Dlouho jsme na tuhle chvíli čekali. A dočkali jsme se.
Amálka chodí! Respektive, konečně se o chůzi pokouší.
Naše patnáctiměsíční slečna dosud vyznávala originální styl vertikálního
lezu. Tedy na kolenou, ale vzpřímeně. V případě nutnosti rychlého přesunu,
pak volila klasický lez na všech čtyřech.
Ne, že by mi to vadilo. Ostatně nachodí se dost a dost. Ale
přeci jen, chodící dítě vám v lecčems ulehčí práci a umožní realizování
aktivit, které jsou pro lezce poněkud nepraktické. Jen ta možnost postavit
dítko na zem a nemuset se příliš starat o čistotu povrchu, který je v případě
lezce první věcí, na kterou se soustředíte.
Do minulého týdne ovšem Amálka chůzi, jakožto možný způsob
pohybu, zcela ignorovala. Občas se milostivě a s přemlouváním nechala
odvést pár metrů za ruku. Ale k zemi ji to zřejmě táhlo víc.
Jenže pak přišel osudný den.
Devátého ledna se Amálka náhle sama uprostřed obýváku zvedla
a šla. Žádné nejisté krůčky a pády. Zkrátka si to zamířila rovnou k televizi,
před níž se postavila, a zaujatě sledovala Večerníček.
Muž, Matýsek a já jsme zůstali zírat s otevřenými ústy.
Následně si Amálka sama došla do pokojíčku. Zahrála si na
honěnou s bráškou. A nakonec sama zamířila do postele.
Matýsek to přijal jako fakt a dál se nad tím moc nepozastavoval.
My dospělí jsme se dlouho do noci nemohli vzpamatovat a udiveně diskutovali o nenadálém
pokroku našeho potomka.
Hned druhý den ovšem Amálka usoudila, že chůze bylo dost. A
jala se nekompromisně předstírat, že na nohách nikdy v životě nestála. Naše
snaživé „Amálko, ťap, ťap,“ tak bylo zatvrzele ignorováno, ba považováno přímo za
nežádoucí týrání.
Dnes ovšem mohu s radostí konstatovat, že Amálka vzala
chůzí zavděk a cílevědomě se v této těžké disciplíně zdokonaluje. A to
dokonce tak vehementně, že i venku odmítá vozit své ctěné pozadí v kočárku
a dožaduje se samostatného pohybu po dvou.
Pevně věřím a doufám, že ji to do zítra neomrzí a před námi
se otevřou nové a netušené možnosti, včetně procházek bez kočárku.
šikulka...a už ju môžeš naháňať, mám doma šestnásť- mesačného a zatiaľ von bez kočíka nechodíme :))))
OdpovědětVymazatmoc gratuluju..
OdpovědětVymazatfotky jsou báječné, tak radostné a spontální :)
Šikulka :-) Také máme doma patnáctiměsíční slečnu, sice chodí už čtyři měsíce, ale ten první měsíc nám jen ukázala, že to umí, ale kdykoliv se potřebovala někam přesunout, tak jedině po čtyřech. Po dvou to bylo na ní moc pomalu. Pak jsme oslavovali její první rok, všude rodina a madam se začala předvádět a všude chodila a ukazovala jak to umí. Od té doby naštěstí už jen chodí, v jejim případě běhá. A kočárek už využíváme také jen minimálně a to je ještě naštvaná a uraženě mlčí :-)
OdpovědětVymazatPěkné! Prostě si to dlouho připravovala :-)
OdpovědětVymazatGratuluji Amálce k prvním krůčkům! Dcerka začala chodit také nedávno a teď už doslova běhá a nejradši by stále chodila po svých :-)
OdpovědětVymazat:)) super. Tak hlavně spoustu kilometrů bez úrazu
OdpovědětVymazatBáro, úplně jsi mi připomněla našeho Matyáška. Ten do 15ti měsíců výhradně lezl - moc dobře chápu Tvůj komentář o ulehčení rodičovské role. Pak chodil dva měsíce za ruku - to bylo snad ještě horší, protože samozřejmě strasšně toužil pohybovat se z místa na místo, ale u toho mě nutně musel vláčet sebou. Což jemu sice nevadilo, zato mě to dohánělo k šílenství. No a v 17ti měsících se najednou rozhodl, že bude chodit a chodil. Žádná opilecká váhavá chůze, žádné padání. Prostě chodil a za dva dny už lítal po bytě jak vítr v bedně.
OdpovědětVymazatTak přejeme Amálce, ať vykračuje vždy pravou a jde jen po šťastných cestách ;).
to je krásné!:)
OdpovědětVymazatMoc děkuju za milé komentáře a gratulace k prvním krůčkům :-)
OdpovědětVymazatAmálka už chůzi krásně piluje a za bráchou by šla světa kraj :-)