pátek 1. května 2015

Romantická ukázka

Stihli jste dnes prvomájovou líbačku pod třešní? My naštěstí ano, tak snad neseschnu :-)




A jelikož květnové pučení je ideální kulisou pro romantiku, pokusím se vás při dnešním večeru trochu dojmout.

V posledních týdnech se totiž věnuju lehce nepopulární autorské aktivitě, kterou je přepisování a upravování rukopisu mého čerstvého „knižního“ dítka. Někde jsem vyčetla, že první verze se prý hází psům. No nevím, jestli bych byla ochotná svou těžce vypiplanou knížku obětovat na žužlání Berniemu. Byť rozhodně není dokonalá.

Abyste byli v obraze a já mohla přestat odpovídat na dotaz svých známých a přátel: o čem ta tvoje knížka vlastně je? (Protože odpovídání na tento dotaz mi vhání krev do tváří a já pak klopím zrak, drmolím a koktám, nevěda jak se s náhlým zájmem a popularitou vyrovnat.) Tak vám to tedy zcela oficiálně vyklopím.

Knížka se pracovně jmenuje Copatá máma a napsala jsem ji zejména pro své devatenáctileté zbouchnuté já, které mělo obavy z budoucnosti a vůbec si nevěřilo. Je tedy tak trochu příběhem mým, tak trochu smyšleným. Ale zcela určitě je o těhotenství, změnách, které spolu s ním v životě přicházejí a v neposlední řadě o vyrovnávání se s rodinou historií, kterou můžeme, je-li nedořešena, kontaminovat hned v počátcích vlastní rodičovství.


Nicméně v rámci úprav teď jedu druhé kolo a právě jsem se propracovala k mé oblíbené pasáži. Je maličko patetická, romantická i dojemná. Alespoň v mých neobjektivních očích...




Seděly jsme s mamkou na zemi v obýváku, poslouchaly soundtrack k filmu Mamma Mia a vzájemně si lakovaly nehty. Vždycky jsme pro sebe byly nejdůležitějšími lidmi na světě. Celých devatenáct let.
Změní se to od zítřka?
S podivně rozechvělým pocitem v žaludku jsem se ohlédla. Na dveřích do koupelny visely na ramínku šaty. Moje svatební šaty.
„Hotovo,“ zavřela mamka lahvičku s perleťově bílým lakem a pohladila mě po noze, „měly bychom jít spát.“
„Počkej, mami,“ zadržela jsem ji, když se začala zvedat.
Svezla se zpátky vedle mě a já ji objala.
Nemusela jsem nic říkat, vysvětlovat. Věděla jsem, že mamka ví.
Vlezly jsme si spolu do velké postele v ložnici. Jako malá jsem tu spávala často. Při bouřce. Když jsem měla noční můry. Po návštěvách u táty. Nebo jen tak.
Dneska jsem tu mohla naposledy spát jako mámina holčička. Od zítřka už ze mě bude vdaná paní.
Teta Nina dorazila přesně v jedenáct, aby mě nalíčila. Po ní nastoupila mamka s kulmou, pinetkami a tunou laku na vlasy. A o půl hodiny později se přiřítila Andrea s věnečkem do vlasů, který spolu s kyticemi a korsáží pro ženicha vyzvedla v květinářství.
Byla jsem ráda, že ostatní svatební hosté se přemisťují rovnou na chatu, kde je vítal Tomáš. Poskytovalo mi to spoustu času na přípravu a poslední hodiny v ryze dámské společnosti.
Převlékla jsem se do šatů. Mamka mi do vlasů připevnila věneček spletený z heřmánku a žlutých blatouchů. Pak mi kolem krku připnula jemný filigránový řetízek, který si kdysi přivezla z Francie, jako něco starého. Andrea vytáhla z kabelky nový modrý podvazek. A Nina mi půjčila luxusní parfém.
Ještě nikdy jsem se necítila tak výjimečně a krásně.
Pohladila jsem Skřítka schovaného mezi záhyby svých vílích šatů, vzala si od Andrey luční kytici a zhluboka se nadechla.
Byla jsem připravená.
Když naše dámská družina dorazila k chatě vyzdobené balónky, spoustou slunečnic a lampionů, začalo mrholit. Nina s Andreou se připojily ke svatebčanům na louce za chatou.
„Prší vám štěstí,“ usmála se na mě mamka a společně jsme se schovaly pod strom, kde jsme měly vyčkat Andreina telefonátu, že vše je připraveno a můžeme vyrazit.
Za chvíli se telefon skutečně ozval. Volala Andrea, že se ztratil farář, ale že děda se ho vydal hledat. Za pět minut zpráva, že farář se našel, ale bez dědy. Za dalších pět minut Andrea vyřizovala od babičky vzkaz, ať se prý na dědu vykašleme a jdeme na to, protože všem sedícím hostům moknou zadky.
„Můžem?“
Přikývla jsem.
Vykročily jsme ruku v ruce na zeleně se lesknoucí louku. Uprostřed byla mezi květy kakostu, pryskyřníků a zvonků vysekaná cesta, která se rozšiřovala v paseku se slavobránou spletenou z vrbových prutů. Před ní už na mě čekal Tomáš ve volné bílé košili s rozhalenkou. Děsně mu to slušelo.
Skupina složená z našich přátel spustila svatební pochod. Na příčnou flétnu, housle a kytaru. A mamka mě pomalu odváděla k improvizovanému oltáři.
„Mám tě ráda, holčičko,“ zašeptala mi do ucha a vložila mou ruku do Tomášovy.
Na kratičkou chvíli jsem zpanikařila. Maminko, já nechci!
Tomáš mi přejel palcem po hřbetě ruky. Na vteřinu jsem zavřela oči. Pevně jsem se Tomáše chytila a znovu se zhluboka nadechla. Přesně tady je teď moje místo. Vedle něj.
„Když za mnou tito dva mladí lidé přišli s otázkou, zda je mohu oddat jinde než v kostele, žertem jsem pronesl, že samozřejmě ano, kdekoli, jen ne pod vodou,“ začal svou řeč improvizovaně farář, zatím co ho smáčely kapky deště.
Většina hostů se pobaveně zasmála.
Farář pokračoval a mně přebíhal po zádech mráz. Obraz téhle posvátné chvíle jsem si chtěla uchovat napořád.
„Nyní prosím o vaše vyznání.“
Tom se mi podíval do očí.
„Já, Tomáš, odevzdávám se tobě, Lucie, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě v ničem neopustím. Chci stát při tobě ve zdraví i v nemoci. Budu se snažit o hluboké porozumění tvé duši. Slibuji, že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh.“
Teď byla řada na mně. Rozbušilo se mi srdce.
 „Já, Lucie, odevzdávám se tobě, Tomáši, a přijímám tě za manžela…“ odříkávala jsem stejně jako Tom a s každým dalším slovem jsem cítila, jak se víc a víc usmívám. Při zemi mě v ten povznášející moment držel jen Tomášův pohled. Něžný a majetnický zároveň.
Naše oči, jako by si vzájemně stvrzovaly, že sliby, které jsme právě vyslovily, myslíme opravdu vážně. Odevzdávali jsme se jeden druhému. A já v ten magický okamžik věřila, že je to navěky.


 

23 komentářů:

  1. Nádhera.. Mám slzy v očích...
    Petra

    OdpovědětSmazat
  2. Baru, super, zamlouvám si výtisk s podpisem autorky, až to vyjde!!!! Kdy to bude???

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Luci, děkuju :-)
      A kdy to vyjde? To je ve hvězdách :-) Netuším, jestli to přijme pod svá křídla nějaké nakladatelství, ale když ne, chtěla bych to vydat sama...i kdyby jen pro sebe a několik blogových čtenářů (čtenářek :-)

      Smazat
  3. Paráda! Heřmánek a blatouchy... hmmmm...! to mi připomíná toho našeho faráře, co nás oddával: "ať každý vaše slovo jako heřmánek voní..." a bude všechno v cajku :-). A je.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Katko, děkuju :-)
      Tak ať je u nás i nadále všechno v cajku :-)

      Smazat
  4. Fíha, to je krása! :-) Jen ten konec - "Já v ten magický okamžik VĚŘILA, že je to navěky." Trošičkumi přijde, jako kdyby to naznačovalo, že se to pak nějak změní, což doufám není pravda :-).
    Jinak si myslím, že je to úžasný nápad, napsat zrovna takovouhle knížku - ukázat, že otěhotnět takhle "brzy" vůbec není nic, čeho by se člověk měl bát a že to může být první krok na krásné cestě za milující rodinou :-). Tak ať se s finálními úpravami daří!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, od tebe mě "pochvala" těší obzvlášť :-)
      A co se konce ukázky týče...no, já věřím na happyendy, ale kdo ví, co se v životě může stát...nicméně, jestli tě to uklidní, podle mě to s nimi dopadne dobře, zestárnou vedle sebe a na stará kolena budou vyprávět vnoučatům o své romantické svatbě pod širákem ;-)

      Smazat
  5. Milá Báro, držím pěsti a těším se, až budu mít Tvou knihu v ruce. Úryvek mi trošinku připomíná mou vlastní svatbu. PS: Prožívám pořád magické okamžiky a stále věřím, že je to navěky. ;) Krásné jaro k vám, Veronika. :)

    OdpovědětSmazat
  6. Baru, krásný. Přes slzy jsem nemohla číst.... :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky :-) Tak snad sis kvůli mně nerozmazala řasenku ;-)

      Smazat
  7. Baru, krásný. Přes slzy jsem nemohla číst.... :-)

    OdpovědětSmazat
  8. Krásné! I mně se v očích leskly slzy!Vdávala jsem se také tak mladá,také v očekávání.Bylo mi v den svatby přesně 19 a tři dny.Akorát jsem o generaci starší,letos jsme na MDŽ měli 29.výročí svatby.Vyznání bych ale nedala!Jsem cíťa a určitě nejdéle po třetím slově bych se rozbrečela!Proto můj velký obdiv.Vaše kniha by se mi určitě moooc líbila! Jana

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jano, moc děkuju :-)
      A gratuluju ke krásnému výročí! To je paráda! :-)

      Smazat
  9. Za mě moc patetické jako z románů pro ženy. Nechci je tím nijak shazovat, mají svou čtenářskou základnu, jen nic pro mě. L.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za názor :-)
      Chápu, že žádná knížka se nezalíbí všem. A co se patetičnsti týče...máte pravdu, je těžké to vybalancovat. Co je pro někoho příliš je pro jiného akorát...
      Sama jsem schopná v rozněžnělé náladě napsat texty ze kterých sladkost přímo odkapává a v ironičtějším rozpoložení si rvu vlasy, co jsem to zase zplodila :-)

      Smazat
    2. Velmi oceňuji, že dovedete přijímat kritiku. To se jen tak nevidí. S knihou vám přeji hodně úspěchů.L.

      Smazat
  10. Anonymní3. května 2015 11:27:

    Za mě zbytečný komentář, ze kterého cítím více touhu lehce pohmoždit něčí nadšení než objektivní kritiku.

    Báro, takovouto literaturu nevyhledávám, takže jsem úryvek ani pořádně nečet. Když už jsem ale trochu na káry a vyskočilo to na mě na FB tak jsem to aspoň ob pár řádků přejel očima a zahlíd hrubku: "MĚ (mně) přejel mráz po zádech" + jsem pochopil že se chystáš vydat knihu, takže hodně štěstí :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. "Dík, náčelníku, že ses mě zastal!" :-)

      Další díky za opravu, ne že by to byla omluva, ale po těch desítkách přečtení tam po sobě už ty chyby vůbec nevidím...prý autorská slepota ;-)

      A poslední dík za přání :-)

      Smazat

Děkuji za Váš komentář :-)