O chcíplé Lucince

Být mámou na plný úvazek je krásná věc, ale občas člověk zkrátka potřebuje změnit režim, zahodit odpovědnost a vydat se pryč. Bez dětí. I kdyby jen na nákup. 

A já dnes měla v plánu nákup ne jen tak ledajaký. S mamkou jsme se chystaly vzít útokem obchody s oblečením a ve finále si popovídat u horké čokolády. Těšila jsem se celý týden. Respektive už od zářijových narozenin, za něž jsem náš šoping měla slíbený.

Před pátou muž dorazil z práce, aby převzal svou rodičovskou úlohu a já se, oděna zcela neprakticky, antibabyfriendly a neteple vydala autem do města. Rádio mi hrálo pěkně nahlas, aby se mi s ním dobře zpívalo a ani ty kolony mi v té chvíli nepřišly tak protivné.

Zacpaná na jedné z nejfrekventovanější ulic Pardubic jsem si zrovna broukala s Adele, když tu najednou Lucinka chcípla. Zaškytala, zastavila a konec.

Lucinka, mé věrné, malé autíčko barvy blankytně modré letní oblohy mi zkrátka vypověděla službu.

Mezera přede mnou se pomalu zvětšovala stejně jako kolona aut, autobusů a trolejbusů za mnou. A v přímé úměře k okolo panujícímu neklidu a troubení se zvětšovala i má panika. Spustila jsem výstražné blikání a se slzami na krajíčku kroutila klíčkem v zapalování. Nic. Sem tam škytnutí a snad jako výsměch mému marnému snažení nesmyslné zamávání stěračem.

Pár aut mě opatrně předjelo. 

Po chvilce mi na okýnko zaklepal řidič trolejbusu, který mě vskutku předjet nemohl. S obavami, že dostanu sprda za blokování provozu jsem vystoupila z auta. Řidič vypadal, že má soucit. Trochu zmateně a po žensku jsem mu vysvětlila, že se prostě nemůžu hnout. Auto chcíplo a odmítá nastartovat.

Řidič, kterému posílám obrovský virtuální dík, se na mě usmál, řekl, že to bude dobrý a poslal mě do auta. Pak mě odtlačil vedle silnice na chodník. Kolona se rozjela, ze mě spadla tíha a odpovědnost za všechny ty nešťastníky v autech za mnou a já se jala obvolávat mužské členy rodiny.

Jeden byl v Praze. Další doma s dětmi. A zbýval můj milý bráška a mamka. 

Za chvíli oba dorazili. Obešli se mnou auto, potvrdili, že opravdu nestartuje a nejede a pomohli mi ho odtlačit na méně nápadné místo. Pak jsme zase čekali, neboť muž nevydržel a vydal se mi se startovacími kabely, hladovými dětmi a autosedačkami, které jim jsou už roky malé, na pomoc.

Mamka, brácha a já jsme tak stáli na ulici vedle nevinně se tvářící Lucinky a mluvili o všem, co jsme si v poslední době nestihli říct. Ani jsme si nepamatovali, kdy naposledy jsme byli spolu sami. Jen my tři.

Naši seanci pak přerušil muž. Opět zhodnotil, že Lucinka nestartuje a nejede a vytáhl kabely. Jenže Lucinka nespolupracovala ani s nimi.

Přesídlili jsme tedy se sedačkami z mého do mužova auta. Srdečně se rozloučili. A vydali se každý za svým úkolem.

Mamka odvézt domů bráchovo kolo, na němž dorazil. Muž s bráškou odtáhnout Lucinku k laskavému opraváři, který kvůli nim opustil svůj pulitr v hospodě. A já nakrmit a uložit děti.

Z mých několika bezdětných hodin se nakonec stalo malé autodrama a děti jsem měla na starosti stejně. Ale budu-li hledat pozitiva, musím říct, že mě těší, že se Lucinka roznemohla právě ve chvíli, kdy jsme nebyly daleko od pomoci a byly jsme u toho jen my dvě. Představa, že jedu kdo ví kam, s dětmi, ve tmě a zimě a Lucinka chcípne, se mi zdá totiž mnohem horší.

Malý Bernie s Lucinkou v pozadí