středa 30. října 2013

Kočičí story

Naše kočky, z původního domova uvyklé životu venku, jsme o víkendu přestěhovali na zahradu. Ihned se pěkně usídlily ve stodole na půdě a zvykly si chodit mňoukat k terasovým dveřím do obýváku, když mají dojem, že nám příprava potravy moc dlouho trvá.

Když se dveře otevřou, EVA se zpravidla ukryje za květináč. Brácha VALL-I naopak urychleně vklouzne do obýváku a vyžaduje svou denní dávku mazlení. Bernie pak oba kočičí přírůstky sleduje se psí nedůvěrou, ale poučen jejich ostrými drápky, většinou je nechává na pokoji. Pokud se samozřejmě VALL-I neocitne příliš blízko jeho misky. To se pak dějou věci...

Dnes nás však trochu vyděsila EVA. Ráno jsme s dětmi otevřely VALL-Imu dožadujícímu se snídaně, ale po EVĚ ani stopa. Začali jsme ji lákat vyjmenováním všeho, co ji čeká v misce, když vtom se objevila na vnější římse stodoly těsně pod střechou a zoufale mňoukala.

Amálka nešťastně ukazovala nahoru volajíc „čiči dolů“ a Matýsek mi přinesl telefon, že mám zavolat hasiče. V pohádkách přeci hasiči pokaždé zachraňují nějaké to zvířectvo ze stromů či střech, tak proč je nepovolat i na pomoc EVĚ.

Mně se ovšem burcovat místní hasičský sbor nechtělo a tak jsem se, k Matýskově značné nelibosti, vydala, stále ještě v pyžamu, na záchrannou misi sama. 

Za dvojhlasného dětského povzbuzování jsem vyšplhala na půdu a snažila se nemyslet na stáří a vetchost schodů, do nichž vkládám svou důvěru. Další nemalou dávku odvahy si vyžádalo protáhnutí se k pidiokénku obklopenému snad stoletými pavučinami plnými kdo ví čeho. Pak už stačilo na naši číču z okna zavolat a zamávat na ni šunčičkou a EVA se radostně a hlavně bez problémů protáhla oknem do bezpečí.

Nebýt vědomí, že ta potvora mohla kdykoli slézt sama, cítila bych se jako hrdinka. Takhle mě za hrdinku zachraňující mazlíčky v nebezpečí považovaly alespoň děti.

VALL-I si však žádné starosti o ségru nedělal. Když jsme přišli domů, vesele si hověl na kuchyňském stole a žral sušenky. Drzoun. Za svou opovážlivost však brzy zaplatil, jelikož děti si „konečně“ uvědomily, že kočka je vlastně něco jako „plyšák“.

Střídavě se tedy VALL-Iho pokoušely odchytit, pomazlit, případně nacpat do krabice či kočárku. Ne, že bych tomu jen tak přihlížela. Vážně jsem se snažila poskytnout kocourovi únikovou cestu, jenže VALL-I, než aby opustil pohodlný obývák, raději se znovu a znovu nechával vláčet nadšenou Amálkou. 

Vzhledem k jeho naprosto otráveným výrazům však soudím, že se nestal bezmezným milovníkem hraní si na miminko. Pouze, jako typický muž pochopil, že sdílet s rodinou teplo domova, vyžaduje určité oběti.



12 komentářů:

  1. Bari, moc vtipně napsané kočičí story ...i když jsem v tvém případě čekala dramatičtější konec, chi, chi, třeba, jako že tě i s kočkou nakonec museli v tom pyžamu sundávat ti místní hasiči .... Marki

    PS: moc se mi líbí i jména kočiček .... Vall-i je naše oblíbená pohádka !!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Market, nestraš s hasičema :-) Ale je fakt, že článek by se pak psal jedna radost :-)

      Vymazat
  2. Ach, ten výraz, ten výraz :D. Je to krásný konstrast, jak se Amálka směje a kocour je úplně grumpy. Přeji spoustu krásných kočičích zážitků, to je na zvířátkách to krásné, že se s nimi člověk nikdy nenudí :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, ten výraz nás dostává :-) A zážitky? O ty zřejmě nouze nebude :-)

      Vymazat
  3. No to je úžasný, s kočičkama je to prostě radost.. už jsem taky pro tu naši málem lezla na strom, tak zoufale mňoukala.. ale nakonec to zvládla sama :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím :-)
      Zdá se, že kočky to většinou zvládnou, to jen člověk už je vidí na pokraji smrti :-)

      Vymazat
  4. Baruš, přesně tak, v očích svých dětí jsi byla hrdinka, Catwoman:-))
    A takové pavučiny ve vlasech jsou ideální podzimní doplněk:-))
    Přítomnost koček je nádherná, mě už jako malé říkali kočičí máma, co mňoukalo a bylo metr od původního majitele, jsem už tahala k babičce s tím, ŽE JE URČITĚ OPUŠTĚNÉ.
    Asi nejoriginálnější můj majstrštyk byl, když jsem v 1.tř s mým bratrancem dotáhla od sousedů kotě v krajkových peřinkách v kočáru k babičce, která měla návštěvu z bývalého podniku, pán v obleku...my vypadali jak z popelnice a kotě tomu dodalo hnědou pomyslnou třešničku pod umyvadlo:-))
    Nechali jsme si ho a Micka se dožila kolem 10i let. Neodolám komentáři od mého tatínka. Jelikož Micka nezapoměla každý rok statečně rodit, taťka zahlásil po x letech:"Už ani nemá zuby, sotva chodí, pelíchá ale stejně všichni kocouři ví, že je tu nejlepší":-))))))))))))))))))))))))))))))
    Strašně jsem se bála, až má milá odejde do kočičího nebe. Vyřešila to, odešla a nevrátila se. Takže si ji pamatuju pořád živou.
    Baruško, já mám něco pro děti, ale nemůžu najít Tvůj email (ale Maty bude zírat!)
    Mája

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, kdybych se pavouků nebála, možná ty pavučiny budu brát jako super doplněk k Haloweenu :-)
      Děkuju za tvé kočičí historky :-)
      A mail jsem právě přidala do pravého menu, nějak jsem si ani neuvědomila, že ho tu nemám :-)
      becvarovabara@gmail.com
      Každopádně za všechno děkuju, moc!!!

      Vymazat
    2. Baruš, emailový holub letí:-))))))))
      Ještě jsem si vzpoměla na moji ségru. Protože bydlí na vesnici, kočky tam měli a mají pořád. BOHUŽEL BYDLÍ U SILNICE, tak i bez detailů pochopíš, jak to kolikrát končilo:-((
      A ségra nechtěla malým dcerkám říkat něco o smrti a hajzlech za volantem, co jezdí přes vesnici jak blázni....a vždy říkala krásnou větu, že se kocour zamiloval a odešel do lesa:-)) Holky neřešily, že kocour není lesní tvor a já tenkrát vymyslela pohádku o lesích, které jsou plné zamilovaných kocourů (bylo to pro děti!).
      Jinak jsem nahoře nenapsala doslovnou citaci mého báječného tatínka, že Micka byla "kočičí dě**a" pardoooooooooon, ale fakt:-))))
      Mája

      Vymazat
  5. výraz kočky na poslední fotce mluví za vše. PS jsi hrdinka!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veri, díky! :-) Jo, výraz je výmluvnej :-)

      Vymazat
  6. Vzpomněla jsem si dík tobě na to, jak jsem jako jedenáctiletá balancovala na židli a snažila se sundat z větve ořechu naše usilovně mňoukající rozkošné černé koťátko... =D Díkybohu, že teď naše kočky slezou už odkudkoliv samy. I když musím přiznat, že se o mě někdy pokouší infarkt, když se ležérně prochází po poměrně vysoké střeše dřevníku. =D Ale musím říct, že ty naše potvory na zavolání poslušně skáčou dolů... =D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)