Kočičí story

Naše kočky, z původního domova uvyklé životu venku, jsme o víkendu přestěhovali na zahradu. Ihned se pěkně usídlily ve stodole na půdě a zvykly si chodit mňoukat k terasovým dveřím do obýváku, když mají dojem, že nám příprava potravy moc dlouho trvá.

Když se dveře otevřou, EVA se zpravidla ukryje za květináč. Brácha VALL-I naopak urychleně vklouzne do obýváku a vyžaduje svou denní dávku mazlení. Bernie pak oba kočičí přírůstky sleduje se psí nedůvěrou, ale poučen jejich ostrými drápky, většinou je nechává na pokoji. Pokud se samozřejmě VALL-I neocitne příliš blízko jeho misky. To se pak dějou věci...

Dnes nás však trochu vyděsila EVA. Ráno jsme s dětmi otevřely VALL-Imu dožadujícímu se snídaně, ale po EVĚ ani stopa. Začali jsme ji lákat vyjmenováním všeho, co ji čeká v misce, když vtom se objevila na vnější římse stodoly těsně pod střechou a zoufale mňoukala.

Amálka nešťastně ukazovala nahoru volajíc „čiči dolů“ a Matýsek mi přinesl telefon, že mám zavolat hasiče. V pohádkách přeci hasiči pokaždé zachraňují nějaké to zvířectvo ze stromů či střech, tak proč je nepovolat i na pomoc EVĚ.

Mně se ovšem burcovat místní hasičský sbor nechtělo a tak jsem se, k Matýskově značné nelibosti, vydala, stále ještě v pyžamu, na záchrannou misi sama. 

Za dvojhlasného dětského povzbuzování jsem vyšplhala na půdu a snažila se nemyslet na stáří a vetchost schodů, do nichž vkládám svou důvěru. Další nemalou dávku odvahy si vyžádalo protáhnutí se k pidiokénku obklopenému snad stoletými pavučinami plnými kdo ví čeho. Pak už stačilo na naši číču z okna zavolat a zamávat na ni šunčičkou a EVA se radostně a hlavně bez problémů protáhla oknem do bezpečí.

Nebýt vědomí, že ta potvora mohla kdykoli slézt sama, cítila bych se jako hrdinka. Takhle mě za hrdinku zachraňující mazlíčky v nebezpečí považovaly alespoň děti.

VALL-I si však žádné starosti o ségru nedělal. Když jsme přišli domů, vesele si hověl na kuchyňském stole a žral sušenky. Drzoun. Za svou opovážlivost však brzy zaplatil, jelikož děti si „konečně“ uvědomily, že kočka je vlastně něco jako „plyšák“.

Střídavě se tedy VALL-Iho pokoušely odchytit, pomazlit, případně nacpat do krabice či kočárku. Ne, že bych tomu jen tak přihlížela. Vážně jsem se snažila poskytnout kocourovi únikovou cestu, jenže VALL-I, než aby opustil pohodlný obývák, raději se znovu a znovu nechával vláčet nadšenou Amálkou. 

Vzhledem k jeho naprosto otráveným výrazům však soudím, že se nestal bezmezným milovníkem hraní si na miminko. Pouze, jako typický muž pochopil, že sdílet s rodinou teplo domova, vyžaduje určité oběti.