čtvrtek 31. října 2013

O chcíplé Lucince

Být mámou na plný úvazek je krásná věc, ale občas člověk zkrátka potřebuje změnit režim, zahodit odpovědnost a vydat se pryč. Bez dětí. I kdyby jen na nákup. 

A já dnes měla v plánu nákup ne jen tak ledajaký. S mamkou jsme se chystaly vzít útokem obchody s oblečením a ve finále si popovídat u horké čokolády. Těšila jsem se celý týden. Respektive už od zářijových narozenin, za něž jsem náš šoping měla slíbený.

Před pátou muž dorazil z práce, aby převzal svou rodičovskou úlohu a já se, oděna zcela neprakticky, antibabyfriendly a neteple vydala autem do města. Rádio mi hrálo pěkně nahlas, aby se mi s ním dobře zpívalo a ani ty kolony mi v té chvíli nepřišly tak protivné.

Zacpaná na jedné z nejfrekventovanější ulic Pardubic jsem si zrovna broukala s Adele, když tu najednou Lucinka chcípla. Zaškytala, zastavila a konec.

Lucinka, mé věrné, malé autíčko barvy blankytně modré letní oblohy mi zkrátka vypověděla službu.

Mezera přede mnou se pomalu zvětšovala stejně jako kolona aut, autobusů a trolejbusů za mnou. A v přímé úměře k okolo panujícímu neklidu a troubení se zvětšovala i má panika. Spustila jsem výstražné blikání a se slzami na krajíčku kroutila klíčkem v zapalování. Nic. Sem tam škytnutí a snad jako výsměch mému marnému snažení nesmyslné zamávání stěračem.

Pár aut mě opatrně předjelo. 

Po chvilce mi na okýnko zaklepal řidič trolejbusu, který mě vskutku předjet nemohl. S obavami, že dostanu sprda za blokování provozu jsem vystoupila z auta. Řidič vypadal, že má soucit. Trochu zmateně a po žensku jsem mu vysvětlila, že se prostě nemůžu hnout. Auto chcíplo a odmítá nastartovat.

Řidič, kterému posílám obrovský virtuální dík, se na mě usmál, řekl, že to bude dobrý a poslal mě do auta. Pak mě odtlačil vedle silnice na chodník. Kolona se rozjela, ze mě spadla tíha a odpovědnost za všechny ty nešťastníky v autech za mnou a já se jala obvolávat mužské členy rodiny.

Jeden byl v Praze. Další doma s dětmi. A zbýval můj milý bráška a mamka. 

Za chvíli oba dorazili. Obešli se mnou auto, potvrdili, že opravdu nestartuje a nejede a pomohli mi ho odtlačit na méně nápadné místo. Pak jsme zase čekali, neboť muž nevydržel a vydal se mi se startovacími kabely, hladovými dětmi a autosedačkami, které jim jsou už roky malé, na pomoc.

Mamka, brácha a já jsme tak stáli na ulici vedle nevinně se tvářící Lucinky a mluvili o všem, co jsme si v poslední době nestihli říct. Ani jsme si nepamatovali, kdy naposledy jsme byli spolu sami. Jen my tři.

Naši seanci pak přerušil muž. Opět zhodnotil, že Lucinka nestartuje a nejede a vytáhl kabely. Jenže Lucinka nespolupracovala ani s nimi.

Přesídlili jsme tedy se sedačkami z mého do mužova auta. Srdečně se rozloučili. A vydali se každý za svým úkolem.

Mamka odvézt domů bráchovo kolo, na němž dorazil. Muž s bráškou odtáhnout Lucinku k laskavému opraváři, který kvůli nim opustil svůj pulitr v hospodě. A já nakrmit a uložit děti.

Z mých několika bezdětných hodin se nakonec stalo malé autodrama a děti jsem měla na starosti stejně. Ale budu-li hledat pozitiva, musím říct, že mě těší, že se Lucinka roznemohla právě ve chvíli, kdy jsme nebyly daleko od pomoci a byly jsme u toho jen my dvě. Představa, že jedu kdo ví kam, s dětmi, ve tmě a zimě a Lucinka chcípne, se mi zdá totiž mnohem horší.

Malý Bernie s Lucinkou v pozadí


6 komentářů:

  1. http://www.youtube.com/watch?v=awAgAgY-sX4
    jako pohlazení za statečnost:-))
    Hlavně že jsi v pořádku a smekám smekám smekám, já se řídit bojím:-(
    A smekám před rodinou!
    Dobrou noc:-))
    Mája

    OdpovědětSmazat
  2. Ahoj Barunko..
    Jsi moc šikovná,statečná a máš úžasnou rodinu..Přeju Lucince,at se rychle uzdraví..Mimochodem posloucháme v autě stejnou hudbu a naše autíčka jsou také stejná.-)Krásný den..Bi

    OdpovědětSmazat
  3. Ten řidič odtlačil to auto sám??? To je teda machr. Tohle je moje noční můra... že by se mi auto prostě položilo někde uprostřed kolony. Nebo ještě hůř někde mimo civilizaci. Takže nejezdím :-) Nemluvě o tom, že bych jako řidič byla řízená střela :-)

    OdpovědětSmazat
  4. A to už jsem začínala vážně uvažovat o tom, že si udělám řidičák! :D Asi to ještě odložím...

    OdpovědětSmazat
  5. Tak já fiátka po rovině odtlačím i sama...výhoda malých aut ;-) a Baru taky jsem takhle dopadla, ale naštěstí se to stalo pěkně v garáži, o tažení na laně bych se ale radši nezmiňovala ;-)
    Iva L.

    OdpovědětSmazat
  6. Děkuji za povzbudivé komentáře! Lucinka je už naštěstí uzdravena...selhala jí baterka, ale zdá se, že transplantace nového orgánu její problém vyřešila a můžeme se tak směle vrhnout na další jízdy :-)
    Mimochodem, odradit někoho od řízení jsem skutečně nechtěla!!! Jinak je to totiž fajn :-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)