pondělí 30. září 2013

O uječených matkách

Je to něco málo přes tři roky, co jsem napsala a na blogu iDNES.cz zveřejnila článek s trochu provokativním názvem Kult uječenýchmatek. Není divu, že se ihned strhla bouřlivá diskuze. Evidentně jsem totiž píchla do vosího hnízda.

Ve své tehdejší naivitě a nezkušenosti, jak mi bylo tenkrát připomenuto, majíc pouze jedno dítko kojeneckého věku, jsem si dovolila psát o tom, kterak mi přijde smutné, když se ke komunikaci s dětmi užívá výhradně jekotu. 

Psala jsem o matkách, které vyznávají jekot jakožto „účinnou“ výchovnou metodu, kterou praktikují téměř vždy a všude. K vynucení poslušnosti, k informování o nevhodném chování i k popisu chování žádoucího.

(„Adééélóóó! Co jsem ti říkala! Nesahej na to!“

„Martinééé! Kam to zase lezeš! Sedni si normálně!“

Nebo ještě o stupeň horší.

„Michalóóó! Přestaň dělat bordel! I prase jí slušněji než ty!“

„Jakubééé! Neštvi mě! Chováš se stejně hloupě jako tvůj otec!“)

Ne o tom, když příležitostně zvýšíme hlas ve snaze upoutat dětskou pozornost nebo v horším, ale leckdy nezbytném případě, ve snaze ulevit přetaženým nervům.

Taky jsem netvrdila, že mě se to netýká, nikdy na své děti křičet nebudu a jsem naprosto svatá a bezmezně trpělivá matka.

Nejsem.

Přesto si, o pár let starší, o jedno dítko bohatší a o mnoho rodičovských krušných chvilek zkušenější, stojím za tím, co jsem tenkrát napsala. Jde to i jinak. S dětmi opravdu lze jednat převážně s respektem a bez ohlušujícího jekotu.

Ale neznamená to, že člověku nikdy neujedou nervy. Že nemá špatnou náladu a není unavený. A že když dětská nežádoucí aktivita přesáhne určitou mez, člověk prostě neseřve, co mu přijde pod ruku.

Stalo se mi to včera. Sešla se moje únava s dětskou tendencí k naprosté ignoraci, nespolupráci a k ukňouranému bojkotu všeho. A já vybuchla. Ječela jsem, vyhrožovala a byla značně nepříjemná.

Úleva se dostavila. Asi na pět minut. Pak mi to začalo být líto. A tak jsem si pak vlezla s dětmi do postele a omluvila se. Přiznala jsem, že mě mrzí, že jsem na ně křičela, že to nedělám ráda a pak jsme se dohodli na tom, že uděláme všechno proto, aby se takové scény nemusely opakovat.

Já se budu snažit být trpělivější a děti se pokusí omezit výtržnosti na minimum. Nedělám si iluze o tom, že nám to vydrží nekonečně dlouho, ale mám za to, že to je účinný nástroj k znovuobnovení domácí pohody.

Tak ať i u vás vládne převážně pohoda a jekotu není třeba!



5 komentářů:

  1. Baru, beru si k srdci! Nebudu tvrdit, že já neječím, jde mi to celkem slušně, ale taky se potom omlouvám a mrzí mě to. Někdy je to fakt nápor na nervy, obzvlášť teď mám pocit, že je nějaké období plné vzdoru (2,5 roku mladší, starší 6 je v pohodě). A do toho trénink bez plínek. U staršího to šlo úplně samo, v podstatě to bylo bez práce, u mladšího je to makačka. Nicméně přes den už se konečně daří bez, na spaní to ještě chvíli potrvá. Máš můj obdiv!

    OdpovědětSmazat
  2. Bára veľa lásky v živote prajem k tvojím narodeninám. A neboj aj ja občas "ječím", ale aj tak sa snažím byť trpezlivá. A pritom mám už staršie deti. Naučila som sa , podobne ako ty, ospravedlniť a najmä rozumne vysvetliť, prečo som stratila nervy. Vieš čo je na tom najlepšie? Keď ma deti občas napodobňujú. Moje zvuky a mimiku. To je nám potom veselo. :) &Lenka

    OdpovědětSmazat
  3. Milá Báro,
    ách jo, i já byla někdy uječená máma. Moc mi to potom vždycky mrzelo. Manžel měl dost náročné povolání, já bývala často doma s dětmi sama. Manžel na dcerky nekřičel, byl přísný, ale nebylo nutno křiku, aby ho obě poslouchaly. Žijeme v hektické době, plné samých nejistot, nevraživosti a čím dál větší závisti. Bojím se, že těch uječených matek bude čím dál více...

    OdpovědětSmazat
  4. Barunko, jako bych četla o sobě :D
    Také jsem nesnášela (a nesnáším) uječené matky a také jsem občas vybouchla a pak toho litovala. Patří to k životu. Obojí. A beru jako plus, když se rodič umí omluvit.
    Děti nás vnínají jako vzor. Pokud se uječená matka diví, že jí vyrostlo uječené dítě, nezaslouží si vysvětlování. A pokud se neomluví dítěti, tak se nemůže divit, že ani ono nechce přiznat chybu. Jsou to naše zrcadla :-)

    OdpovědětSmazat
  5. Milá Baru, Tvůj článek je nesmírně přínosný a to pro všechny maminy. Ty ječící i ty trpělivé. Obě dvě skupiny si zákonitě musí uvědomit to pozitivní, to správné, že být k dětem vlídná, naslouchající, milující...pozitivní je ta správná cesta a výchova. Jsem na tom stejně jako ty. Když se mi stane podobná situace, omlouvám se záhy. Moje matka to nikdy nedělala, já plakala pod peřinou, žádná láska, pozitivum nevzniklo. Jako malá jsem si pod tou peřinou slíbila, že budu ke svým dětem jiná. Snažím se o to ze všech sil, protože díky úhlu pohledu ze dvou stran vím, který úhel je ten lepší. Krásný večer.Věrka

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)