čtvrtek 17. ledna 2013

Maturitní večírek a blogová fůze

Jak známo, na dvou židlích se sedí obtížně. A mně se nelíbí sedět ani na dvou blozích. Proto ruším svůj neprosperující a stagnující blog povídek. Který toho stejně mnoho neobsahuje a zbytečně zaclání v kyberprostoru. A realizuji blogovou fůzi.

Povídku Odcházíme (o níž se někteří domnívají, že je pouze pro psychicky otrlé a stabilní jedince, přesouvám na původní místo) a dnes vám předkládám text s názvem Maturitní večírek.

Večírek vznikl jako má maturitní slohová práce, tudíž ač rozhodně není dokonalý. A dnes bych ho rozhodně upravila nebo možná ani nenapsala. Mám k němu silný citový vztah a pokaždé mě na chvilku přenese do, svým způsobem, bezstarostných středoškolských let.

Kdo to tenkrát mohl tušit, že v době, kdy jsem slohovku psala, už jsem byla pár dní těhotná... Vzhledem k obsahu, celkem paradox :-)

Maturitní večírek

Poslední zvonění :-)
Stála jsem u baru a prohlížela si známé tváře. Obvykle jsem sice nepatřila k lidem, kteří večer ve společnosti stráví osamělým popíjením, ale také jsem nebyla prototyp společenského hýřila. Tolik jsem se na dnešní večer těšila a najednou jsem si přála zastavit čas a nepouštět ty lidi, kteří byli celých osm let součástí mého každodenního života, pryč. Byl to konec jedné éry a všichni jsme si to uvědomovali. Otřásla jsem se nad svým sentimentem. Odkdy používám takové fráze? Ale nové situace si žádají nová pojetí, a ačkoliv sousloví „konec jedné éry“ zní jako prvotřídní klišé, tuto situaci vystihuje dokonale.
Ano, konec jedné éry. A já mám dojem, že zatímco všichni ostatní dospěli, já jsem stále nepoznamenaná jakoukoliv zajímavou životní zkušeností. Mám na mysli především zkušenosti milostné. Kdybych zatoužila být ještě o trochu více patetická, nazvala bych se nepolíbenou pannou. Jsem přesvědčená, že tenhle typ myšlenek ve mně vyvolávala jednak vodka a jednak fakt, že se mezi spolužačkami rozproudila čilá debata na téma sex. Co jsem k tomu mohla říct? Nic. Absolutně nic. Ještě více deprimující byla skutečnost, že jsem k získání nějaké pikantní milostné zkušenosti neměla ani příležitost. Tedy nepočítám-li pokus o slintavý polibek malého Standy.
Bylo nám asi sedm a naše spřátelené rodiny spolu pravidelně vyjížděli na dovolenou. To osudné léto jsme vyrazili do Chorvatska. Byl to rok, kdy jsem si pozvolna začínala uvědomovat své „ženství“ a začala nosit i druhou, dosud opomíjenou, část plavek. Myslím tím samozřejmě podprsenku. Jak mě tenkrát rozčilovaly poznámky dospělých, že mi pod ní něco chybí a jestli nechci počkat, až dorostu. Každopádně se zdálo, že i Standa si začíná být vědom toho, že nejsem jen dlouhovlasý kluk bez pindíka. Projevilo se to především jeho nadšením pro hru na doktora a vyvrcholilo to jeho snahou vášnivě mě políbit. Bohudík nebo možná bohužel jsem nehodlala svou čistotu a nevinnost zahodit kvůli pihatému Standovi a dala jsem mu facku. Vyrazila jsem mu tím zub. Naštěstí mléčný.
Asi ve mně zůstalo něco z té nedostupnosti, protože víckrát se mě už nikdo políbit nepokusil. Někdy lituji, že jsem tenkrát Standu nenechala, aby mě do téhle, mezi vrstevníky velice oblíbené činnosti, zasvětil.
Znovu jsem se rozhlédla po rozesmátých tvářích okolo a tentokrát se soustředila především na ty chlapecké. Nikdy dřív mě nenapadlo dívat se na ně jako na potenciální partnery. Byli to zkrátka spolužáci. Někteří milí a vtipní, jiní protivní, nudní a šprti. Ale dnes jsme se loučili. Zřejmě se od této chvíle uvidíme maximálně na nějakém třídním srazu. A kdo ví, jestli se ještě někdy sejdeme úplně všichni. Koneckonců i během školní docházky jsme měli absenci nemalou. Najednou jsem je začala vnímat v úplně jiném světle a v hlavě se mi rodil zvrácený nápad. Omlouvala jsem to přílišným množstvím vypitého alkoholu, ale už jen to, že jsem byla schopná nějakého racionálního zdůvodňování, můj argument zpochybňovalo.
Dosud jsem možná byla příliš vybíravá. Čekala jsem na pověstného prince na bílém koni. Možná prostě mou jedinou šancí bylo vzít věci do vlastních rukou. Bylo to bláznivé. Bylo to povrchní. Ale nežiji v době ani v zemi zmítané válkou, hladem či totalitním režimem. Nemusím řešit existenční otázky ani se s odvahou a odhodláním vrhat do boje za svobodu a spravedlnost. Žiji v době, která přímo nahrává pitvání se ve vlastních malicherných problémech. A tak se pitvám. Že mým největším problémem je aktuálně můj neexistující milostný život je sice politováníhodné, ale nijak překvapivé. Koneckonců se tu jedná i o můj společenský status. Navíc, řešit závažné problémy na vlastním maturitním večírku by ani nebylo přirozené. Dnes v noci budu zkrátka a dobře nezodpovědná, povrchní a možná i poprvé v životě spontánní.
Pro jistotu jsem si objednala další vodku. Bude pravděpodobně nejlepší, když k přívlastkům popisujícím mou dnešní identitu přidám i mírně opilá. Dnes nekončí jen éra středoškolská, ale i má éra neposkvrněnosti. Stačí jen vybrat vhodný objekt. Udělám radikální řez. Přestanu snít o panu Dokonalém a vezmu zavděk tím, co se mi tu dnes večer nabízí. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta jistota, že vybraný exemplář bude s mými záměry souhlasit. Ale vodka v kombinaci se zoufalstvím, které pramenilo z představy, že do toho skutečného světa za zdmi našeho bezpečného gymnázia vstoupím naivně nevinná, na mě zřejmě měla osvobozující účinky.
Na baru se ke mně připojilo několik spolužaček, které si za ta léta vysloužily titul kamarádky. Pozvaly mě na panáka. Měla bych odmítnout, napadlo mě, když jsem si uvědomila, s jakou nejistotou stojím na vlastních nohách, ale nedaly mi příležitost.
„Na nás!“ vykřikla Zuzana a ztratila rovnováhu. Se smíchem jsme ji zvedly a vyprázdnily skleničky.
„Ať nám vyjdou všechny naše plány,“ dodala jsem ještě tiše a nemyslela přitom na vysokou školu ani podobně vzdálenou budoucnost. Myslela jsem na dnešní večer a na tři kluky, kteří přicházeli v úvahu.
Holky nadšeně souhlasily. Kdyby jen tušily, co se mi honí hlavou… Ale co, všechny jsou na tom lépe než já. Zuzana má na každém prstě kluků deset a svou éru neposkvrněnosti ukončila ještě dřív, než dostala občanku. Kamila na tom je podobně a Renata s Hankou mají obě „vážný vztah“. Z naší pětice jsem tu už jen já, která musí spřádat pubertální plány, za něž se bude ráno proklínat.
Pustila jsem z hlavy sebekritické myšlenky a dala se do výběrového řízení, o němž jeho účastníci neměli ani nejmenší tušení.
První na seznamu byl Petr. Vysoký blonďák, do kterého jsem byla v prváku platonicky zamilovaná. Mé poblouznění vyprchalo ve chvíli, kdy po mně na lyžáku chtěl, abych mu nesla lyže, protože pro něj začínaly být příliš těžké. Jeho rozmazlenost ovšem vyvažovala atraktivita a sexappeal. Starost mi ale dělala jeho náročnost, pokud šlo o dívky. Nejsem sice žádné ošklivé káčátko ani zakřiknutá chudinka, ale do mola brázdící modelky mám daleko. K mé nejistotě navíc pochopitelně přispívá fakt, že se musím uchylovat k tak ponižujícím praktikám. Přesto si stále myslím, že jsem vcelku hezká a za to, že jsem se dosud nemohla milostně realizovat, vděčím své vybíravosti a sarkasmu, který u většiny jedinců opačného pohlaví vyvolává spíš „odpor“ než náklonnost.
Dalším kandidátem na roli mého „zasvětitele“ byl Tomáš. Ten není takový sukničkář a muskulaturní samec jako Petr, ale je pohledný a milý. Díky své povaze měl vždycky množství obdivovatelek především u studentek nižších ročníků. Je spíš citově založený, ale stoprocentně a ze spolehlivých zdrojů vím, že není nezkušený panic, který by se při mém návrhu vyděsil a utekl.
Posledním adeptem byl Adam. Spíš sympatický než hezký, ale přesto mě přitahoval nejvíc. Je to ten saturninovský typ, který by byl příliš neváhal a v otázce mísy koblih by se rozhodl jednat. Je mi blízký i svým sklonem k ironickým poznámkám. K jeho kouzlu patří i jeho nečitelnost a nepředvídatelnost. Nerad o sobě cokoliv prozrazuje, raději poslouchá. Vlastně jsem se mohla jen dohadovat, patří-li do kategorie zkušených, či naopak, ale rozhodla jsem se, že mi to nevadí. Měla jsem vítěze. Je na čase, aby si vybral svou cenu.
Nechtěla jsem o tom příliš přemýšlet. Snad ze strachu, že bych shromáždila příliš argumentů proti svému pošetilému jednání a vycouvala. Očima jsem vyhledala Adama v hloučku spolužáků. Nezdál se být opilý. Nebyla jsem si ovšem jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Já jsem se každopádně pro jistotu znovu obrátila k barmanovi a nechala si nalít další skleničku.
Zavřít dveře za svou téměř absolutní nevinností bylo nakonec docela snadné. Když jsem přistoupila k Adamovi a pozvala ho na panáka, vypadal celkem potěšeně. Trochu ho zaskočilo, že jsem místo k baru zamířila ven, ale následoval mě. Pak přišla ta nejtěžší část. Požádat ho, aby mě políbil.
„Jsi opilá,“ odpověděl automaticky. „Já vím,“ potvrdila jsem.
Adam sice nebyl pan Dokonalý ani princ na bílém koni, ale byl skutečný. A já jsem mohla konečně bez obav vstoupit do nové éry.

9 komentářů:

  1. Vzhledem k obsahu je opravdu paradox tvé těhotenství :) Ale jinak je to fajn povídka, dobře se to čte :)

    OdpovědětSmazat
  2. Vzhledem k tvému komentáři v úvodu povídky, bych to kvalifikovala asi takto: "Kdyby jsem to byla věděla, tak bych tam nechodila":-)
    Nebyla z toho knoflíková válka..., ale moc čtivě napsaná povídka. Téměř škoda pro sloh, pouze k maturitě:-D Doufám, že jsi měla u matury, alespoň za jedna!!! To že jsi to měla pak za devět, to už jsi na sebe "práskla":-)))

    OdpovědětSmazat
  3. Moc hezky napsané... jen jsem si u toho uvědomila, že je moc dobře, že se doba změnila, já maturovala v květnu 89 a v únoru 89 vedení školy řešilo, jestli vyloučit ze studia mou již plnoletou kamarádku, která otěhotněla, byť termín porodu měla až v srpnu... naštěstí tenkrát rozum vyhrál a kamarádka byla k maturitě připuštěna ... jen jsem si u toho představila, jak by v té době páni profesoři přistupovali k takovéto maturitní povídce :-)

    OdpovědětSmazat
  4. Baruš, tak to je odvážná maturitní práce. :-)
    Ale velice čtivá a napínavá. :-) Máš talent.
    Já psala úvahu na téma "Svoboda".

    OdpovědětSmazat
  5. Napadá mě jen jedna otázka: "A políbil?" :-) :-)
    (Nutno dodat, že k maturitě opravdu odvážná povídka, ale přímo vystřižená z dnešní společnosti.)

    K.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. () - Přesně, Kristy, při čtení mě napadlo totéž.

      Smazat
  6. Děkuju :-) Sama nejsem úplně spokojená, ale přesto mě těší, že se povídka četla dobře.
    Vlastně mě nikdy nenapadlo uvažovat nad tím tématem, jako pro maturitní sloh nevhodným. Měli jsme skvělou češtinářku a třídní v jedné osobě, tak snad proto... Je fakt, že číst to nějaký zkostnatělý pedagog, asi by ho to nepotěšilo a možná by mě ani k maturitě nepustil :-)
    Každopádně, jsem ráda, že tuto dobu mám za sebou. Zpátky na střední už bych nechtěla a k maturitě už vůbec ne :-)

    OdpovědětSmazat
  7. Jéééé Barunko,Ty jsi mě potěšila..Moc hezké..Tak jsem si zavzpomínala..Fakt hezky napsané..bavila mě každá chvilka..Uvítala bych pokračování situace:-)
    Měj krásné dny
    Bi

    OdpovědětSmazat
  8. Super povídka, četla se sama:) Já jsem psala maturitní práci o válce v Iráku ... o něco méně zábavné téma.) Těším se na další povídky, fúze je myslím dobrý nápad, ať v tom je pořádek:)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)