Matýsek

Bylo mi devatenáct a měla jsem spoustu plánů. Tím prvním bylo zdárně odmaturovat.

Jelikož těžce snáším stres, budila jsem se už dva týdny před maturitou s žaludkem na vodě. Takové pravidelně se opakující ranní nevolnosti. Začalo mě to zneklidňovat.

Rozhodla jsem se proto pro radikální krok a vyrazila do lékárny. S předstíraným sebevědomím a červenající se jako recitující školačka jsem lékárnici požádala o těhotenský test a s jistotou, že to nejhorší mám už určitě za sebou, vyrazila domů.

Zavřená na toaletě jsem si pak důkladně pročetla příbalový leták, usoudila, že na tom snad nemůžu nic zkazit a počůraný papírek položila na umyvadlo. Chtěla jsem být suverénní a přesvědčit sama sebe, že jsem vážně cvok a ztrácím tu drahocenný čas, který bych mohla věnovat epikurejcům, Čapkovi nebo třeba třicetileté válce. Ale stejně jako se na papírku čím dál zřetelněji rýsovala pověstná druhá čárka, mizel i můj sebevědomý úsměv.

Bylo na čase, přiznat si pravdu. Byla jsem těhotná.

Doktorka to den před posledním zvoněním potvrdila a nebylo nač čekat. Musel se to dozvědět přítel alias otec. Při nejbližší příležitosti jsem mu proto do ruky vrazila těhotenský test. Nejdřív nevěděl, ale je to koneckonců inženýr, takže brzy podstatu celého dvoučárkového poselství odhalil.

Dozvěděli se to také doma. I když ně díky mé iniciativě. To jen že jsem se pořád přiblble usmívala a maminku nenapadlo nic lepšího, než se u oběda zeptat: „To jsi těhotná nebo co?“ No, a bylo to venku.

Bratr a nebio otec propukli v smích a maminka se šla uklidnit ven. Trochu jsme trnuli, když se tak nebezpečně nakláněla a vydýchávala přes zábradlí balkónu. Ale matky sotva dospělých dcer mají pro její pocity zajisté pochopení.

Každopádně, i přes skutečnost, že většinu svaťáku jsem zírala spíš do záchodové mísy než do maturitních otázek, nakonec jsem bez problémů a s vyznamenáním odmaturovala. Mimo jiné za pomoci protinevolnostních lízátek, díky nimž jsem pravděpodobně působila spíš jako studentka pomocné školy než maturantka.

A pak nastal velký čas přehodnocování plánů, svatebních příprav. A hlavně ladění se na stejnou vlnu s tím několikabuněčným organismem v břiše, který dostal pracovní jméno Kulíšek.

Kulíšek se měl čile k světu, já jsem se s radostí a bez výčitek cpala a tak jsme se promeditovali až do devátého měsíce. Na jeho konci jsem v nemocnici na příjmu dostala k podpisu papír se slovy: Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu a diagnóze doporučujeme tuto léčbu – Porod. I přes kontrakce jsem se musela smát.

A pak se rodilo a rodilo až se narodil krásný a zdravý kluk, který dostal jméno Matěj.

...

Dnes jsou to na minutu přesně tři roky, co se Matýsek narodil, a co pro mě Silvestr získal zcela nový rozměr.

Stala jsem se maminkou a průvodcem jedné úžasné bytosti, která mě každý den učí něco nového a díky níž jsem poznala tu neuvěřitelnou hloubku mateřské lásky.

Děkuju ti Matýsku. Nikdy jsem nelitovala a nelituju, že jsi mi změnil životní plány.

Mám tě moc ráda, chlapečku, a přeji ti všechno nejlepší k narozeninám!

Maminka.