středa 9. července 2014

Na boso v loužích

Včera nás pořádná průtrž mračen uvěznila v přístřešku autobusové zastávky. Když jsme ji zhruba po půl hodině opouštěli, kaluže byly všude a děti disponovaly spoustou nevybité energie.

Připojí-li se k této konstelaci ještě fakt, že zejména Amálka má cachtání se v kalužích ve velké oblibě, je vcelku nabíledni, jak to dopadlo.

Počáteční decentní procházení se v botách bylo vcelku rychle nahrazeno bosým poskakováním. A pak už šly všechny zábrany stranou a naše Ami, oblečená v šatičkách dle vlastního výběru, si do kaluže jednoduše klekla, sedla a ve finále i lehla.

Matýsek byl o něco zdrženlivější. Nakonec si ze zahrady přinesl lopatku a bagr a začal mezi jednotlivými loužemi budovat rafinované propustě a přehrady.

Sem tam kolem prošel někdo z místních a se zdviženým obočím se po nás otáčel. Přiznám se, měla jsem cukání děti krotit a nutit je, aby si vybrali sofistikovanější a méně pozornost budící aktivity. Nicméně, neudělala jsem to.

Proč taky?

Děti sice nevypadaly jak ze žurnálu a provozovaly činnost mírně nestandartní. Ale nikomu neubližovaly. Nic neničily. A ani u toho nevyluzovaly zvuky, které by někomu mohly způsobovat bolehlav.

Problém vznikal jen v mojí hlavě. Co si budou myslet lidi? Vždyť děti jsou jak čuňata! Není to trapný?

Zdá se mi, že to děláme až příliš často. Že řešíme, co si kdo bude myslet. A jestli nebudeme vypadat hloupě. Jestli si někdo nebude říkat, že jsme nezodpovědní rodiče.

Mnohdy potlačujeme dětskou přirozenost ne proto, že by děti dělaly něco špatného, ale jen proto, že náš vnitřní soudce hřímá: No, tak, zastav je! Co si o tobě pomyslej lidi!

Je to škoda. 

A tak se učím toho upjatého moralistu neposlouchat a místo toho skáču s dětmi v kalužích. Bosá :-)








11 komentářů:

  1. Barusko, tleskam ti a moc !!! Ja totiz valcim a peru se kazdou chvili s uplne stejnou myslenkou v hlave ... co si pomysli lide okolo? ... Resim to kazde sezeni s moji psy. Tak jsem si z jednoho bajecneho blogu napsala na papir ... NEJSME DIVNI, JSME ORIGINAL ... a povesila si to na hodne viditelne misto ... co na ocich, to i casem v hlave ...
    tak se klidne dal rachejte v kaluzich a nechte svet svetem.

    OdpovědětVymazat
  2. Přesně tak. A tak je to správně. Já se třemi "jinými" dětmi už se ani neohlížím na to, co si bude kdo myslet, protože bych se zbláznila úplně... Krásné fotky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to všude na netu tak nezdůrazňujte, že jsou jiné.

      Vymazat
    2. Ono se není za co stydět. Někdy je fajn být jiný a nenechat se vláčet davem:-P

      Vymazat
    3. Amélie,
      nedá mi to, abych něco nepřipsala. Tak přemýšlím, jak tomu "ubohému anonymu" ležíte asi pěkně v žaludku. Jinak by se tak nesnížil(a) a neustále Vás nepranýřoval, byť na cizím blogu, kam jste připsala komentář. Jinak Vám přeji hodně sil, ať vše doma zvládnete. Přeji hezký víkend. A totéž připisuji i pod Váš blog, ať si někdo zase počte - ono totiž je umění něco si v duchu myslet a nebo veřejně urážet.


      Vymazat
    4. Pavli, děkuju za komentář. Ano, anonymové píší, ale už mě to nebolí jako na začátku před 4 lety. Většinou je mažu, nestojí mi ani za myšlenku. Nestydím se za to, že mám "jiné" děti, ba naopak jsem pyšná na to, že zvládám tři "nemocné" děti. A hlavně jsem pro pravdu, pro upřímnost. Ano, psychické nemoci existují stejně jako fyzické a není třeba je schovávat nebo se za ně stydět. Lidé s nemocnou duší nejsou na okraji společnosti, ale často i v rodinách, kde bysme to ani nečekali. A bagatelizovat to či schovávat mi přijde absurdní. Psychické nemoci patří k životu úplně stejně jako cokoliv jiného. Naopak - mám dobré zkušenosti - díky blogu lidé zjišťují, že v tom nejsou sami, že i někdo jiný válčí s autismem, s úzkostmi, s poruchami chování, s ADHD, s depresemi a jsou vděční za to, že o tom píšu, pomáhá jim to, najdou tam (nebo prostřednictvím mailu) radu, pomoc, pochopení a sdílení. Možná to jinak nemají komu říct, s kým si o tom promluvit, a u mě vždy naleznou pochopení.

      Vymazat
  3. Milá Báro, mluvíš mi opět z duše. Poslední dny je to u nás s Amálkou úplně stejné. Často vypadá jako malé cikáně, necháváme ji volně se pohybovat, okolí překvapivě, řekla bych často nesouhlasně přihlíží, ale naše Málinka je šťastná. Proč ji nenechat? Díky za Tvoje příspěvky, je vždycky úžasné vidět, že je NÁS víc... Veronika :)

    OdpovědětVymazat
  4. Nechme děti být dětmi a prožívat čistou duší slovo RADOST!:) krásné..i ve mě se však často vlivem tohoto společenského kontrolora, který je nám "ochočováním" nasazen do hlavy rozsvěcuje červené blikavé světýlko a ustát to není snadné....

    OdpovědětVymazat
  5. Já věřím, že zrovna na takové akce v kalužích budou děti vzpomínat nejraději. Taky jsem kaluže milovala ;) Super přístup Baru

    OdpovědětVymazat
  6. Tohle přesně vystihuje moje pocity a myšlenky, když šla dnes dcerka po náměstí v ponožkách a boty si nesla v ruce...chtěla si masírovat nožičky :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)