středa 6. února 2013

O dobrých lidech

Poslední dobou se kolem mě šíří pesimismus ohledně lidské dobroty a nezištného jednání. Hodně se remcá nad tím, jaká je zase ta dnešní mládež (ačkoliv slova dnešních důchodců: „To za nás…“ pronášel prý už Sokrates). Nadává se na řidiče MHDéček ujíždějící před nosem. A kroutí se hlavami nad nesoudností jedinců, kteří ani tu těhotnou, nepustí sednout. 

Nebudu tvrdit, že taky občas nemám chuť si postěžovat. Třeba na toho chlápka, co nás dnes protroubil na přechodu, protože nám přecházení trvalo moc dlouho. Ale čím víc se usmívám, tím větší mám štěstí na lidi kolem sebe (ten řidič můj úsměv zřejmě dobře neviděl).

Nedávno mi dva lehce pubertální kluci sami nabídli pomoc s kočárkem do schodů. A Matýskovi přitom říkali frajere. Radost jsme měli všichni. Zejména Matýsek, který byl na své frajerství náležitě pyšný.

Nebo dnes, chvíli po tom, co jsme prchli z onoho přechodu.

Amálka v šestnácti měsících konečně dosáhla velikosti potřebné pro opuštění autosedačky pro miminka a bylo na čase pořídit novou. Vyrazily jsme do obchodu. Já zkonzultovala s prodavačkou vhodný typ, Matýsek vybral barvu a Amálka měla radost, že může courat po krámě.

Horko těžko jsem přesunula děti i poměrně těžkou autosedačku z druhého patra na parkoviště. To se ovšem ukázalo, jako ta snazší část. Překypujíc sebedůvěrou jsem se totiž rozhodla, že autosedačku rovnou přiděláme a tu starou šoupnem do kufru.

Za nadšeného skandování dětí jsem se odstranila malou sedačku a začala zkoumat systém připevnění u nové. Ač mi to před deseti minutami prodavačka dvakrát názorně předváděla, moudrá jsem z toho nebyla.

Nu co, máme návod. 

Bohužel, návod byl ukryt v zádech autosedačky a vyndat ho se ukázalo nad mé rozumové schopnosti. Sebevědomí mi značně pokleslo a děti se začaly nudit.

Ve chvíli, kdy jsme stáli nad autosedačkou jak tři oukropečci a já se Matýskovi snažila vysvětlit, že maminka sice není úplně blbá, ale tu sedačku tam asi nepřidělá, se objevila naše záchrana.

Kolemjdoucí muž mě zaslechl a nabídl pomoc. S jejím přijetím jsem trochu váhala. Ne snad, že bych pomoc nepotřebovala. Ale přeci jen, ukazovat cizímu člověku vnitřek auta, v němž to vypadá jako v nevykydaném výběhu nezvedených sušenkožravců, jsem se trochu styděla.

Jenže pán se nedal a po jeho konstatování, jak je „zajímavé“, že to ve všech autech, kde se jezdí s dětmi, vypadá stejně, jsem se uklidnila. A s radostí se jala nevyžádaně radit s montáží.

Po velké děkovačce milému pánovi jsme vyrazili k domovu. Děti nadšeně výskaly nad novou autosedačkou a já se spokojeně usmívala. Jednak proto, že si můžu odškrtnout další položku na seznamu nejnutnějších nutností. A jednak proto, že po světě pořád chodí lidé, kteří vám jen za ten úsměv ochotně pomůžou.

16 komentářů:

  1. To je krásný článek. Takový jsem potřebovala, všimla jsem si totiž, že se poslední dobou příliš kaboním a tohle mi udělalo radost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě moc těší :-)
      Ať se ti hezky usmívá!

      Vymazat
  2. Baro, ted je krasne na dusi, ze? Nam je potreba vic takovych dnu a pak bychom i mene hudrali. Vsak kdyby jsi ho odmitla, byl by nastvany jak on tak posleze i ty. Vlastne jsi udelala dobry skutek. A preji krasne posezeni v nove sedacce.
    A mezi nami devcaty .... u nas sedacky pridelava pouze muzskej.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Michaelo, u nás taky :-) Ale já chtěla dělat hrdinku, že sama koupím, přidělám a přivezu... Tak úplně to nevyšlo, ale radost mi pán udělal ještě větší, než kdybych to přimontovala sama (což bych určitě po pár hodinách taky zvládla :-)

      Vymazat
  3. Barunko, posílám ti úsměv, co se mi usadil na tváři po přečtení tvého článku.
    ...v nevykydaném výběhu nezvedených sušenkožravců... je nejvýstižnější výraz pro setrvalý stav na zadních sedadlech.
    Mates jednou jedl v sedačce rohlík a už se nudil, tak si s ním více hrál než jedl. A já, když jsem to viděla, jsem zapomněla na zlaté pravidlo nedávat návodné zákazy a řekla: "Nedělej z toho rohlíku strouhanku!" Ani se neptej, kolik dalších rohlíků skončilo za nadšeného Matýskova hýkání "...strouhankáááá..."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Strouhanka mě rozesmála :-)
      A jsem ráda, že i u tebe se úsměv usadil.

      Vymazat
  4. Hezky napsáno, také si myslím, že člověku se vrací, jak se sám chová, i když někdy narazí na výjimku, tak pořád jsou okolo slušní lidé, jen to vnímat :-) A mělas velké štěstí na mužského, neb u nás jsem dlouhé roky přidělávala sedačky jen já, protože muž si s tím lámal hlavu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pán se zdál být zkušeným otcem od rodiny :-) Hned hlásil, že to zná, že to doma taky dělá :-)

      Vymazat
  5. Být neurvalým, je následek "českého komplexu". Ale je faktem, že se vždy usmívám, když je na mě prodavačka nevrlá a čím je nevrlejší, tím jsem já, na ni roztomilejší. Když končím placením, nebo se příště vrátím, má stydlivý úsměv na rtu.O to více pak skládám poklonu, těm, kteří se nezapomněli tvářit a chovat příjemně!Nejlépe to aplikují, ti co začínají sami u sebe. Zatím jsme menšina, ale třeba tu většinu nakazíme:-)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kéž by :-)
      Ovšem přesně to, co píšeš aplikuju taky. A je krásný sledovat, jak často původně nabručení a preventivně protivní lidé roztávají. Překvapili mě tímhle dámy na studijním, proslulé svou neochotou :-)
      Ať nám to tedy vydrží a vlídné jednání se šíří co nejrychleji!

      Vymazat
  6. Článek úplně pohladil po duši a přece jen jsem si řekla, že jsou i milý lidé. Po včerejšku jsem to potřebovala, obcházela jsem úřady s daňovým přiznáním a byla to hrůza.. ne s úředníky, měla jsem štěstí na úžasné lidi, ale jednání ostatních lidé, kteří na ty úřednice štěkali, bylo mi jich líto. Ano systém v ČR je občas na dvě věci, ale ty úřednice za to nemohou. A je fakt,že jsem na ně byla milá a trpělivá, i když jsem zrovna padla na paní, která se zaučovala a opravdu jí to vůbec nešlo. A oni mi za to vyšli vstříc a ušetřili mi další papírování. Takže úsměv a být na lidi milá nic nestojí, tím nic neztratíte, ba naopak se vám to může jen náležitě vyplatit :-)
    A jsem třeba taky zvyklá děkovat a říkat, že přeji hezký den...a je vidět na těch lidech, jak na to tady nejsou zvyklí, že jim někdo poděkuje a popřeje hezký den a zatím to nikoho nic nestojí.
    Jen nevím, proč ty prodavačky v papírnictví, nevidí jak jsem usměvavá a milá a jsou pořád tak nepříjemné :-)

    A s autosedačkou jsi měla štěstí na chlapa, můj bojoval i s vajíčkem a teď s velkou sedačkou to vzdal úplně... No, upřímně on vlastně ani nezvládne do té velké posadit tu naší cácoru :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Simi, přesně tak! Jakmile člověk i přes počáteční nevstřícnost zachová milou tvář, poprosí, poděkuje a bez urážek a útoků se pokusí přednést svůj problém, setká se s mnohem větší ochotou. Než když nakráčí a už předem má jasno, že na úřadě sedí samé slepice, co mu chtějí zkazit náladu :-)

      Mám štěstí jak na pana pomocníka, tak na muže. Oba zdá se ovládají technologie autosedaček bravurně :-)

      Vymazat
  7. Naprosto sdílím tvůj teorii o usměvavém životě :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sonjo, to jsem ráda :-) Čím víc nás bude, tím líp :-)

      Vymazat
  8. Jeeeee, to je zase mily clanek:). Uplne souhlasim se vsemi a se vsim - ze hodne lidi skuhra a mraci se, ze usmev je lepsi nez hudrani, ze deti v aute neuveritelne prasej (tuhle jsem rozebirala Matyasovu autosedacku a vysypala jsem z ni snad 20dkg drobku, asi 5 rozinek a lzicku soli a kminu), ze se porad najde spousta milych lidi a ze dobra nalada a mile jednani nas nic nestoji. Jen houst! Kasny den. Alinka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ali, děkuju!
      Jsem ráda, za všechny tyhle pozitivní komentáře. Patří k tomu, co spolehlivě vykouzlí právě ten žádoucí úsměv :-)

      Mimochodem, trochu se bojím, co všechno na mě vypadne z toho Amálčina vajíčka :-)

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář :-)