Přátelský oheň

Jako dítě a později i jako dospívající jsem každý rok trávila čtrnáct nezapomenutelných prázdninových dní na táboře. Pěkně klasicky. Ve stanech s podsadou, bez elektřiny a s jídlem z ešusu. Mytí ve studené vodě, noční hlídky, večerní slavnostní nástupy, to všechno k tomu patřilo.

V sobotu jsme díky mužovu kolegovi z práce dostali příležitost připomenout si staré časy a vyrazit na takový minitábor. Samozřejmě i s dětmi.

Hned po příjezdu se na nás vrhli předáci lanařící nás do svých stavebních společností. Přijeli jsme totiž na divoký západ, kde přestřelky byly na denním pořádku a železnice byla teprve v plenkách.

Ani nevím, kdo se nakonec bavil nejvíc, jestli muž, který s maximálním nasazením, sobě vlastním perfekcionismem a touhou vyhrát, budoval transkontinentální „železnici“ a vyhledával s mokrým obličejem hrací kostky v pekáči s moukou. 

Nebo děti, které si vyzkoušely střelbu z luku, Matýsek i ze vzduchovky, kterou si dokonce sám nabíjel. Celý den se popelily kolem potoka, do kterého Matýsek neopomněl spadnout. A ve finále si užily i nefalšovaný obří táborák.

Amálka mi usnula kolem sedmé v náručí za poslechu kytarové produkce, aby pak ještě v deset mohla křepčit kolem ohně. Matýsek vydržel do deseti a nakonec si ustlal pěkně na dece u táboráku a při vyhlašování výsledků tvrdě usnul. Ani si nevychutnal vítězství, které náš tým vybojoval.

Byl to krásný den. Spousta skvěle naladěných lidí. Maminek šátkařek, špinavých, ale spokojených dětí a ke každé špatnosti svolných tatínků. Zpívání u ohně i bez něj, indiánské představení a pocit, že jsme zase o trochu blíž přírodě.

Jen víc, takových krásných zážitků.