla.:-D:-D
Děkuju, Veru, i za Amálku :-)
VymazatJen doufám, že to děti budou vidět stejně a jednou (kupříkladu v pubertě) mi mé dobře míněné zápisky neomlátí o hlavu ;-)