Na dnešek jsme měli plán A, plán B i plán C. Plán A
onemocněl, plán B nebral telefon a do plánu C se nám nechtělo.
Rodinná rada, toho času zahrnující mě a děti, tedy rozhodla,
že se pojede na výlet. Na kole. A protože nejsme žádný šméčka, dáme si to
rovnou do Pardubic a zpět, což je sečteno a podtrženo rovných 36 km. A stihneme
to do pěti, protože V 17:35 musím být zpět v Pardubicích a schůzovat
ohledně školy.
Kolem desáté jsme tedy s bojovým pokřikem naskočili do
vozíčků a do sedel a vyrazili.
Kolem dvanácté byl cíl stále v nedohlednu a my se
zasekli na třetím pikniku.
Kolem jedné jsme konečně minuli ceduli s nápisem Pardubice,
za což jsme se odměnili již zhruba desátou svačinou, ačkoli k plánované zastávce
u restaurace s hřištěm zbývalo přejet ještě celé město.
Kolem třetí jsme si s úlevou objednali oběd v restauraci
s hřištěm a já byla nucena přiznat, že domů to do pěti nestihnem.
Zavolala jsem proto svému (drahému, dokonalému, schopnému a
ochotnému) muži, zda by děti nevyzvedl a kolmo se s nimi nedopravil domů,
zatímco mně by zůstalo auto a možnost stihnout školní schůzi. Muž účast na mém
(drzém) plánu přislíbil a v pět dorazil na hřiště. V košili a v botách
vhodných leda tak do tanečních, ale rozhodně ne k cykloturistice.
Na místě byl pak nemile překvapen, když jsem mu opatrně
sdělila, že Matýsek se při hře s kamarádčinými dětmi natolik odrovnal, že
zpáteční cesty pravděpodobně nebude schopen. Ale bez obav, dodávala jsem
rychle, i tenhle zádrhel má řešení! Matyho kolo dáme do auta a muž odtáhne domů
všechny tři děti poskládané v dvojvozíčku a cyklosedačce.
Než si muž stačil těch osmnáct kilometrů se zátěží zhruba
šedesáti kilogramů představit, rozdala jsem pusy na rozloučenou a zmizela na schůzku.
Až tam mi došlo, že zatímco všichni ostatní dorazili včas, slušně
oblečení a pečlivě učesaní. Já se přiřítila pozdě, se zpocenou ofinou
připláclou k čelu, do ruda spáleným obličejem, pupínkem rašícím na bradě a
oděvu poznamenaném lesem, pískem, přesnídávkou a žmolky křupek.
A tak zatímco já jsem se nadšeně, s rukou ležérně
maskující pupínek, účastnila diskuze o praktických otázkách ideální školy, muž v potu
tváře a v lakýrkách táhl naše děti k domovu.
Každý jsme si zkrátka ten vlahý jarní podvečer užívali po
svém.
PS: Nutno dodat, že Matýsek si při šlapání cestou do
Pardubic počínal velice statečně, nekňouravě a s překvapivou výdrží. Muž s dětmi
nakonec dorazil domů v pořádku a duši nevypustil. A i mě se nakonec doma
dostalo vřelého přivítání, neboť na to, aby mi spílal, už neměl muž sílu :-)
Jelikož mne tvůj muž nezná a já neznám jeho, mohu naprosto upřímně přiznat, že jsem se výborně pobavila.:-)
OdpovědětVymazatDíky, určitě ho to potěší ;-)
VymazatKoneckonců, bavili se prý i lidi, co ho na cyklostezce míjeli a předjížděli... :-)
Úplně jsem si to dokázala představit a opět konstatuji, že mi Vaše zážitky připomínají Betty McDonaldovou. Jste krásně úúúžasnááá ..... Šá
OdpovědětVymazatDěkuju :-) Jednou napíšu knihu Děti a já ;-)
VymazatMuž je bourák! :)))
OdpovědětVymazatještě že je tady kolem Pardubic rovina. Pěkný den od lesů, Pavel
OdpovědětVymazatBarčo, dnes jsem narazila na Tvůj blog!
OdpovědětVymazatNa schůzce jsi vypadala parádně, rozhodně jsem Ti záviděla odpoledne strávené s dětmi, zatímco já (sice upravená) ho strávila v práci:)
Lindo, děkuju :-)
VymazatTak doufám, že po prostudování blogu neztratím na důvěryhodnosti :-D
Naopak:)
Vymazat