pondělí 9. února 2015

Lék na mateřské chmury

Padly na mě chmury. Z nedostatku slunce, z přemíry chladu, z cyklujících nemocí a časté domácí internace.

Včerejší odpoledne pro mě proto bylo přímo balzámem na duši.

Divadlo a posezení s kamarádkami z gymplu.

Jsem trochu kulturně vyprahlá, a tak mi divadelní inscenace Rákosníček a jeho rybník udělala bezmála stejnou radost jako kterýkoli Shakespeare. Představení nepostrádalo vtip, jeden z herců mi děsně připomínal kuchaře Jamieho Olivera a děti se bavily od začátku do konce. 

Maty dokonce málem spadl smíchy ze židle a Amálka se nedožadovala občerstvení, což považuji za velkou poklonu hereckému souboru, neboť zaujetí našeho potomstva bylo vskutku maximální.

Když si pak muž k Vilíkovi přibral i starší děti, přesunula jsem se s více než půlhodinovým předstihem do restaurace.

Sama. S knížkou. A pozorující rodiče u vedlejšího stolu, kteří se pokoušeli spacifikovat své batole a přitom se pokud možno i civilizovaně najíst.

Měla jsem pro ně pochopení. Ale radost z toho, že mě se to tentokrát netýká, byla mnohonásobně větší.

Kdysi jsem si připadala trapně, když jsem měla v restauraci nebo kavárně sedět sama. Dnes si to blaženě vychutnávám. Nikdo po mně nic nechce, s nikým neběhám na záchod ani ho nelovím z restaurační fontánky a u jídla můžu dokonce používat nůž i vidličku, jelikož není třeba přidržovat mrňavé spolustolovníky.

A rozhovor s bezdětnými kamarádkami, to je teprve změna. Příjemná. Člověk se na pár hodin octne skoro v jiném světě. Takovém, kde nikdo neřeší noční pomočování, vhodné vzdělávací instituce ani barvu, tvar a umístění dětské vyrážky. (Čímž nechci tvrdit, že mateřské rozhovory nemohou nabývat i filozofičtějších rozměrů.)

Tyhle výlety do bezdětna mám ráda. Snad i proto, že si vždycky připomenu, že mou jedinou životní rolí není jen ta mateřská, a že jsem tu pořád i sama za sebe. Mám dojem, že my matky na mateřské, na to občas trochu zapomínáme.

Ale o vlastní osobnost i příčetnost se je třeba starat a tak mě těší, že jsem na tom včera mohla příjemně zapracovat.

Ten noční kašel a počůrané pyžamo se mi hned zvládalo líp.

A jedno malé, nekvalitní, ale památeční divadelní selfie :-)
 
Jak to máte vy, matky? Daří se vám navracet se alespoň mentálně a momentálně do bezdětných časů? :-)

6 komentářů:

  1. Díky za příspěvek:D

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem mezi kamarádkama jedna z posledních bezdětných. Jak se to pak dělá, až vyhyneme úplně?:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To se pak na holčičích babincích prostě zakáže mluvit o dětech....... :-)
      Alespoň občas.....

      Vymazat
  3. Naprosto rozumím. Kdysi, před lety, jsem dokonce litovala osamocené ženy u stolečku v kavárně a nechápala jsem. Copak to je důvod k úsměvu, že jsou někde úplně samotné? Dneska se za to cítím trochu hloupě, vůbec jsem to neuměla pochopit...dokud jsem neměla dítě/děti:-)
    A povídání s bezdětnou kamarádkou, nebo kamarádkami. Naprostá senzace:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Potrebu mám více v zimě než v létě, i proto že jsme doma často zalezlý kvůli nemocem. Letos jsem často nemocná i já, což beru právě jako znak toho, že toho je už na mě moc. Bezdětno mám ráda, zatím jsem nebyla nikdy přes noc, nebo víc dní, ale odpoledne a večer, to bych potřebovala jednou týdně.
    taky jsem zjistila, ze ideální je trávit bezdětno s chlapem, nebo bezdětnou kamarádkou, hovor má uplně jiná témata, kultura, knihy, cestování, toje to co potrebuju.

    OdpovědětVymazat
  5. Čím jsou děti starší, tím se od nich líp odchází na takové sedánky, jen ty bezdětné kamarádky a bezdětné rozhovory se hůř hledají, ale i to, že jsem někde bez tří všeteček, kteří chtějí pořád něco, je prostě úžasné. :o)
    Přeji méně nemocí, více takových dobíjecích akcí a výletů za kulturou a i to sluníčko by mohlo být čilejší! :o)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)