pondělí 23. února 2015

Správná trojka

Minulý týden jsme měli jarní prázdniny. Tedy děti měly. Ale já se spolu s nimi přenesla tak trochu do minulosti.

Kdysi, ještě jako náctiletá školou povinná, jsem trávila většinu (nejen) jarních prázdnin s bráchou a sestřenkou Té. Říkali jsme si Klub správná trojka, plavili se na voru, budovali bunkry, prolézali kanály a vůbec dělali věci, ze kterých mi při zpětném pohledu vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Obzvláště představím-li si při nich své vlastní potomstvo.

Na druhou stranu, děti moje historky milují. Bezkonkurenčně největší úspěch má ta, v níž jsem si skrz naskrz propíchla nohu hřebíkem a zakrvácela celou chodbu. (A pak ať mi někdo tvrdí, že děti jsou od přírody outlocitné…)

Každopádně, u příležitosti letošních prázdnin k nám zavítala sestřenka Té s mladší ségrou Ká, zastavil se brácha a nakonec se tu mihla i teta Gé. 

Teta Gé, která mívala tu pochybnou čest, mít nás na starost, na mě má vůbec zvláštní vliv. Dřív jsem na každé návštěvě něco zapomněla, rozbila, rozlila nebo se projevila jako tele jiným způsobem. Tak nějak si myslím, nebo alespoň doufám, že z těch nejhorších telecích let jsem už vyrostla. Ale vedle Gé jako by mi bylo zase dvanáct.

Což může být fajn. Tak jako s ní a sestřenkami jsem se už dlouho nenasmála. Ale bez pocitu, že určitě zase něco zvorám, bych se klidně obešla.

Ovšem síla myšlenky se opět projevila…

Návštěvě jsem slíbila k obědu pizzu. Dělám ji ráda a často. Nedá se na ní v podstatě nic zkazit. A všichni ji mají rádi.

Ráno jsem si připravila ingredience do domácí pekárny, nastavila program těsto a vyrazila s ostatními ven. Po návratu domů jsem zjistila, že pekárna byla sice nastavená, ale ne zapnutá. Nevadí, času dost. Chybu jsem napravila.

Po hodině jsem přišla zkontrolovat, jak těsto kyne. Jenže těsto na pizzu připomínalo spíš směs na lívance. Na dvojitou dávku vody jsem totiž použila jen poloviční množství mouky. Fajn, dosypala jsem mouku a znovu zapnula.

Při kontrole číslo tři jsem s hrůzou shledala, že místo kynutí se mi těsto rovnou peče! Zapnula jsem špatný program.

Kilovou hroudu poloupečeného „pizzabochníku“ jsem vyklopila a probojovala se ke středu, kde bylo těsto ještě syrové. Z něj jsem pak stvořila dvě malé ubohé pizzičky. V té době už suplující leda tak pozdní svačinu.

Riziko předsudků a očekávání je zkrátka nedozírné a ze mě se tak v přítomnosti tety Gé stává levoruké nemehlo. 

Nicméně i přes pizzakatastrofu byla návštěva povedená a až si sestřenky zotaví své nervové soustavy po útoku našeho dětského trojčlenného komanda, zajisté si to zopakujeme :-)

Naše děti s milovanou sestřenkou Ká :-)



Mimochodem, taky máte nějakou slabou stránku, která se s vámi táhne už od dětských let?

2 komentáře:

  1. hezka historka :D ja jsem od detsvi mimon a zapasim s tim, ze vnimam cas nejak uplne jinak, nez vetsina ostatnich... :D Zda se, ze nejstarsi to chytila taky... videno z druhe strany, je to silene rozcilujici vlastnost... :D
    Sedmi

    OdpovědětSmazat
  2. Připomněla jsi mi, že mám dát mouku do pekárny. :-) Pavel

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)