S Karkulkou na cestách: Slovenská výprava a hlavně hory

Po roce zase s Karkulkou na cestách a řeknu vám, byla to opět jízda.

Původně jsme měli v plánu vyrážet celé jaro na víkendové výlety po krásách českých, jenže muž se pustil do projektu na naší zahradě (nádrže na dešťovou vodu a spousta, spousta trubek 😊), který spolkl všechen jeho čas prakticky na několik měsíců, a tak jsme sice ve dvou někdy v březnu Karkulku pro letošek zasvětili, ale na větší cestu jsme se vypravili až teď.

A kam?

Na Slovensko!

Neměli jsme tentokrát moc času a jelikož moje mořské choutky byly uspokojeny jarním putováním po Španělsku, bylo na čase splnit zase mužovo přání a vydat se někam do hor.

Nabalili jsme tedy Karkulku, dali si královskou snídani v Dobrém kafi a vyjeli jsme.

Bílé Karpaty

První zastávkou se staly Bílé Karpaty, kde jsme přenocovali pod rozhlednou a museli se trochu sžít s tím malým prostorem, kdy se v pěti nacpeme na ty naše improvizované palandy. Ale i přes Matyho brblání, že ho Amálka ve spánku utlačuje a Vildovo okopávání nás rodičů, jsme první noc přežili a ráno jsme si dopřáli dlouhou snídani, kafe do plecháčků a dětské dovádění na louce.

Trenčín

Další rychlou zastávkou měl být Trenčín, tedy hlavně jeho hrad.

Ale na hradě byla výstava lega, sokolníci, možnost střílet z luku, výhled z věže… A tak se rychlá zastávka proměnila v zastávku celodenní, zakončenou výbornou zmrzlinou a slejvákem, který se stal v tom vedru největší dětskou atrakcí.

Když jsme totiž konečně vyjeli z Trenčína, byla už skoro tma. Kdesi u rybníka jsme si uvařili večeři a nastala nejadrenalinovější část dne. Hledání místa, kde přenocujeme.

Spíme-li v kempu, je to pohoda.

Ale na divoko je to vždycky tak trochu sázka do loterie…

V každém případě, ještě jsme trochu popojeli, abychom se přiblížili ke Slovenskému ráji, a nakonec jsme lehce před půlnocí, se spícími dětmi v sedačkách, zahnuli na jakousi polní cestu u lesa.

Vypadalo to na docela pěkné spací místo, když tu muž nečekaně a sprostě zařval.

Přiznávám, lekla jsem se šíleně a už hledala ve tmě chlápka s motorovou pilou, který se nám postavil před auto a jde nás vyvraždit přesně, jako v těch děsných béčkových hororech, kterých jsem v době dospívání zhltla až nezdravě moc…

„Naštěstí“ to bylo „jen“ bláto.

Ale bláto, do kterého jsme zapadli a zadek Karkulky nám v něm začal ujíždět kamsi do podmáčené trávy, ze které by nás vytáhl asi jedině traktor.

Nicméně po několika velice krušných, adrenalinem a nadávkami prosycených, okamžicích Karkulka vyjela, my se přesunuly na pevnější podloží a celí vyklepaní se uložili k zaslouženému spánku.

Slovenský ráj

Ráno jsme se co nejrychleji přesunuly do Bojnice, zašli si do kavárny na snídani, abychom se po té noční blátivé anabázi trochu vzpamatovali, pak na procházku kolem zámku a konečně směr Slovenský ráj a kemp Podlesok.

Kemp Podlesok má velkou výhodu, že přímo od něj vede spousta tras po Slovenském ráji a člověk už z něj nemusí nikam popojíždět.

Muž nám vybral trasu vedoucí přes Prielom Hornadu, prý nejdelší soutěsku Slovenského ráje, přes Kláštorisko a zpět do kempu, kde se nám opět potvrdila zajímavá úměra, kterou jsme s dětmi objevili.

Čím horší a náročnější cesta, tím rychlejší tempo a pochopitelně i větší zábava.

V praxi to pak vypadá tak, že po úhledné rovné cestě se vždycky neskutečně vlečeme a každých pět minut posloucháme stížnosti na bolavé nožičky a požadavky na pití, svačinu nebo přestávku, zato jakmile se před námi objeví kořeny, kameny, potoky, můstky a žebříky, nasadí ta naše trojka tak zběsilé tempo, že jí sotva stačíme.

Ve Slovenském ráji tak děti nadšeně lezly po skalách s řetězy, šplhaly nad potokem po můstcích a já jsem na ně byla jednoduše mateřsky pyšná a zároveň to ve mně otevřelo otázku strachu.

Filozofické okénko

Kupodivu jsem se nezaobírala strachem svým, ale obavami některých "spolušplhajících".

Někdo jen obdivně poznamenal, že ty naše děti jsou jak kamzíci. Další prohodil, že to by s dětmi tedy nedal. A jedna paní se s námi na tohle téma pustila do řeči s tím, že by se o děti bála a jak to děláme, že s tím nemáme problém?

Moje odpověď je: důvěra.

Kdybych dětem nebyla schopná tuhle základní důvěru, nejen v lezení po žebřících nad vodopády, dát, asi bych ze strachu o ně zešílela.

Jistě, stát se může cokoli a já odmítám domýšlet, co všechno to může být, ale cokoli se může stát i v případě, že o ně budu mít strach, nic je nenechám zkusit a při všem je budu zběsile jistit.

A tak jim zkrátka raději věřím.

Přála bych si totiž, aby si věřily i ony samy, aby znaly své možnosti, ale i hranice, a aby si (úměrně věku) zakusily i následky svých rozhodnutí a činů. I za cenu nějakého toho odřeného kolene.

Protože věřím, že právě tím se naučí být mnohem opatrnější a zodpovědnější, než kdybych kolem nich stále probíhala jako kvočna.

Když prší…

Výlet ve Slovenském ráji měl u celé posádky ohromný úspěch, ale vzhledem k tomu, že jsme našlapali a našplhali okolo 16 kilometrů, byli jsme taky příjemně unavení, a tak jsme cestou do Vysokých Tater zamířili do termálního koupaliště ve Vrbově a tam strávili upršený den naložení v horké vodě.

K večeru jsme se pak konečně přesunuli pod Tatry, do kempu Rijo ve Staré Lesné, ze kterého je to jen kilometr ke stanici místní električky (tramvaje), která propojuje obce pod Tatrami a díky níž jsme opět z kempu nemuseli vyjíždět Karkulkou a stačilo vyrazit pěšky.

Nicméně první podtatranský den nám celý propršelo a probouřilo a my měli příležitost otestovat rodinnou pospolitost na malém Karkulčině prostoru. Na řadu tak přišly hry, knížky, malování hennou, natáčení videí na Instagram, a nebo třeba výroba popkornu v oboustranné pánvi, kterou jsme nově pořídili a příjemně nám na cestách rozšířila vařící možnosti.

Tatry

Přiznávám, noc před naším výšlapem byla pro mě dost krušná. Byla šílená zima, vlhko, a já pořád kontrolovala děti, spící dokonce i v čepicích, jestli jim není zima, protože já sama se prostě ne a ne zahřát.

Ráno, a s ním konečně i slunce, tak bylo pro mě dočista vysvobozením.

I tak jsme ovšem vyrazili (jako obvykle) s lehkým zpožděním oproti mužovu na minuty propočítanému plánu a električku do Tatranské Lomnice jsme stihli jen tak tak. V Lomnici nás čekal ještě přesun na lanovku s obří frontou a pak už konečně samotné HORY.

Kabinkovou lanovkou jsme vyjeli jsme ke Skalnatému plesu, děti snědly první svačinu a pak přišla ta největší zábava.

Šplhání do kopce, stezky z obřích balvanů, ledové potůčky, a hlavně ty výhledy.

Děti šplhaly jak kamzíci, my s mužem jsme se kochali a vzpomínali na to, jak jsme tudy šli před třinácti lety, kdy mě sem muž vzal na zatěžkávací dovolenou (ve které jsem evidentně obstála…), a i když jsme si pěkně mákli, byla to jedna velká paráda.

Vyšplhali jsme na Velkou Svišťovku, na které jsme se dětem pochlubili, že tenkrát jsme zdolali Jahňací štít, který se tyčil v dálce před námi, a pak přišlo strmé klesání do údolí k Zelenému plesu, okořeněné úsekem přes vodopád s řetězy.

U plesa občerstvení a osm kilometrů ostrou chůzí zpátky k lanovce, abychom si tu cestu do Tatranské Lomnice trochu zkrátili.

Lanovka končila v sedm, my jsme do ní naskočili s vyplazenými jazyky a uklopýtanýma nohama v 18:50 a byl to dokonale vítězný pocit.

Víc než 7 hodin chůze, 20 kilometrů a naprostá únava.

Naše největší a nejobtížnější túra, kterou jsme kdy s dětmi absolvovali, a kterou děti naprosto úžasně zmákly a znovu mi připomněly, že mají daleko tužší kořínek, než si já, lehce hyperprotektivní matka, občas myslím.

Štrbské pleso

Jelikož následující den se nám počasí zase zhoršilo, zabalili jsme Karkulku a přesunuli se ke Štrbskému plesu. Po včerejším výšlapu byla rovinka kolem jezera dost čajíček, ale vzhledem k tomu, že na mě vlezla teplota a pocit, že už se asi nikdy v životě nezahřeju, byl to vlastně ideální výlet.

Navíc se tu odehrálo jedno nečekané a moc milé setkání.

Najednou ke mně přistoupila paní se slovy, že mě asi zná, protože si ode mě koupila bojovku!

Vzhledem k tomu, že mi bylo fakt bídně, jsem nebyla příliš výřečná, ale rozhodně mi to udělalo nesmírnou radost, takže pokud se někde potkáme, klidně se se mnou dejte do řeči a pokud paní čte blog, moc jí zdravím a děkuju za zpříjemnění dne!

Skanzen v Rožnově

Nicméně, jelikož ze Štrbského plesa nás vyhnal další brutální slejvák, ve kterém jsme pěkně promrzli, rozhodli jsme se, že na Slovensku to balíme a jedem se přiblížit k domovu. Muž se tedy ujal noční jízdy, nechal mě na sedadle spolujezdce pospávat a kolem jedné ráno nás přivezl k přehradě kousek od Rožnova pod Radhoštěm.

Tam jsme strávili noc, ráno se protáhli u přehrady a na hřišti a domluvili se, že když už jsme tady, stavíme se v rožnovském skanzenu.

Jenže to jsme netušili, že se tu zrovna koná Starodávný jarmark a bude tu šíleně narváno.

Naštěstí, všichni byli dole v Dřevěném městečku, a nahoře ve Valašské dědině bylo skoro prázdno, takže jsme měli kam utéct za trochou klidu a dolů jsme se vrátili až k večeru, kdy se městečko trochu vylidnilo.

V každém případě nám návštěva skanzenu udělala takovou pěknou tečku za tím naším letošním karkulkovským putováním a kolem půlnoci už jsme stěhovali spící děti do jejich domácích postelí…

Shrnuto a podtrženo

Naše cesta na Slovensko byla plná naprosto úžasných zážitků jako bylo šplhání ve Slovenském ráji, a hlavně výšlap v Tatrách, a stejně tak momentů, kdy jsem jen tiše fňukala, že je mi zima a chci domů.

Takové cestování v dodávce zkrátka není jen idylka.

Na druhou stranu je to úžasná lekce vděčnosti za všechno, co jinak člověk považuje za samozřejmost (teplou suchou postelí počínaje a splachovacím záchodem konče). Velkou „zkouškou“ kvality rodinných vztahů, ve které jsme naštěstí obstáli. A hlavně, báječným způsobem, jak si vychutnat tu naprostou svobodu v tom, kam jet, jak dlouho tam zůstat a kdy se zase vrátit domů.

A my jsme se sice domů docela těšili, ale už teď vymýšlíme, jakým směrem se vydáme příště a pokud jde o mě, rozhodně hlasuju pro jih! :-D

Jsem teta a vzkaz novopečeným maminkám

Před pár týdny se ze mě díky tomuhle kouzelnému skřítkovi stala poprvé teta a z mého mladšího brášky táta.

Přiznávám, v prvních dnech mi to trochu pobláznilo hormony, ale teď už jsem opět ve fázi vděčnosti za to, že ty moje vlastní tři poklady už jsou trochu vypiplané a ze mě může být teta, co ráda pohlídá, poňuchá, povozí, ponosí…a vrátí.

Ale připomnělo mi to, jak křehké to je období.

Jak je pro novopečené rodiče a zejména maminky všechno nové, čerstvé, jak se to všude hemží (dobře míněnými) radami, jak se z hloubi srdce vynořují pochybnosti, strach a emoce jsou jako na houpačce.

A taky jak je to najednou optikou trojnásobné matky vlastně úplná pohoda, mít jen toho jednoho broučka. Jenže taková zkušenost je nepřenosná a každá se k tomu uvědomění musíme asi prorodit.

Nicméně na začátku, s miminkem, co pláče a my nevíme proč, nevyspalé, v pyžamu až do oběda a s prvním jídlem ve tři odpoledne, jsme na tom byly všechny stejně. Nebo alespoň hodně podobně. A když ne pořád, tak občas určitě.

Proto je mi líto, jak jsme my ženy někdy nesolidární. A jak rychle zapomínáme. A soudíme.

A tak bych jen chtěla vzkázat všem novopečeným nebo nastávajícím (a možná i stávajícím) maminkám, aby co nejvíc naslouchaly samy sobě a miminku a co nejmíň tlaku okolí, aby věřily, že pro svoje děti, jsou ty nejlepší mámy na světě a aby se nebály nebo nestyděly říct si o pomoc.

Jo a taky, že to nevyspání, bolení bříška a nemožnost odskočit si, byť jen vyčůrat, aniž by se ozval srdcervoucí pláč, jednou pomine.

Máte taky něco, co byste novopečeným maminkám vzkázaly?

Můžou ještě děti zažívat divoké a dobrodružné dětství?

Slyším ze zahrady podivné zvuky, odkládám vařečku a otevírám dveře. Tam se mi naskytne vskutku mile nemilý pohled. Starostlivá Amálka na jedné straně, povzbuzující Maty na druhé straně a Vili s obličejem od krve uprostřed!

Matka, beroucí do náručí krvavého benjamínka: „Co se stalo???“

Vili, nečekaně klidný na to, že na čele mu raší boule a na bundu odkapává červená z rozraženého rtu:

„Spad jsem…“

Obracím se na své starší ratolesti doufajíc, že z nich vymámím podrobnější verzi.

Maty: „No, víš mamko, ona nešla otevřít branka vzadu na zahradě a Amče a Vildovi se nechtělo jít celou tu cestu okolo hřbitova a hřiště…“

Ami: „Ale Máťovi taky ne! A tak vymyslel zkratku přes hřbitov…“

Maty: „Ale neboj mamko, nehráli jsme si tam, jen jsme se chtěli potichu proplížit…“

Ami: „Jenže Vili, když skákal ze hřbitovní zdi, tak dole nějak zakopnul…“

Maty: „A spadnul tak trochu obličejem na hrob…“

Vili: „Jo. A odteď nemám lád hloby!“

Taková klasická historka z našeho vesnického života…

Z dětí nám tu zkrátka rostou samostatní průzkumníci a já mám vlastně radost, že tomu krásnému, lehce divokému a dobrodružnému dětství ani v dnešní době ještě tak úplně neodzvonilo. Ačkoli, bez té krve bych se samozřejmě obešla.

Ale je to opravdu tak? Můžou dnešní děti zažívat stejně divoké dětství jako naše generace?

Když si vzpomenu sama na sebe, kterak jsme trávili velkou část prázdnin s bratránkem a sestřenicí u našeho taťky, který většinu času vůbec netušil, kde jsme, a že se třeba právě plavíme na vratkém voru někde uprostřed rybníka nebo prolézáme kanály pod silnicí, jsem mu za to vlastně neskutečně vděčná.

Na druhou stranu, když si představím, že naše děti provádějí něco podobného, trochu mě z toho jímá hrůza, protože hodnoceno zpětně mou dospěláckou optikou, občas jsme prováděli fakt šílené věci a je div, že jsme všichni čtyři přežili a krev tekla jen občas.

Přesto mě mrzí, že dnes děti mají stále méně příležitostí zažívat něco podobného, zvlášť ve městech.

Vlastně potom ani není divu, že se raději uchylují k elektronickým hračkám a hrám ve virtuální realitě, protože když už je rodiče pustí, a oni vyběhnou ven, většinou tam na ně nečeká žádná parta kamarádů, všichni jsou totiž na kroužcích a jejich režim podléhá rozvrhu od rána do večera.

Ale kde je volnost a prostor pro objevování světa na vlastní pěst? Kde je čas na prachobyčejnou nudu, ze které často vznikají ty nejlepší nápady?

Sama v tomhle směru stále hledám tu správnou rovnováhu.

Rovnováhu mezi tím, abych nenechávala děti úplně napospas osudu a zároveň tím, abych neměla tendenci být jim neustále za zády a organizovat jim veškeré aktivity.

Obzvláště s tím, jak rostou cítím, že potřebují stále víc času, kdy nejsou pod neustálým dohledem, kdy mohou zakoušet svobodu a samy testovat svoje hranice, řešit vzájemné konflikty, lézt na stromy, brodit se potokem a dělat věci, o kterých bych možná raději ani nevěděla…

A tak mají naše děti minimum kroužků, v naší škole pojímáme odpolední družinu jako čas pro volnou hru a trávíme ji prakticky celou venku, když mají děti chuť jít ven samy, snažím se je v tom podporovat a nebrzdit je svými strachy o jejich bezpečí a na společných výletech a procházkách je mým cílem co nejméně zasahovat a být s nimi víc jako tichý pozorovatel nebo parťak, než jako autorita, která stále prudí výkřiky typu: „Tam nelez, spadneš! Dávej pozor! Opatrně s tou větví! Nenamoč si boty! Neumaž si kalhoty! Neroztrhni si triko!...“

Jistě, občas potom přijdou s prodřenými koleny nebo rozbitou pusou, ale kupříkladu já rozhodně nebyla jiná, a beru to tak, že to k dětství zkrátka patří.

Máte to podobně? Nebo se na dětství díváte spíš z hlediska bezpečnosti a co největšího snížení rizik?

V každém případě budu ráda, když se o svůj názor třeba v komentáři podělíte a na závěr tu mám 3 tipy, jak dětem trochu toho dobrodružství dopřát nebo je v jeho nalézání a prožívání podpořit, i když bydlíte třeba ve městě a děti se úplně samotné ven pustit bojíte.

Co funguje u nás?

1.       „Neorganizované“ výlety

Přijde mi, že na výlety a procházky se často chodí za nějakým cílem, hernou, hřištěm či jiným animačním programem. Jasně, to je fajn, ale co takhle jít občas prostě „jen“ do lesa…

Tam děti vypustit a nechat je být. Nehonit je, že už musíme jít dál, nebo nestihneme tu prohlídku hradu. Netlačit na ně, že už nás to na jednom místě nebaví a chceme se posunout.

Zkuste si zamknout pusu na zámek a reagovat jen na přímé dotazy, ale jinak nezasahovat.

Já sama žasnu, jak se při našich toulkách dětská fantazie rozehraje…

2.       Nuda

Nechat děti napospas nudě, to se v dnešní době snadných a rychlých řešení v podobě tabletů a celodenního přísunu pohádek na déčku, jeví vlastně zbytečné. A pro rodiče občas i náročnější, protože hláška: „Mamí, já se nudím, co mám dělat?“ opakovaná vytrvale každé dvě minuty, dokáže člověka docela vyprudit.

Nicméně, alespoň jednou za čas se vyplatí vytrvat, nevymýšlet spásný program a nechat zkrátka děti, aby samy přišly na to, co by mohly dělat.

Z nudy se často rodí ty nejlepší nápady a byla by škoda o ně děti připravit.

3.       Bojovky

Jsou dny, kdy se dětem nikam nechce nebo jsou se skupinou kamarádů a potřebují trochu popostrčit, aby se jejich nuda nepřetavila v činnost veskrze destruktivní, případně chvíle, kdy máme chuť dopřát si trochu společného dobrodružství a přesně to jsou okamžiky, kdy přicházejí na řadu bojovky, stopovačky a honby za pokladem.

Můžou děti inspirovat spíš k hraní živých her než těch virtuálních, motivovat je třeba na delší túře k postupu vpřed a celkově jim pomoci rozehrát fantazii a při luštění třeba procvičit i mozek.

Bojovky si snadno připravíte samy, nebo můžete využít některou z těch našich 😉

Co nám dal Pobyt pro mámy a dcery?

Sedíme v kruhu tvořeném dvanácti holčičkami přitulenými ke svým maminkám, uprostřed hoří svíčka a ve vzduchu to jiskří emocemi. Hlavně těmi radostnými a veselými, i když občas se vynoří i ty bolavé. Ale i ty tu mají své místo.

S Amálkou se držíme za ruce a mně je moc hezky a zároveň trochu do pláče. Vidím, kolik lásky tu mezi námi je, jak kouzelné a jedinečné jsou naše dcery, a jak úžasné a jedinečné jsme my, jejich mámy, ale zároveň jak často samy sebe v myšlenkách bičujeme, nevěříme si a jsme plné pochybností a strachů, které si na sebe, často pod tlakem vlastních nebo společenských očekáváních, nabalujeme.

A mně je z toho vedle té radosti z úžasného Pobytu pro mámy aminidcery maličko smutno, protože sama vím, jakou bolest na duši si tím způsobujeme a zároveň jak osvobozující je si přiznat, že nejsme dokonalé, ale i přesto jsme právě pro svoje děti ty nejlepší mámy na světě.

Ale abych se vrátila úplně na začátek…

O víkendu jsme s Amálkou vyrazily na ryze holčičí pobyt pořádaný inspirativní a úžasně ženskou ženou Luckou Ratajskou a díky tomu jsme s Ami krásně opečovaly náš vztah, dosytily vzájemnou blízkost i pozornost, které je někdy doma, kde to překypuje tou klučičí hlučnou a bojovnou energií, méně, než bych si přála.

Už cesta na Rusavu, která nám v pátečním provozu zabrala čtyři a půl hodiny (aneb, když vás program tak nadchne, že se někam přihlásíte dřív, než zjistíte, kde se to vůbec koná :-D), se nesla v úplně jiném duchu, než když někam cestujeme s celou smečkou.

S Amálkou jsme si povídaly, pouštěly písničky, zpívaly, dělaly zastávky na čůrání a nanuky a fakt hodně se těšily. A to celé v klidu, bez křiku, dohadování a provokování ozývajícího se ze zadních sedadel. Příjemná změna.

Každopádně po příjezdu nás Lucka vřele uvítala, my jsme povečeřely, ubytovaly se v dvoulůžkovém pokojíčku a pak jsme se sešly s dalšími ženami a holčičkami na prvním společném kruhu.

A od té chvíle už jsme jen plynuly na vlně krásné mateřské a ženské energie, pozorovaly svoje holčičky, sdílely, navlékaly náramky, procházely se, tvořily živou mandalu, zpívaly, pletly věnečky, smály se, občas plakaly a jednoduše byly spolu.

Krásným momentem pak byl hýčkací podvečer, kdy jsme se s holčičkami nejdříve vyřádily při tanci, pak jsme se vzájemně masírovaly, malovaly henou, a nakonec předaly holčičkám dárečky.

Bylo pro mě krásné mít prostor a čas, ze kterého mě nevytrhávali kluci ani domácí povinnosti, v němž jsem mohla Amálku pozorovat a vnímat, jak mi rozkvétá před očima, jak je plná lásky, jak spokojená je v houfu nových kamarádek, jak je vnímavá, moudrá a ve své podstatě dokonalá.

Měla jsem možnost si prožít pocit obrovské pokory a vděčnosti, že právě já můžu být Amálčinou maminkou.

Večerní ženský kruh, tentokrát bez holčiček, v pomyslném červeném stanu pak krásně zapadl do mozaiky celého víkendu. Jsem ráda za možnost takového společného sdílení v bezpečném prostoru, protože vidím, jak léčivé může být a jak ho snad každá z nás potřebuje.

Sdílení, za které nás nikdo neodsuzuje, nevysmívá se. Sdílení prosté nevyžádaných rad, ale plné účasti a pochopení. Sdílení bez hodnocení a srovnávání se. Zkrátka sdílení plné podpory a uzdravující síly ženské pospolitosti.

Moc bych přála každé mamince a dceři, aby si dopřály podobný prožitek, který se může stát krásným pilířem jejich vztahu.

A tak na závěr děkuju Lucce za to, že něco takového jako jsou Pobyty pro mámy a (mini)dcery pořádá.

Děkuju všem ženám a holčičkám za báječnou atmosféru.

A především děkuju Amálce a sobě, za všechno, co mezi námi o víkendu vzniklo, zaniklo, proplynulo a z čeho se budeme ještě dlouho tetelit a nést se na růžovém obláčku vzájemného souznění.

(A příště? Příště už prý na pobyt pro velké holky, kde, jak hned po návratu Amálka informovala tatínku, „už budem moct do červeného stanu a tam si budem povídat o menstuaci!“ 😊.)

Kdo vyhrál Domácí bojovku?

Pár dní se u nás teď neslo v duchu lehkého lazaretu, jehož chovanci jsme se kromě muže stali všichni, a já skoro litovala, že jsem si Domácíbojovku vyplácala na Viliho narozky, protože teď by se fakt hodila… Pokud by mi tedy zbyla nějaká energie na její realizaci.

Každopádně třem, doufám, že šťastným ženám, brzy balíček s bojovkou dorazí a my jsme si alespoň zpestřili den napínavým losováním.

Vyráběli jsme číslované kartičky, losovali, a taky to všechno natáčeli, takže pokud chcete vidět tři malé losovače v pyžamech přímo v akci, můžete mrknout do Instastories.

A já bych ještě ráda poděkovala bezmála sedmdesáti účastníkům soutěže, kteří na blogu, instagramu nebo facebooku nechali svůj komentář týkající se obdarovávání a dárků, u spousty z nich jsem si i zaslzela dojetím a pokud někdy tápete čím komu udělat radost, schválně si je projděte a třeba vás inspirace cvrnkne do nosu.

Ale teď už k tomu nejdůležitějšímu!

Tam ta da dá!

Balíček s tištěnou Domácí bojovkou poputuje k…

.

.

.

Eva Konečná (facebook)

Ja.juna (Instagram)

Míša Tošovská (blog)

.

.

.

Jupííí.

Tak tedy všem účastníkům ještě jednou děkuju, výherkyním gratuluju a pro všechny, kteří mě sledujete mám malé bojovkové překvápko… Tak když děti neprokašlou noc a zítra už vyrazí do světa, věřím, že budu mít čas vám ho představit. Tipnete si, co by to tak mohlo být? ;-)

Viliho narozeniny aneb jak jsme testovali Domácí bojovku + SOUTĚŽ

Taky máte doma svoje vlastní malé rodinné tradice? Klasika jsou ty vánoční, možná i velikonoční, mikulášské, ale co narozeninové?

U nás se tak nějak vžilo, že v den narozenin pořádáme malou oslavičku jen v sestavě děti a my rodiče, při které nechybí dort, dárky, a hlavně malá bojovka.

Nejstarší Maty už je nucen luštit mužovi poměrně sofistikované šifry plné čísel, souřadnic a minule přišel na řadu i kompas. Amálka dává přednost čemukoli, kde jsou víly, princezny a jednorožci. A Vilík?

Ten se letos, za vydatné pomoci starších sourozenců, stal čestným „testovacím“ hráčem pirátské verze Domácí bojovky (princeznovskou variantu si schováme zřejmě na Amálčin letní svátek 😉).

Po celém narozeninovém dni, který tak pěkně začal školkovým výletem k hasičům a pokračoval vyzvedáváním po „o“, kinem jen s maminkou, nabráním sourozenců a přesunem domů, na Viliho k večeru čekalo překvápko největší.

Sesedli jsme se v obýváku a já jsem vytáhla pirátskou legendu….

„Hej, vy tam na pevnině!

Hledáme pomocníky pro nelehký úkol. Pomocníky, kteří mají něco v hlavě a jsou dost odvážní, aby se vydali na dobrodružnou výpravu.

Jste to Vy? Ano?

Tak dobře poslouchejte!...“

Začala jsem číst a za chviličku už jsme všichni byli zasvěcení do příběhu o pokladu piráta Rudovouse, útěku před královským námořnictvem, ztracené mapě a námořníkovi Kulhavém Tomovi, který se mapu snaží vypátrat.

Na konci jsme se dočetli, kde hledat první nápovědu a vzápětí vypukla velká honba za pirátským pokladem.

Nejdřív do koupelny k vaně, pak k ledničce, ke knihovně, do krabice s legem…

Podle obrázků to šlo snadno, když ale přišla na řadu křížovka, která děti poslala k věšáku, nebo šifra číselná, v níž vyšla pračka, ujímal se vedení Maty a Vili zdatně sekundoval.

Nakonec děti čekal vzkaz od Kulhavého Toma.

„Skvělá práce, naši suchozemští společníci!

Doputovali jsme na konec naší cesty a ukázalo se, že v těch svých hlavinkách opravdu něco máte.

Mapa je kompletní, místo, kam Rudovous ukryl poklad je odhaleno a je na čase, aby si každý z nás šel vlastní cestou…

Ale nemějte obavy, na Váš podíl na pokladu jsme nezapomněli.

Svou zaslouženou odměnu naleznete…pod třešní!“

Abychom s mužem měli čas zapálit svíčky, ještě jsme děti trochu vypekli a pod třešeň umístili zprávu od Kulhavého Toma, která je poslala ze zahrady zpátky domů, ale tam už konečně čekal dort s pěti svíčkami a dárky.

Vilík byl spokojen, bojovka nám krásně zpříjemnila oslavu a já bych si troufale přála, aby podobně dobrodružné narozeniny mohly prožít třeba i vaše děti. 😊

A protože u nás se ještě tak trochu jede v módu narozeninového týdne, napadlo mě, že když už jsem v tom obdarovávání našeho benjamínka, trochu svoje pole působnosti rozšířím.

SOUTĚŽ

Chtěli byste získat již vytištěnou a ke hře připravenou Domácí bojovku?

Napište mi do komentáře, jaký narozeninový dárek, který jste kdy sami dostali nebo dětem či někomu jinému darovali, vám udělal největší radost!

A já v pondělí, 13. května, vylosuju tři z vás, kterým tištěnou Domácí bojovku pošlu!

Tak hodně štěstí a hravé dny, přeji. 😊

Pátý narozeninový dopis pro Vilíka

Milý Vilémku,

dnes je to přesně pět let, které uplynuly od chvíle, kdy ses doma v obýváku, jak moc rád dodáváš, narodil a udělal ze mě šťastnou trojnásobnou maminku.

Už tenkrát ses hnal na svět rychle a sebevědomě, a když jsem Ti poprvé hleděla do očí, byla jsem vděčná sobě i Tobě, že jsme mohli Tvoje zrození prožít právě takhle.

Z miminka s moudrým pohledem jsi vyrostl ve veselého chytrého kluka se silnou vůlí. Umíš se zabejčit takovým způsobem, že z Tebe občas trochu šílíme, na druhou stranu nezbývá než obdivovat Tvou vytrvalost a schopnost jít si za svým.

Věřím, že Tvůj vztek často pramení z toho, že nevíš, co si se všemi svými emocemi a touhami počít a jsem moc ráda, že se nám společně daří učit se s nimi zacházet tak, aby to bylo příjemné Tobě, i Tvému okolí.

Moc rád se směješ a děláš legrácky, baví tě rozesmávat ségru i bráchu, a já Vás někdy trochu na tajňačku pozoruju a nestačím koukat, jak vynalézavý jsi komediant. Tvůj smích je zkrátka nakažlivý.

Stejně jako srdečnost, se kterou se vítáš s těmi, které máš rád, a kterou dokážeš odzbrojit i můj nazlobený výraz. Tvoje pohlazení, objetí a časté usínání u mě v náručí je nesmírně láskyplné a já bych Ti moc přála, aby sis tuhle chlapskou něhu dokázal uchovat napořád.

Nedávno jsi spal na vlastní přání poprvé u kamaráda, a když jsme se spolu loučili, Ty jsi mi dal pusu, odběhl za klukama, otočil se, s úsměvem mi zamával a pak už bez ohlédnutí zmizel za rohem, došlo mi, že už opravdu nejsi malý chlapeček, za kterého Tě ještě možná občas mám. Snad proto, že jsi takový náš benjamínek. Ale že se pomalu vydáváš zkoumat svět na vlastní pěst a s oporou v zádech alespoň na skok začínáš opouštět to své bezpečné rodné hnízdečko.

A já bych Ti moc přála, abys do toho šel se svou velkou odvahou, a ještě větším srdcem.

Milý Vili, věřím, že Ty si svou cestu vždycky najdeš, a když ne, tak si ji prostě prokopeš.

Přeji Ti abys na té cestě nezapomínal, že nikdo není lepší nebo horší než ty, stejně jako ty nejsi lepší nebo horší než ostatní, aby sis uchoval svou schopnost hodně se smát a nebral život ani sám sebe přespříliš vážně a abys byl i dál plný laskavosti a něhy k sobě i lidem okolo.

Děkuji, že jsi se stal mým velkým učitelem trpělivosti a bezpodmínečné lásky a přeji Ti krásné páté narozeniny!

Mám Tě moc ráda,

Maminka