neděle 17. února 2013

Poslední přednáška

Včera jsem si ve škole odseděla poslední klasickou přednášku. Většina nás propadla mírné nostalgii. Mám podezření, že někdo neměl daleko ani k pláči. 

Počet nás studujících se sice od nástupu ke studiu značně snížil, vytrvalé jádro se však udrželo. Lišíme se věkem, jehož rozptyl je celkem značný, životními zkušenostmi, profesemi i názory. Nevěřila bych, že z tak různorodé směsice lidí může vzniknout tak úžasně kooperující a hlavně sehraná skupina, kde vzniklo nejedno přátelství.

Jsem neskutečně ráda za to, že mi tihle lidé vstoupili do života.

O to větší mě přepadaly chmury, když jsme mluvili o tom, kdo bude ve studiu pokračovat a kdo nikoliv. Já se přiznala, že momentálně po bakaláři končím. Byla jsem nařčena z toho, že jsem „pitomá“, a že zrovna já bych pokračovat měla.

Celou cestu domů jsem o tom uvažovala. Tři roky se těším, až budu mít po škole. A teď se to blíží a mě už se začíná stýskat. Po spolužácích. Po tom pocitu úspěšnosti, když se mi podaří zkouška. A dokonce i po tom psaní seminárek, kdy jsem si připadala důležitá a vzdělaná.

A tak se vtírají myšlenky jako: Co kdybych přeci jen to magisterské zkusila? Vždyť už jsou to jen dva roky...

Dnes jsme si konečně našli čas, abychom vyrazili na malý rodinný výlet. Muž, děti, Bernie a já. 

Zvládli jsme oběd v restauraci, kde jsme byli označeni za úžasnou rodinku (to potěší). Oslovil nás číšník, který si nás pamatoval z naší návštěvy restaurace před šesti lety (to překvapí, ale taky potěší). A užili jsme si dlouhou procházku, kde se nám podařilo dokonale unavit sebe, děti i psa.

Jenže pak jsme přišli domů. A já místo abych šla dětem číst pohádku a malovat si s nimi, nebo si jen v klidu užívala nedělní odpoledne, zapadla jsem do pracovny. Tam jsem se do večera snažila analyzovat psychiku týraných žen a prokousávat se dalšími odstavci bakalářky.

Ale teď už mám zase jasno. Strašně to utíká. A děti jsou malé tak krátkou dobu. Nechci celé jejich dětství strávit tím, že se budu stresovat ze zkoušek a dalších státnic, když nemusím. Nestojí mi to za to.

Takže jupí! Mám za sebou poslední přednášku! A i když se mi bude stýskat, nemůžu se dočkat, až ze mě bude normální maminka na mateřské, bez školních povinností! 

Aspoň na chvíli :-)


29 komentářů:

  1. Baru gratuluji k poslední přednášce!Přeji pěkný týden.Věra

    OdpovědětVymazat
  2. :) Vždycky se můžeš na magistra přihlásit později, třeba až na univerzitu 3. věku :) ale můžeš...zato děti budou malé jen jednou, jak píšeš...Přeju hodně úspěchů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak :-) A navíc, když děti budou větší, nebudu tak limitovaná místem studia...protože magisterské na naší škole přímo na můj obor nenavazuje a studovat to jen pro titul se mi nechce...

      Vymazat
  3. Fíha, to to letí! Vůbec si to nedovedu představit, mít za sebou poslední přednášku a pocit, že již brzo odpadne taková obrovská povinnost, ale zároveň zdroj osobního růstu. Ale určitě s tebou souhlasím, že mateřskou je potřeba si užít a vychutnat, tyhle chvíle se už nevrátí, kdežto vzdělání si můžeš doplnit kdykoli jindy. A koneckonců, nikdo neříká, že se po dokončení školy nemůžeš přihlásit alespoň do nějakého kurzu, abys "nezakrněla" a můžeš se třeba učit jazyky, soft-skills, kdo ví? Možností je milion :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, děkuju :-) Ta slova, zdroj osobního růstu, jsem hledala :-)
      Já si děti sice užívám, ale jsem strašný stresař a vím, že se to pak projevuje i na tom jakou mám náladu. Což se samozřejmě odrazí na dětech a manželovi... A to je mi pak líto.

      Vymazat
  4. Milá Bára, možno sa na mňa nahneváš, ale musím ti povedať, že takto okamžite prestaň uvažovať! Materskú si práveže užívaš, myslím že aj viac ako mnohé iné, veď pozri, čo všetko stíhaš a čo ste už s deťmi všetko zažili! Veď s nimi aj maľuješ, aj čítaš... To sú výhovorky, čo píšeš. Čo je to užiť si materskú, prosím ťa? Žiť život svojich detí a stratiť sa v kašičkách, nočníkoch a riekankách? Veď dva roky sú nič. Aj potom budú deti ešte malé, možno aj ďalšie ešte príde a všetkého si užiješ dosť. Do školy sa ti už vracať nebude chcieť, zvykneš si, že už nemusíš a keď by si chcela pokračovať, budeš mať pocit, že si všetko zabudla a nikdy nebude ten správny čas. Lebo ten je práve teraz!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oliv, děkuju za názor. Určitě se nehněvám :-)
      Já ti rozumím a v podstatě s tebou souhlasím.
      Jenže sama teď vím, jak na tom jsem. Na jednu stranu si s dětmi užívám, popisuju vám tu svoje zážitky s nimi. A na druhou jsem z toho po těch třech letech školy opravdu vyčerpaná. Babičky ještě pracují, s hlídáním, i když se všichni neuvěřitelně snaží, to není ideální. A já jsem stresař. Takže všichni mě sice plácají po ramenou, že to přeci zvládám levou zadní, ale to jak to odnáší moje psychika už nikdo nevidí...
      Kromě toho, můj obor v navazujícím studiu není. Musela bych na jiný, který bych studovala jen kvůli titulu. To si raději počkám až budou děti větší a budu si moct dovolit někam dál dojíždět. Že to jde vidím u všech svých spolužáků :-)
      A v neposlední řadě se mi nabízí další seberozvíjející možnosti, na které se těším. A na něž mi v kombinaci se školou už nezbývalo moc času. Co z toho bude, to se ještě uvidí :-) Zahrabat se v kašičkách ovšem nehodlám :-)

      Vymazat
    2. Ďakujem za upresnenie situácie. Pochopené. :-)

      Vymazat
  5. Báro, velmi Ti rozumím. Taky jsem dálkově studovala, bakalářské státnice jsem dělala těhotná se starším, ještě rok jsem se snažila zvládnout dítě, práci a školu a nezbláznit se. Školu jsem pak vzdala a teď mám druhé, bude mu rok a mamka chodí a kdy že to dodělám. Ještě jsem nepřiznala, že asi tak když budou na druhém stupni základky. Mám toho všeho i tak plné kecky a na školu jednoznačně nemám vůbec kapacitu. Je tolik jiných věcí, které bych chtěla stíhat a nestíhám, potřebuju čas i pro sebe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bjanko, ano, ten čas pro sebe je důležitý :-) Ono to jde, když má člověk podporu okolí, ale když zkrátka hlídání není, manžel chodí z práce pozdě, je to hodně náročný. A i když se to zvládnout dá, je to vždycky na úkor něčeho jiného.
      A já to na úkor dětí dělat nechci :-)

      Vymazat
  6. Barunko,
    moc gratuluju k poslední přednášce,.... je úplně jedno jestli půjdeš dál nebo toho necháš, i tak jsi můj "hrdina" ..... obdivuju každého kdo dokáže studovat cokoli s dvěmi malými dětmi ...... já se každým rokem "nadšeně" hlásím na vysokou a po přijímačkách si stejně "nadšeně" oddychnu, že mě nevzali, neumím si vůbec představit, kdy bych se ještě stihla učit .... Marki

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marki,
      být tvým hrdinou, to je velký závazek a hlavně pocta :-)
      Přeju ať jednou přijde chvíle, kdy se dostaneš, s velkou radostí nastoupíš ke studiu a všechno levou zadní zvládneš! :-)

      Vymazat
  7. Gratuluji k poslední přednášce. Sice by bylo fajn, pokračovat ve studiu, dokud jsou mozkové buňky rozběhnuté, ale děti nebudou malé napořád. Můj muž také studuje dálkově, momentálně už na Ing. a začíná se pomalu chystat ke státnicím a i přesto, že tyhle dva roky byly jednodušší a méně náročné na čas než předešlé tři, je rád, že bude už konec a nebude se po týdnu školy vracet domů s údivem co všechno naše malá za ten týden co byl pryč umí. Jsem ráda, že jsem ho do té školy "dokopala" díky tomu má pozici, kde by ho bez VŠ nevzali, ale jsem taky ráda, že už je konec a budeme zase pořádná rodina.
    A já sama, v těhotenství studium odložila, abych nemusela cestovat 150 km s bříškem, miminkem, to pro nás bylo důležitější. Sice se chci do školy vrátit, ale až za rok a jen pár kilometrů od nás. V dnešní době můžeš klidně studovat až děti vyletí z hnízda... případně tě donutí zaměstnavatel :-) Už takhle jsi skvělá, že jsi to dotáhla takhle daleko!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Simi, vřele souhlasím.
      Já jsem taky původně jezdila do Brna (z Pardubic) a studovala v těhotenství dálkově. Ale stačil mi ten půlrok a chvíli před porodem a zkouškovým jsem to zabalila. Nešlo by to.
      No a o rok později, když bylo Matýskovi 9 měsíců jsem začala studovat v Hradci a šlo to :-) Při přednáškách jsem odskakovala kojit a muž jezdil kolem s kočárkem :-) No a teď už se blíží konec... :-)

      Vymazat
    2. :-) Taky jsem dojížděla do Brna a klobouk dolů, že jsi to zvládla do poslední chvíle. To já přerušila studium skoro hned po zjištění, že jsem těhotná. No snad teď bude pro mne Hradec a úplně jiný obor lepší volbou... Beru si z tebe příklad :-)

      Vymazat
  8. Máš recht! Věnuj se dětem a rodině. Já sice děti nemám, ale už se nesmírně těším až budu mít po škole, budu si moci po procházce říci a teď "nic" nemusím a být s mužem. A hlavně, vůbec nejsem psavec, takže diplomová práce mě zcela ničí. Krista

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kristo, děkuju! Jo, je to náročný, když člověk nemůže trávit s dětmi, ale po večerech hlavně s manželem čas kvůli škole... Já sice psavec jsem, ale schází mi ten čas :-)

      Vymazat
  9. ta fotka je nádherná. A o psychice týraných žen bych mohla psát dlouhé kapitoly....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Amelie, děkuju.
      Taky jsem si to téma vybrala proto, že je mi (bohužel), blízké. Moc mě mrzí, čím vším si musíš procházet... ALe jsi obdivuhodná a silná!!! :-)

      Vymazat
  10. Myslím si, že jsi se rozhodla dobře..Jednou bys mohla litovat..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věru, děkuju :-) Taky si myslím :-)

      Vymazat
  11. Studovala jsem také s dvěma malými dětmi za zády. Tak tedy trochu tuším, o čem píšeš:) Jen jsem poněkud jíná věková kategorie a za nás bohužel bakalářské studium neexistovalo. Bylo to buď a nebo. Dokončit celé studium a nebo nemít nic. Kdybych měla tehdy možnost na první metě skončit, asi bych to udělala:) Nebo taky možná ne, fakt nevím. Lítala jsem do práce, starala se o rodinu a po nocích se učila. Ještě dneska, když si na to vzpomenu, dostávám kopřivku:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mengano, někdy si říkám, jestli by to nebylo lepší, nemít v tomhle na vybranou...mimoto, když se jede v kuse odpadá psaní dvou velkých závěrečných prací, dvou státnic... Možná bych za to byla radši...nebo taky ne :-)

      Vymazat
  12. Dobrý den, před třemi léty jsem řešila úplně stejnou situaci jako Vy. Nakonec jsem bakalářem skončila. Popsat všechna pro a proti by bylo na velmi dlouho. S odstupem času se domnívám, že jsem měla jít dál... Tenkrát jsem si myslela, že to mám v sobě uzavřené, že přesně takhle to z různých důvodů chci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář.
      Taky doufám, že to v sobě mám vyřešené... A pevně věřím, že snad litovat nebudu. Ale to ukáže čas :-)

      Vymazat
  13. Baru, jak já ti rozumím! Já už sice jedno magisterské vystudované mám, ale už pošilhávám, kde bych co studovala dál. Na mateřské mi chybí jakýsi intelektuální stimul ... jednoduše řečeno, trochu blbnu a mozek se mi mění v dudlík. Takže by se mi líbilo sedět zas chvíli v lavici a hloubat nad něčím jiným než nad tím, co budou mít děti k jídlu a kde koupit levnější plínky. Moc by se mi to líbilo.
    Jenže do té lavice se můžu kdykoli vrátit ... za rok, za pět nebo za deset. Studovat se dá i v šedesáti. Jenže moje děti jsou malé jen jednou, to už se zopakovat nedá. A já ti moc děkuju, že jsi mi to připomněla. Ještě chvilku vydržím s měkkým mozkem. A víš co? Parádně si to užiju ;).
    Tak mateřskému blbnutí zdar!

    OdpovědětVymazat
  14. Přiznám se, že jakkoli školu miluju, hrozně mě to baví a studovala bych do alelujá (taky končím bakaláře), s maličkými dětmi bych s tím radši dobrovolně práskla a začala studovat, až budou děti větší a samostatnější. Důležitější je, aby si pamatovaly mámu, která s nima jde na písek, ne mámu, která se na pokraji zhroucení učí na státnice. (Všichni nerváci vědí a vědí, jak jsou v téhle situaci příjemní na své okolí. Dospělý chápe, jak vysvětlíte tříletému prckovi, že rodič má nervy na pochodu, protože má zítra zkoušku.) Jak dlouho to ocení, že máma je s nima, sotva patnáct let? Než bude rodič leda za prudiče a zdroj zákazů. Rozvíjet se dá mnoha směry, vždycky můžete chodit na spoustu kurzů a z nich si nosit domácí úkoly, když vám to bude chybět. Můžete se učit malovat i mluvit japonsky. Ano, už to nebude ten nůž na krku jako na škole, hrozba zkoušek, zápočtů, ale s malými dětmi je to pohodlnější. A pro udržení se v rytmu nějakého seberozvoje to stačí. Úplně dostačuje někde na maloměstě kurz němčiny jednou týdně. Jen abyste si neodvykli se učit. A do školy se vrátit až prckové odrostou. Vůči nim není fér se snažit si dokazovat, že já můžu to samé jako moje bezdětné vrstevnice okolo dvacítky. Nemůžu. Jednou děti mám a od téhle chvíle jsou ony chtěj nechtěj důležitější (minimálně po dobu, po kterou mě nezbytně potřebují jako malé a tudíž prakticky nesamostatné). A to vůbec nejsem příznivce měknutí mozku na mateřské a do zblbnutí řešení plínek a kaší.

    OdpovědětVymazat
  15. Bára rozhodnutie je naozaj len na tebe. Tiež som študovala pri deťoch,ale väčších ako máš ty a trochu vo vyššom veku. Kočky vyššie majú pravdu v prvom rade si uži deti, si mladá a dva roky štúdia zvládneš aj po malej prestávke. Potom budeš študovať spolu s deťmi. Je to síce náročné, ale krásne zároveň, keď si porovnávate známky a deti vás skúšajú. Držím palčeky. Lenka

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)