pondělí 11. května 2015

Jak Matýsek šlapal a já zneužila svého muže

Na dnešek jsme měli plán A, plán B i plán C. Plán A onemocněl, plán B nebral telefon a do plánu C se nám nechtělo.

Rodinná rada, toho času zahrnující mě a děti, tedy rozhodla, že se pojede na výlet. Na kole. A protože nejsme žádný šméčka, dáme si to rovnou do Pardubic a zpět, což je sečteno a podtrženo rovných 36 km. A stihneme to do pěti, protože V 17:35 musím být zpět v Pardubicích a schůzovat ohledně školy.

Kolem desáté jsme tedy s bojovým pokřikem naskočili do vozíčků a do sedel a vyrazili.

Kolem dvanácté byl cíl stále v nedohlednu a my se zasekli na třetím pikniku.

Kolem jedné jsme konečně minuli ceduli s nápisem Pardubice, za což jsme se odměnili již zhruba desátou svačinou, ačkoli k plánované zastávce u restaurace s hřištěm zbývalo přejet ještě celé město.

Kolem třetí jsme si s úlevou objednali oběd v restauraci s hřištěm a já byla nucena přiznat, že domů to do pěti nestihnem.

Zavolala jsem proto svému (drahému, dokonalému, schopnému a ochotnému) muži, zda by děti nevyzvedl a kolmo se s nimi nedopravil domů, zatímco mně by zůstalo auto a možnost stihnout školní schůzi. Muž účast na mém (drzém) plánu přislíbil a v pět dorazil na hřiště. V košili a v botách vhodných leda tak do tanečních, ale rozhodně ne k cykloturistice.

Na místě byl pak nemile překvapen, když jsem mu opatrně sdělila, že Matýsek se při hře s kamarádčinými dětmi natolik odrovnal, že zpáteční cesty pravděpodobně nebude schopen. Ale bez obav, dodávala jsem rychle, i tenhle zádrhel má řešení! Matyho kolo dáme do auta a muž odtáhne domů všechny tři děti poskládané v dvojvozíčku a cyklosedačce.

Než si muž stačil těch osmnáct kilometrů se zátěží zhruba šedesáti kilogramů představit, rozdala jsem pusy na rozloučenou a zmizela na schůzku. 

Až tam mi došlo, že zatímco všichni ostatní dorazili včas, slušně oblečení a pečlivě učesaní. Já se přiřítila pozdě, se zpocenou ofinou připláclou k čelu, do ruda spáleným obličejem, pupínkem rašícím na bradě a oděvu poznamenaném lesem, pískem, přesnídávkou a žmolky křupek.

A tak zatímco já jsem se nadšeně, s rukou ležérně maskující pupínek, účastnila diskuze o praktických otázkách ideální školy, muž v potu tváře a v lakýrkách táhl naše děti k domovu. 

Každý jsme si zkrátka ten vlahý jarní podvečer užívali po svém.

PS: Nutno dodat, že Matýsek si při šlapání cestou do Pardubic počínal velice statečně, nekňouravě a s překvapivou výdrží. Muž s dětmi nakonec dorazil domů v pořádku a duši nevypustil. A i mě se nakonec doma dostalo vřelého přivítání, neboť na to, aby mi spílal, už neměl muž sílu :-)

Pokus o cykloselfie :-)


9 komentářů:

  1. Jelikož mne tvůj muž nezná a já neznám jeho, mohu naprosto upřímně přiznat, že jsem se výborně pobavila.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, určitě ho to potěší ;-)
      Koneckonců, bavili se prý i lidi, co ho na cyklostezce míjeli a předjížděli... :-)

      Vymazat
  2. Úplně jsem si to dokázala představit a opět konstatuji, že mi Vaše zážitky připomínají Betty McDonaldovou. Jste krásně úúúžasnááá ..... Šá

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) Jednou napíšu knihu Děti a já ;-)

      Vymazat
  3. ještě že je tady kolem Pardubic rovina. Pěkný den od lesů, Pavel

    OdpovědětVymazat
  4. Barčo, dnes jsem narazila na Tvůj blog!
    Na schůzce jsi vypadala parádně, rozhodně jsem Ti záviděla odpoledne strávené s dětmi, zatímco já (sice upravená) ho strávila v práci:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lindo, děkuju :-)
      Tak doufám, že po prostudování blogu neztratím na důvěryhodnosti :-D

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář :-)