Ačkoli tělocvik byl hned po matice a fyzice mým
nejneoblíbenějším předmětem. Jelikož ztrapňovat se aerobikovými pseudopohyby v
tělocvičně bylo skoro stejně zdrcující, jako ztrapňovat se neznalostí Euklidovy
věty před tabulí. Nakonec jsem s dětmi pohybu uvykla. A co víc, delší období fyzické neaktivity mě
znervózňuje.
Už déle než týden trávím celé hodiny nad bakalářkou. Ven se
dostanu minimálně. A když už, tak je to cestou k autu a od auta do
knihovny. V neděli jsem dokonce strávila celý den v pyžamu...
Dnes večer má nervozita dosáhla vrcholu.
Rozhodla jsem se jednat.
Unavený muž převzal roli uspávače (usnul dřív než děti a
Amálka stejně za deset minut přišla za mnou a odtáhla si mě do postele) a já se
jala pátrat po hudbě vhodné k běhu. Po chvilce marného hledání jsem si
vzpomněla na potem zbroceného Sylvestera Stallona, kterak jakožto Rocky
nebojácně jogginguje městem, pláží i sněhem.
Víc písniček se mi do mobilu stejně nevešlo. Tak jsem vzala
Rockyho, zkontrolovala spící ložnici a v ryze běžeckém růžovém kulichu se
třemi bambulemi vyrazila ven.
Bylo 21:07.
S nadšeným Berniem v patách a představou
dusajícího Stallona před očima jsem vyběhla. Respektive se o pohyb běhu
podobající pokusila. Normálně totiž neběhám. A když už, rozhodně nevypadám jako ladná laňka. Můj běh připomíná spíše medvěda v posledním tažení. Včetně zvukového
doprovodu.
Plna optimismu jsem doběhla nakonec ulice, odkud jsem se
původně chtěla vrátit. Rocky mě však nabudil a tak jsem se rozhodla vzít to
oklikou přes půl vesnice.
Ve 21:15 jsem začala ztrácet dech. Kromě toho jsem se bála,
že mi zmrznou plíce.
Ve 21:17 jsem běžela ulicí, kde byly jen dvě pouliční lampy.
Ta jedna zhasla. Zrychlila jsem a v kapse nahmatala klíče. Příště si na
doporučení kamarádky vezmu slzák. Teď mi nezbývalo než doufat, že se nepočůrám strachy.
Ve 21:26 jsem v dálce zahlédla světlo vycházející z našeho
domu. O vteřinu později přede mě vykročili dva chlapi se zářícími cigaretami.
Málem jsem dostala infarkt. Ovšem soudě dle jejich nevěřícných a zděšených
pohledů, oni na tom nebyli lépe.
Ve 21:28 se funící kolos s růžovou čepicí na stranu a
bambulí před obličejem svezl na schody našeho domu.
Doběhla jsem.
Kdybych se dlouho neozývala, je to nejspíš tím, že mám
oboustranný zápal plic. A v bolestech, proklínajíc svou pošetilou touhu po
pohybu, bojuju o život.
...
Ale možná, že zítra si to zopakuju :-)
 |
| Přidat popisek |
Báro, díky za úsměvnou historku před spaním :-) úplně vidím sebe... jak jsem začala číst, tak si říkám, ta Bára je odvážná... jít běhat takto v noci... no, přiznám, že já uvidět dva chlapy s cigaretou, tak asi skočím do nejbližšího příkopu :-) A jsi dobrá, žes uběhla aspoň kousek... občas mě to také napadne s během, ale zatím se držím a vzpomínám na léta s orientačním během... to už je ale dávná historie... no jo,minulé století... Měj se hezky, J.
OdpovědětVymazatNa váš blog jsem narazila náhodou a děkuji za tuhle úsměvnou historku. Je ráno, začíná další stereotypní pracovní den a já jsem hned lépe naladěná. Kdybych šla běhat já, dopadlo by to úplně stejně:-). Úplně se vidím... Darina
OdpovědětVymazattak to je super...nene kdybych běžela já tak roztřepu celou dědinu a můj funící dech by slyšeli ještě o pár kilometrů dál :DDD fakt dobrý
OdpovědětVymazatTeda Baru, jsi hrdinka! Připomnělo mi to mé pokusy o běh - doufám, že u tebe to dopadne lépe a nebudou ti pak skoro dva měsíce říkat Joffrey de Peyrac :D.
OdpovědětVymazatVěřím, že s trochou toho pohybu ti pak i ta práce na bakalářce půjde mnohem lépe od ruky! :-)
Běhání se sluchátky je dost nebezpečné,neslyšíš kromě hudby vůbec nic.Jinak krásně vtipně napsané a doufám,že ten oboustranný zápal plic nedostaneš.
OdpovědětVymazat:-D Tak to mě pobavilo, tak nějak u toho taky vypadám, akorát bych přidala ještě bonus - ksicht rudý jak rak. Aspoň v tom má běhání ve tmě výhodu - moc lidí tě u toho nevidí ;-) Ale stejně, je to návykové, co? Ať žije Rocky a běh!
OdpovědětVymazatRaději to moc nepřeháněj, byla by škoda, kdyby jsi se pak podobala Sylvestrovi:-D
OdpovědětVymazatHihi, Baro, tys me zase jednou pobavila:))). A nejvic cloveka vzdycky rozesmeje, kdyz cte neco, co se podoba jeho vlastnim zazitkum. Ja mam k behu taky odpor uz od detsvi, ale pritom se v pravidelnych intervalech znovu a znovu pokousim zacit behat. No dopada to neslavne ... zatim:).
OdpovědětVymazatDrzim palce, at ti prace na bakalarce jde dobre od ruky ;).
Teda, v takovýhle kose mě nebaví ani rychle chodit, natožpak běhat. Hrozně mi ten studenej vzduch na plicích vadí. =D A pak doma řeknete, že se vám v tý zimě nechce skoro čtvrt hodiny jít přes celou vesnici (a do pořádnýho kopce) na poštu a je vám doporučeno vzít si kolo... =D
OdpovědětVymazatBarunko Ty jsi mě zase dostala:-)
OdpovědětVymazatfakt super..hodně jsem se nasmála..jako bych viděla sebe:-)každopádně oceňuji Tvou odvahu a odhodlání..přeji spoustu dalších krásných běžeckých zážitků:-)
Měj se moc hezky a děkuji:-)
Bi
Jsem strašně ráda, že v tom nejsem sama. :D Už kolikrát jsem vyběhla z domu a šla si zaběhat. Nakonec to skončilo procházkou kolem rybníka - plíce a srdce se snažily prohodit si místo. Ale plánuju, že až nám tu opraví atleťák, tak s prckem budu chodit pravidelně :)
OdpovědětVymazatBaru, opet jsi nezklamala. Ja teda behani miluji, ale rano. Kluky odvedu do skoly a pak s Tomasem Klusem v usich "probehnu" mestem.
OdpovědětVymazatPreji prekonani sama sebe a dobry konec.
Obdivuji, jak se dvěmi dětmi zvládáš ještě bakalářku. Zrovna čtu od Murakamiho "O čem mluvím, když mluvím o běhání". Tak je zajímavé si u Tebe přečíst, jak jsi šla běhat:-)
OdpovědětVymazatDoufám, že jsi to ve zdraví přežila a těším se na další články :-)
OdpovědětVymazatMoc děkuju za všechny milé komentáře. Při bakalářkovém vytížení mi každý z nich pomáhal zvednout náladu! :-)
OdpovědětVymazat