O malých víkendových katastrofách

Vezmeme-li to pěkně od začátku, není možné opominout, že už v sobotu nevycházelo všechno, jak mělo. 

Děti vstávaly protivně brzy, cheescake na malou odpolední oslavu popraskal a na drakiádě dostaly děti medaile jen proto, že se tvářily tak nešťastně. Náš drak totiž nelétal. Respektive do vzduchu se vznesl asi na dvě vteřiny, aby vzápětí úhybným manévrem vpravo a střemhlavým letem k zemi demonstroval, že jeho moderní design je na nic, a že příště zůstaneme věrni klasice.

Nakonec ovšem s dětmi vstal muž, cheescake byl dozdoben malinami a z města byl drahým bráškou dovezen klasický drak, s nímž jsme létali ještě dlouho po odchodu posledních drakiádníků.

V neděli ovšem řada drobných katastrof pokračovala.

V plánu byl výlet do Prahy. Lanovkou na Petřín, pak na Hrad, na Staromák a metrem zpět na Černý most, kde jsme chtěli Amálce v Ikee koupit novou postel.

Vyjeli jsme s hodinovým zpožděním oproti původnímu mužovu záměru. Před odbočením na dálnici jsem si vzpomněla, že nemáme manducu. Po zvážení pro a proti jsme se pro ni rozhodli vrátit (naštěstí). Zbytek cesty proběhl nad očekávání klidně a děti dokonce na pár minut usnuly.

Auto jsme zaparkovali v Ikee s úmyslem přiblížit se do centra autobusem a metrem. Při opouštění auta jsme ovšem se zděšením zjistili, že manduca nebyla to jediné, co jsme doma nechali. Chyběla Matýskova bunda. Popisu souboje argumentů týkajících se hledání viníka zůstanete ušetřeni. Zbývá konstatovat, že boj skončil remízou a výsledkem byla stanovena dohoda, že vinu nesou všichni plnoletí zúčastnění.

Otázka bundy zůstala prozatím otevřená a rozhodnutí bylo odloženo na později, neboť Prahu zalévalo teplé podzimní slunce. Cesta autobusem a metrem ovšem uklidnila naše pocuchané nervy a my si užívaly dětské nadšení z cestování pod zemí. 

Mužovu náladu pak pozvedl i chutný oběd a plni optimismu jsme tak mohli zamířit z Anděla na Petřín. (S malou zastávkou v obchodě, kde si Matýsek vybral fešácký svetr jako náhradu za zapomenutou bundu.) Ukázalo se ovšem, že je to poněkud dál než muž odhadoval a tak jsme děti umístily na rodičovská záda a ve zrychleném tempu a splavení jak muly se přemístili pod Petřín.

Odměna v podobě lanovky se však nekonala. K naší smůle a Matýskovu nezměrnému smutku byla lanovka mimo provoz. Ale když jsme došli tak daleko, nehodlali jsme se vzdávat a energicky vykročili vzhůru.

Někde v půlce kopce toho začala bolestně litovat má záda a těsně pod vrcholem už jsem proklínala každý gram Amálčiny muší váhy. Muž s Matýskem (který od chvíle, kdy jsme opustili dopravní prostředky, hlásil, že ho bolí nožičky) za krkem, na tom nebyl o moc lépe.

Matýskova bolest nožiček samozřejmě odezněla, jakmile jsme vystoupali nahoru a avizovali, že se blíží zrcadlové bludiště. V tu ránu byly obě děti na zemi a schvácené a vzájemně se podpírající rodiče nechaly daleko za sebou.

Bludiště a dávka čaje z termosky nás naštěstí opět postavila na nohy a já se tak nakonec nechala přemluvit i k výstupu na rozhlednu. Výstup proběhl vcelku příjemně. Matýsek ho zvládl celý po svých a Amálka vyťapala minimálně polovinu. Tragédie se ovšem odehrála na vrcholu. Při kochání se výhledem totiž Matýsek upustil dolů svou milou plyšovou veverku, která pro ten den byla jeho nejlepším plyšovým kámošem. 

Za doprovodu hlasitého pláče a v pohřební náladě jsme pomalu scházeli dolů, když v tom byla veverka spatřena. Na střeše pokladny. Muž se po krátkém zhodnocení možných následků (pádem počínaje a pokutou konče) rozhodl stát se synovým hrdinou a za nadšeného focení turistů na zemi veverku před potupným rozkladem v okapu Petřínské rozhledny zachránil.

Děti jásaly, já byla hrdá a muž si užíval svých pět minut slávy. Nálada výletu byla opět zachráněna.

Ale to už se začalo schylovat k večeru a nad námi se kupila mračna. Ve chvíli, kdy jsme se vydaly z Petřína, začalo pršet. Nezbývalo než se smát, protože to už byla vskutku poslední kapka. Doslova.

Než jsme dorazili k Hradu, vypadali jsme jako bychom si byli zaplavat ve Vltavě a do metra jsme se, pronásledováni hřměním, vpotáceli na pokraji sil. 

Ale výlet skončil šťastně. I tu postel jsme nakonec koupili a až na to, že nás z Ikei vypouštěla ochranka, kvůli značnému překročení zavírací doby, proběhl nákup celkem v klidu.

V autě pak zmožené děti usnuly. A my rodiče jsme si slíbili, že příští víkend si už určitě dopřejeme ten vytoužený klid a odpočinek.

Trochu abstraktní rodinný portrét :-)

Nejméně rozmazaná bludištní momentka :-)