Když opouštím
domov, pravidelně si už po léta opakuju mantru: „Mobil, peněženka, klíče!
Mobil, peněženka, klíče! Mobil, peněženka, klíče!“
Nejedná se o
obsedantně kompulzivní poruchu (alespoň doufám), ale o snahu nezapomenout
některou z oněch důležitých propriet doma. Bohužel, úspěšnost této
upomínací metody není tak úplně stoprocentní.
Vzhledem
k četnosti momentů, kdy u pokladny marně pátrám po peněžence zanechané
v jiné kabelce. Nebo se bez úspěchu snažím nalézt telefon zapojený doma do
nabíječky. Bych skoro řekla, že tato upomínací metoda je naprosto
k ničemu. Ale zvyk je zvyk.
A do minulého
týdne jsem mohla být spokojená minimálně s tím, že většinou s sebou
mám alespoň ty klíče.
Ale poté, co
jsem byla po dva dny zanechána napospas mrazu před dveřmi našeho domu.
Pochopitelně bez klíčů. Jsem ztratila veškeré iluze o své spolehlivosti,
samostatnosti a genialitě svého upomínacího systému.
V prvním
případě to ještě nebylo tak hrozné. I když ten stres...
Už jen
pomyšlení na to, že máme jet k zubaři ve mě vyvolává panickou hrůzu
spojenou s břichabolem, trnutím zubů a nadměrným pocením. V kombinaci
s rozdováděnými dětmi, které se rozhodnou po ránu si přispat v ten
nejméně vhodný den, jsem na pokraji nervového zhroucení už v půl deváté
ráno.
A přidá-li se
k tomu ještě rádoby vtipná situace, kdy oděna do trička a sukně bez
punčoch vybíhám uložit do auta kočárek a zapnout topení, přičemž mi děti
zabouchnou před nosem dveře, je má trpělivost a sebeovládání v háji.
Vzhledem
k mému hlučnému dožadování se vstupu zpět domů, je teď celá vesnice zřejmě
přesvědčena, že jsem absolutní hysterka. Ovšem Matýsek, který zhruba deset minut
pantomimicky předváděl, že nemůže najít imaginární klíč a otevřít mi dveře, si
z matčina psychického rozpoložení nic nedělá.
Nakonec mě
ale domů pustil. Zápal plic jsem nedostala. A zubařka nás netrápila (i přes
naše půlhodinové zpoždění).
Den poté jsme
odpoledne vyrazili na poštu. Děti na odrážedlech, pes na vodítku a já
s peněženkou a mobilem. Jenže bez klíčů. Což jsem zjistila přesně ve
chvíli, kdy za mnou průvan zabouchl dveře.
Muž do druhého dne na služební cestě. Tma na krku. A děti pokňourávající,
že jsme doma zapomněli sušenky.
Donedávna jsme měli náhradní klíč alespoň ve stodole. Jenže abych
se k němu dostala, musela bych se nejdříve dostat do zamčené stodoly. Skvělá
schovka na náhradní klíč, přesně dle mužova gusta.
Před pár týdny jsme ovšem prozíravě předali náhradní klíč mým
rodičům. Následoval tedy potupný telefonát mamince s prosíkem o záchranu.
Vyslala nám na pomoc rytíře v modrém mondeu a my byli zachráněni. Ádo,
ještě jednou díky!
Nejraději bych si strčila náhradní klíč pod rohožku, ale to by mi
u muže asi neprošlo. Teď mi zbývá jen vylepit si na dveře nepřehlédnutelnou
ceduli s červeným nápisem: Máš peněženku, mobil a KLÍČE?
u nás klíče nemůže věčně najít můj muž.
OdpovědětVymazatZejména ty o vrat je schopen posbírat všechny a nakonec vzít náhradní tátův z dílny. Můj táta je nepříčetný, když tam klíč není a vyhrožuje, že jej přiváže na dlouhé lano.
Stačí jít uklidit do firemního auta a klíče jsou na světě :))
Jinak to naprosto chápu, podobnou stíhou trpím taky. Jsem schopna zastavit na dálnici, abych se přesvědčila, že mám doklady a klíče.
Muže naprosto chápu, a tebe taky :-)
VymazatU nás je muž ten zodpovědnější, pořádnější a vůbec praktičtější, takže ten zpravidla nad zmatky, které způsobuju jen blahosklonně obrací oči v sloup :-)
Se moc omlouvam, ale zasmala jsem se. Pardon !!!
OdpovědětVymazatJinak aspon teda u nas navsteva hleda dvere pri odchodu domu. proc? No protoze pod tihou nalepenych obrazku ze skolky, skoly a upominkovych listu a papirku nejsou videt.
Není se zač omlouvat, smích mi lichotí :-) Ale vždycky až zpětně :-)
VymazatU nás je obdobně k nenalezení lednička... A stačí, aby si člověk šel pro jogurt a už se na něj sype halda Matýskových hlavonožců :-)
To je moje černá můra.
OdpovědětVymazatJednou jsem dorazila ke kamarádce a s hrůzou zjistila, že klíče nemám. Ztratila jsem je na zastávce? V autobuse? V krámku s rohlíkama? Všechno jsem obvolala, všechny jsem zburcovala. Našly se, ehm, v zámku našich dveří, emh, zvenku.
Ale zamčeno bylo!
Hezký den!
:-) Tak to já jsem poučená, že zpravidla, když klíče nemám a přitom jsem si jistá, že jsem zamykala, bývají právě v tom zámku :-) Uklidňuju se, že bydlíme na vesnici a tady se přeci nic stát nemůže :-)
VymazatDíky a hezký den i tobě :-)
Baruš, po dlouhé době nakukuji a utírám slzy smíchu, věta o náhradních klíčích v zamčené stodole...no to je luxus jejich uvažování v mužské nenalomitelné logice:-))))))
OdpovědětVymazatGratuluji k zubaři i k ochotné mamince.
To moje maminka takhle jednou skončila přede dveřmi čekajíc na hasiče. Nikdo z rodiny nebyl v dosahu. Zvládli to hasiči, dveře otevřeli bez větší úhony a zvládl to kupodivu i autistický syn, který kupodivu místo řevu ohromeně zíral:-)
Pa a krásný advent, Mája
A musím se politovat, můžu? S tím zubařem jsi mi nahrála, minulý víkend se mi uštípl kousek jedničky nahoře, tudíž první zub, který je vidět, začne-li člověk komunikovat:-))
VymazatAle vše zlé je k něčemu dobré - ten zub už dlouho křičel, ať ho vezmu k zubaři, ale já byla hluchá a tvrdohlavá, tak to zub vyřešil za mě:-))
No a před vánoci, kdy není zaplacené inkaso, jen aby bylo na dárky...tak já si ještě zaplatila 630kč za spravený zub...
Lidé, naslouchejte svým zubům:-)))))))))
Mája
Sdílím tvou lítost! Posílám virtuální utěšující pohlazení :-)
VymazatTak ať jsme ponaučení a zubaře neodkládáme :-)
Klíče, peněženka, mobil...ANO!!! Přesně tohle jsou věci, které se mi stávají taky:-D
OdpovědětVymazatJeště mám v živé paměti jak obíhám dům, venku to vypadá na déšť a já se snažím domlátit na okna i dveře, aby mi starší chlapeček otevřel, protože nemám klíče a průvan mi zabouchl před nosem vchodové dveře. Hlavně že to u vás dobře dopadlo...:-))
To jsem ráda, že to není jen moje specialita :-)
VymazatDoufám, že tobě chlapeček taky otevřel :-)