Cestovní horečka

Minulý týden byl ve znamení horečky. Jak té měřitelné teploměrem, tak té cestovní. Což znamenalo spoustu probdělých nocí, napjatých nervů a nekonečných seznamů.

V pátek pak přišlo vyvrcholení.

V domě byly na strategických místech rozmístěny tři kufry. Muž byl prozíravý a ten svůj polozabalený ukryl. Já balila za pochodu a dětské asistence. Špatný nápad.

Jakmile jsem se vzdálila, záhadně mi z kufru mizely věci. Při dalších kontrolách jsem pak zjišťovala, že leckdy taky přebývají. Kulichy, svetry a kýbl s legem zabírající dvě třetiny kufru jsem já rozhodně nebalila.

Děti měly ovšem na věc jiný názor. 

Největší ránu dostala moje přecitlivělá nervová soustava ve chvíli, kdy jsem dorazila do pokojíčku s osuškami a zjistila, že pečlivě srovnaný kufr plný dětských titěrností je vzhůru nohama a Amálka si vesele sedí ve změti oblečení na zemi a snaží se obléknout si plavky.

Kolem třetí ráno však bylo hotovo.

Kufry sbaleny, pasy připraveny a my se silami u konce.

(Jsem technicky retardovanější, než jsem pokládala za možné, proto se tato část článku objevuje dnes a ne už v pátek :-)

S menšími obtížemi, nevolnostními epizodami a znavenými dětmi jsme nakonec absolvovali cestu vcelku se ctí. Ačkoli, letadlo se stále řadí k mým nejméně oblíbeným dopravním prostředkům. Koneckonců to naše vypadalo a taky se chovalo jako autobus s křídly, čemuž odpovídala i reakce mého žaludku. 

Ale dopravilo nás na Korfu.

A my si teď užíváme mořské ovzduší, písek v botách, vlasech, podprsenkách i postelích a slastné nicnedělání...