O kočkách a rybách

Z polí se nám do domu začaly stahovat myši. Na jednu stranu celkem roztomilá stvoření, na druhou stranu, za vítané spolubydlící je nepovažuju. Nemluvě o naší mamince, která by k nám pod vlivem své myšofobie zřejmě brzy přestala jezdit. 

Jedy a pastičky se mi trochu příčí, a tak padlo nesmělé rozhodnutí, pořídit si kočku.

Ale dny plynuly a s nimi odplynulo i naše kočičí řešení. Pak přišel pátek a my na procházce potkali kamarádku. Mluvili jsme o všem možném, řeč přišla i na myši a logicky též na kočky.

Jen tak mimochodem jsem se zeptala, jestli nezná někoho z místních, kdo by měl koťata. Kamarádka se toho chytila a jen o hodinu později jsme se tak z procházky vraceli s kočičími sourozenci.

Já jim dala jména ceněná i klasikem. Romeo a Julie.

Leč, mé nadšení pro romantiku vzalo za své, když se do věci vložil Matýsek. Nyní vás tedy mohu seznámit s VALL-IM a EVOU. Kočkami pokřtěnými dle Matýskovy v současnosti nejoblíbenější pohádky o robůtkovi jménem VALL-I.

Zatímco VALL-I je kocour přítula, jeho sestra EVA je rezervovanou kočičí dámou, která nám okázale dává najevo, že o naši pozornost vskutku nestojí. Tak snad alespoň na ty myši bude mít zálusk.

Nicméně kočkami naše víkendová setkání s němou tváří neskončila.

Dnes jsme se vydali na výlov rybníka, a to v domnění, že se bude jednat o akci komornějšího rázu, s pár rybáři v gumových oblečkách a spoustou ryb. Jak jsme se mýlili, se ukázalo již ve chvíli, kdy nebylo kde zaparkovat. Cestu na hráz jsme si pak museli proklestit davy rybomilných nadšenců a stánky s kdečím včetně balónků.

Ovšem ukázalo se, že na takové akce jsme asi moc velké citlivky. Výlov jako takový mi nevadí. Ale ta neúcta k životu, byť rybímu, kterou ukazovali nejen otrlý rybáři, ale též přihlížející, ta se nás poněkud nemile dotkla.

Asi jsem poněkud naivní, ale výlov pomocí bagru a dalších strojů jsem nečekala. Pohled na spoustu malých ryb zašlapaných do bláta mi taky dobře nedělal. A když jsem pak sledovala některé děti, kterak za smíchu a povzbuzování rodičů tyhle rybí chudinky „mučí“, měla jsem toho nejen já dost.

Hráz jsme proto celkem brzy opustili a nakonec si i s naší mamkou a nebiotatínkem udělali veselý rodinný piknik ve stoje u stánku s frgály. Sdělili jsme si novinky, vyměnili drby a usoudili, že podobné akce si pro příště raději odpustíme, protože pro nás, citlivky, to zkrátka není.