Titul matka roku bych nevyhrála aneb Jak jsme byli stanovat

Občas se na mou hlavu snášejí lichotky a milé komentáře týkající se mých mateřských kompetencí a přidaných aktivit.

Nebudu tvrdit, že mě to netěší (naopak, z těch opravdu povedených někdy žiju i několik dní), ale ráda bych se k něčemu přiznala, neboť nabývám dojmu, že si mě okolí značně idealizuje.

Nejsem totiž žádná dokonalá matka!

• Děti nemívají oběd na stole přesně ve dvanáct, ale leckdy až v pozdních odpoledních hodinách.

• Ráno si občas dopřeju půl hodinku v posteli navíc, zatímco rezignované potomstvo se odplíží do obýváku na suchý rohlík a pohádku.

• Když jsme večer hodně grogy, nechám ratolesti odejít do peřin se špinavýma nohama a bez vyčištěných zubů.

• Občas mi ujedou nervy a ječím.

• Nejdu dětem příkladem, jelikož nesnáším uklízení a jsem bordelář.

• Na výlety často zapomínám přibalit svačiny, mikiny a náhradní ponožky.

• A když se ponořím do svého vnitřního světa (což se stává v návalu inspirace i několikrát denně), stává se ze mě dezorientovaný cvok, jemuž není radno zadávat praktické úkoly.

Může se pak totiž snadno stát, že když se ve svém stavu zvýšené nepoužitelnosti vrhnu kupříkladu na balení zavazadel, dopadne to tak, že na polovinu věcí zapomenu.

Někteří mí drazí facebookoví stalkeři možná postřehli, že jsme byli s dětmi stanovat.

Co už ovšem nikdo netuší je, že jsem s sebou nepřibalila Viliho spacák. Maty a Ami měli na nohy jen sandálky, v nichž přicestovali, a já si sice zabalila dva zimní svetry pro chladné noci, ale tričko jsem měla jen jedno.

Za to, že jsme měli kde spát, na čem ohřát čaj a čím si posvítit, vděčíme jedině muži a jeho pečlivému seznamu.

Příště si ho na ty naše svršky asi taky budu muset udělat.

Na druhou stranu, Vili zabalený do deky a napůl nacpaný v mém spacáku v noci neumrzl. Jeden pár obutí pro děti se ve stávajícím období sucha ukázal jako dostačující a já si z nekompletní garderoby taky žíly netrhala.

A co víc! Všichni jsme si těch pár dní v polních podmínkách užili.

Shrnuto a podtrženo, nejsem rozhodně matka dokonalá, ale muž a děti jsou natolik tolerantní, že mi mé úlety, antirežimovost a denní snění stále odpouštějí a mně nezbývá než doufat, že v tom budou i nadále pokračovat.

Protože jak se znám, lepší to se mnou už nebude :-)

PS: Sedmihorkovou stanovací reportáž očekávejte v nejbližších dnech ;-)

Kuks a okolí

Dost bylo velkých, život měnících a zájem budících oznámení.

Je čas vrátit se k evidenci našich letních výletů, kteroužto letos trestuhodně zanedbávám. Uteklo mi jich už nepočítaně a bude makačka, dát to dohromady. Ale já se nevzdám a než odjedeme pod stan, odkud si zajisté přivezeme nemálo dalších zážitků, musím si do našeho virtuálního cestovního deníčku zaznamenat alespoň poslední výlet.

Na Kuks.

Byl nedělní, vydařený a lehce antiorganizovaný. Jak už je naším „dobrým“ zvykem.

Vyjeli jsme pozdě, tak akorát na oběd, který byl ale v restauraci s výhledem na opravený hospital opravdu vynikající. Kvůli mrzutému nedospalému Vilíkovi, který se usilovně snažil otrávit veškeré osazenstvo restaurační zahrádky svým častým řevem, jsme ovšem raději urychleně vyklidili pole ještě před dezertem.

Svu tirádu pak Vilda završil svým prvním odřeným kolenem (to když se v návalu vzteku vrhl k zemi), které se tak stalo i první fotkou z výletu.

Následovalo volné šmejdění kolem hospitalu, sochy ctností a neřestí k jejichž identifikaci doporučuji využít v místních informacích zakoupeného omalovánkového průvodce a nakonec park.

 

Tam jsme se téměř pohádali o to, kdo si užije chvilku klidu a odveze kočárek zpět do auta a kdo zůstane s dětmi, respektive s Vilim, který se sebevražedně vrhal vstříc hlubinám každého zahradního jezírka, na nějž jsme narazili.

Vyhrál muž. Jak jinak. Na mě proto zbyly děti s Vilíkem v čele.

Ale nebudeme to protahovat. Vlak, který nás měl přiblížit k Betlému a kvůli němuž jsme se zbavovali kočárku, nám ujel před nosem. K Betlému jsme nedošli. A i přesto jsme se k autu vrátili v půl deváté večer.

Unavení, spokojení a nakuksovaní do zásoby :-)

Kdo je Nevyléčitelná optimistka?

V minulém příspěvku jsem prozradila, že jednou z aktivit, které mám momentálně plnou hlavu, je naše nově vznikající škola V POHYBU. (Tímto Vám nesmírně děkuji za pozitivní ohlasy a milá slova, která se pod článkem sešla!)

Dnes na sebe prásknu další věc.

Pustila jsem se do zdolávání své technické retardace a zprovozňuji si vedle Nevyléčitelné optimistky ještě své osobní webové stránky, jimiž se světu hodlám prezentovat se vší vážností, jíž jsem schopna.

www.barborabecvarova.cz

Důvodem mého náhlého zájmu o oficiální sebeprezentaci je především Copatá máma. Usoudila jsem, že až (schválně se vyhýbám podmiňovacímu slůvku „když“) se mi podaří knížku vydat, najde se možná někdo, kdo bude chtít zjistit, co je ta Bečvářová vlastně zač. A protože jsem holka dobrosrdečná, chtěla jsem to onomu fiktivnímu čtenáři co nejvíc zjednodušit.

Na stránkách si proto potenciální čtenář může přečíst můj osobní mateřsko-autorský příběh, prokliknout se na Nevyléčitelnou optimistku, prolistovat si oficiální blog (dosud poněkud chudý) a dozvědět se něco málo o Copaté mámě.

Knížce, jejíž první kapitolu nyní využívám jako vábničku, pro budoucí čtenáře.

Tedy i pro Vás!

Máte-li zájem, ukázku z Copaté mámy v podobě celé první kapitoly si můžete stáhnout tady na Nevyléčitelné optimistce, a to pomocí formuláře umístěného v pravém sloupci pod obrázkem mého vlastnoručního (odpusťte lehkou nedokonalost) přebalu. 

Nebo na mých nových stránkách pod záložkou Kniha Copatá máma.

A na závěr informace pro konzervativce, které děsí veškeré změny, včetně podivných webových přesunů a kdo ví čeho ještě.

Nevyléčitelná optimistka zůstane i nadále místem, kde hodlám ventilovat své mateřské přetlaky a grafomansky se dělit o své poznatky. Pokud tedy mé virtuální plkání rádi sledujete, zůstaňte v klidu a naladěni. Žádné velké změny zde nechystám, na to mám své optimistické hnízdečko až příliš ráda.

Na závěr bych Vám chtěla poděkovat za to, že se ke mně vracíte, necháváte tu milé komentáře a přesvědčujete mě, že moje psaní má smysl.

Vážím si toho a děkuji!

Z pláže na radnici aneb Zakládáme školu

Prázdniny jsem vždycky měla spojené s pojmy jako odpočinek, relaxace, opalování, knížky, žádný stres… 

Od doby, co jsem byla stižena mateřstvím, jsem vyškrtla vše, co zavání klidem a horizontální polohou, ale zůstala specifická letní pohoda.

Letos se ovšem naše prázdniny nesou v prazvláštním režimu, kdy se střídají dny u vody s těmi u počítače, na schůzkách a tento týden dokonce i na radnici! A letní pohoda je občas nedostatkovým zbožím.

Ale věřím, že důvod stojí za to.

Zakládáme totiž s několika podobně naladěnými rodiči školu!

Několikrát jsem zmínila lehce mezi řádky pár opatrných poznámek a čekala na ten správný čas, kdy s tím vyrukovat. Ovšem dlouhodobým pozorováním jsem se přesvědčila o tom, že co si napíšu, se často do puntíku přesně splní. 

Před necelým rokem jsem zveřejnila článek Proč nepošlu dětido klasické základky, v jehož závěru jsem zmínila, že jednou z variant, na níž pomýšlím je založení komunitní školy. O několik měsíců později jsem se nachomýtla ke skupině obdobně smýšlejících rodičů a od té doby v tom jedu.

Zákony, novely, vyhlášky, požadavky hygieny, stavebního úřadu, ministerstva školství…

Je toho moc a síly nás občas opouštějí, ale máme vizi, máme jméno, máme logo a od středy máme i požehnání magistrátu. 

Před námi je ovšem ta těžší část. Dořešit vyhovující prostory, přesvědčit koncem srpna radu města a dostat razítko od MŠMT.

A proto dnes vzniká tento zápis, aby podpořil naši myšlenku:

Máme respektující komunitní školu s rodinnou atmosférou, kde učení probíhá přirozeně na základě vnitřní motivace dětí. Kde učitel je průvodcem a partnerem. Kde je pro děti připraveno bezpečné prostředí bez zkoušení, srovnávání, známkování. A která vede děti k odpovědnosti, samostatnosti, spolupráci a orientaci v rychle se rozvíjejícím světě.

Protože co je psáno, to je dáno ;-)

Držte nám palce!

PS: Pro zájemce nabízím i stalkování optimistického facebooku ;-)