středa 13. března 2013

Jak jsem byla běhat

Ačkoli tělocvik byl hned po matice a fyzice mým nejneoblíbenějším předmětem. Jelikož ztrapňovat se aerobikovými pseudopohyby v tělocvičně bylo skoro stejně zdrcující, jako ztrapňovat se neznalostí Euklidovy věty před tabulí. Nakonec jsem s dětmi pohybu uvykla. A co víc,  delší období fyzické neaktivity mě znervózňuje.

Už déle než týden trávím celé hodiny nad bakalářkou. Ven se dostanu minimálně. A když už, tak je to cestou k autu a od auta do knihovny. V neděli jsem dokonce strávila celý den v pyžamu...

Dnes večer má nervozita dosáhla vrcholu.

Rozhodla jsem se jednat.

Unavený muž převzal roli uspávače (usnul dřív než děti a Amálka stejně za deset minut přišla za mnou a odtáhla si mě do postele) a já se jala pátrat po hudbě vhodné k běhu. Po chvilce marného hledání jsem si vzpomněla na potem zbroceného Sylvestera Stallona, kterak jakožto Rocky nebojácně jogginguje městem, pláží i sněhem.

Víc písniček se mi do mobilu stejně nevešlo. Tak jsem vzala Rockyho, zkontrolovala spící ložnici a v ryze běžeckém růžovém kulichu se třemi bambulemi vyrazila ven.

Bylo 21:07.

S nadšeným Berniem v patách a představou dusajícího Stallona před očima jsem vyběhla. Respektive se o pohyb běhu podobající pokusila. Normálně totiž neběhám. A když už, rozhodně nevypadám jako ladná  laňka. Můj běh připomíná spíše medvěda v posledním tažení. Včetně zvukového doprovodu.

Plna optimismu jsem doběhla nakonec ulice, odkud jsem se původně chtěla vrátit. Rocky mě však nabudil a tak jsem se rozhodla vzít to oklikou přes půl vesnice.

Ve 21:15 jsem začala ztrácet dech. Kromě toho jsem se bála, že mi zmrznou plíce.

Ve 21:17 jsem běžela ulicí, kde byly jen dvě pouliční lampy. Ta jedna zhasla. Zrychlila jsem a v kapse nahmatala klíče. Příště si na doporučení kamarádky vezmu slzák. Teď mi nezbývalo než doufat, že se nepočůrám strachy.

Ve 21:26 jsem v dálce zahlédla světlo vycházející z našeho domu. O vteřinu později přede mě vykročili dva chlapi se zářícími cigaretami. Málem jsem dostala infarkt. Ovšem soudě dle jejich nevěřícných a zděšených pohledů, oni na tom nebyli lépe.

Ve 21:28 se funící kolos s růžovou čepicí na stranu a bambulí před obličejem svezl na schody našeho domu.

Doběhla jsem.

Kdybych se dlouho neozývala, je to nejspíš tím, že mám oboustranný zápal plic. A v bolestech, proklínajíc svou pošetilou touhu po pohybu, bojuju o život.

...

Ale možná, že zítra si to zopakuju :-)


Přidat popisek

15 komentářů:

  1. Báro, díky za úsměvnou historku před spaním :-) úplně vidím sebe... jak jsem začala číst, tak si říkám, ta Bára je odvážná... jít běhat takto v noci... no, přiznám, že já uvidět dva chlapy s cigaretou, tak asi skočím do nejbližšího příkopu :-) A jsi dobrá, žes uběhla aspoň kousek... občas mě to také napadne s během, ale zatím se držím a vzpomínám na léta s orientačním během... to už je ale dávná historie... no jo,minulé století... Měj se hezky, J.

    OdpovědětVymazat
  2. Na váš blog jsem narazila náhodou a děkuji za tuhle úsměvnou historku. Je ráno, začíná další stereotypní pracovní den a já jsem hned lépe naladěná. Kdybych šla běhat já, dopadlo by to úplně stejně:-). Úplně se vidím... Darina

    OdpovědětVymazat
  3. tak to je super...nene kdybych běžela já tak roztřepu celou dědinu a můj funící dech by slyšeli ještě o pár kilometrů dál :DDD fakt dobrý

    OdpovědětVymazat
  4. Teda Baru, jsi hrdinka! Připomnělo mi to mé pokusy o běh - doufám, že u tebe to dopadne lépe a nebudou ti pak skoro dva měsíce říkat Joffrey de Peyrac :D.
    Věřím, že s trochou toho pohybu ti pak i ta práce na bakalářce půjde mnohem lépe od ruky! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Běhání se sluchátky je dost nebezpečné,neslyšíš kromě hudby vůbec nic.Jinak krásně vtipně napsané a doufám,že ten oboustranný zápal plic nedostaneš.

    OdpovědětVymazat
  6. :-D Tak to mě pobavilo, tak nějak u toho taky vypadám, akorát bych přidala ještě bonus - ksicht rudý jak rak. Aspoň v tom má běhání ve tmě výhodu - moc lidí tě u toho nevidí ;-) Ale stejně, je to návykové, co? Ať žije Rocky a běh!

    OdpovědětVymazat
  7. Raději to moc nepřeháněj, byla by škoda, kdyby jsi se pak podobala Sylvestrovi:-D

    OdpovědětVymazat
  8. Hihi, Baro, tys me zase jednou pobavila:))). A nejvic cloveka vzdycky rozesmeje, kdyz cte neco, co se podoba jeho vlastnim zazitkum. Ja mam k behu taky odpor uz od detsvi, ale pritom se v pravidelnych intervalech znovu a znovu pokousim zacit behat. No dopada to neslavne ... zatim:).
    Drzim palce, at ti prace na bakalarce jde dobre od ruky ;).

    OdpovědětVymazat
  9. Teda, v takovýhle kose mě nebaví ani rychle chodit, natožpak běhat. Hrozně mi ten studenej vzduch na plicích vadí. =D A pak doma řeknete, že se vám v tý zimě nechce skoro čtvrt hodiny jít přes celou vesnici (a do pořádnýho kopce) na poštu a je vám doporučeno vzít si kolo... =D

    OdpovědětVymazat
  10. Barunko Ty jsi mě zase dostala:-)
    fakt super..hodně jsem se nasmála..jako bych viděla sebe:-)každopádně oceňuji Tvou odvahu a odhodlání..přeji spoustu dalších krásných běžeckých zážitků:-)
    Měj se moc hezky a děkuji:-)
    Bi

    OdpovědětVymazat
  11. Jsem strašně ráda, že v tom nejsem sama. :D Už kolikrát jsem vyběhla z domu a šla si zaběhat. Nakonec to skončilo procházkou kolem rybníka - plíce a srdce se snažily prohodit si místo. Ale plánuju, že až nám tu opraví atleťák, tak s prckem budu chodit pravidelně :)

    OdpovědětVymazat
  12. Baru, opet jsi nezklamala. Ja teda behani miluji, ale rano. Kluky odvedu do skoly a pak s Tomasem Klusem v usich "probehnu" mestem.
    Preji prekonani sama sebe a dobry konec.

    OdpovědětVymazat
  13. Obdivuji, jak se dvěmi dětmi zvládáš ještě bakalářku. Zrovna čtu od Murakamiho "O čem mluvím, když mluvím o běhání". Tak je zajímavé si u Tebe přečíst, jak jsi šla běhat:-)

    OdpovědětVymazat
  14. Doufám, že jsi to ve zdraví přežila a těším se na další články :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Moc děkuju za všechny milé komentáře. Při bakalářkovém vytížení mi každý z nich pomáhal zvednout náladu! :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)