Časopis, škola i já, všichni jsme V Pohybu

Ve druhé třídě jsem se v noci počurávala hrůzou z matematických pětiminutovek, na gymplu jsem zvracela při představě zkoušení z fyziky a po obdržení titulu Bc. se dvěma dětmi a třetím na cestě jsem si řekla: Konec! Se školním vzdělávacím systémem už nechci mít nic společného.

Ale jak praví otřepaná fráze: Nikdy neříkej nikdy.

Nějak jsem si tenkrát neuvědomila, že škole neuteču. Ne se třemi, jednoho dne, školou povinnými dětmi.

Ale představa, že je svěřím někomu, jako byla má hrůzu nahánějící paní učitelka Pytelková z 1.A, mě spolu s vnitřním přesvědčením, že to přeci musí jít i jinak, přinutila hledat cesty nové.

Na začátku svého hledání jsem napsala článek: Proč nepošlu děti doklasické základky? Tenkrát jsem si kladla spoustu otázek a vůbec netušila, kam mě tahle nová cesta dovede.

Po roce od napsání článku se daly věci do pohybu, vesmír odpověděl, a já se stala součástí skupiny rodičů, kteří se pro své děti rozhodli založit „ideální školu“.

Byli jsme plní ideálů a možná trochu naivní. Já tedy určitě.

Přesto se nám povedla úžasná věc a pod rukama nám vyrostla Základní školaV Pohybu, škola, která jde s dětmi.

Nejsem si tak úplně jistá, jestli tady moje cesta za touhou po svobodnějším a přirozenějším vzdělávání končí. Možná tu teprve začíná…

Ale jsem si stoprocentně jistá, že tenhle projekt vykoupený mnoha prodiskutovanými hodinami, probdělými nocemi, popsanými a podepsanými lejstry i nezanedbatelnými financemi mnoha z nás, kteří jsme se s velkými sny, plány a snad i iluzemi začali před lety scházet po hospodách či hřištích, měl a má ohromný smysl.

A já jsem ráda, že jsem toho mohla být od počátku součástí, že ve škole můžu fungovat jako průvodce, a že možná víc, než můžu děti naučit já, učí naši školáci mě.

Děkuju! Vážím si toho.

Sobecky možná i proto, že až díky spoluzaložení „vlastní“ školy jsem si splnila jeden dlouholetý sen, podpořený sledováním Gilmorových děvčat a dosud neuskutečněný pro bezbřehou neprůbojnost, nesebevědomost a tak trochu zbabělost mého náctiletého já…

Vždycky jsem tajně snila o psaní do školního časopisu, ale nesebrala na to odvahu.

Letos mi evidentně sebevědomí konečně stouplo, protože nejen, že jsem do školního časopisu ve svých osmadvaceti začala psát, ale já ho se svým nebiotatínkem v roli grafika dala dohromady prakticky celý! S velkou dětskou ilustrativní pomocí a především inspirací. 

Časopis bude k zakoupení na akcích školy a premiérově na zítřejším Vánočním jarmarku, takže pokud jste z Pardubic, jste srdečně zváni! (Samozřejmě i pokud z Pardubic nejste, ale zase bych ráda předešla zklamání nadšenců, kteří by k nám vážili cestu přes půl republiky, tak velkolepé to u nás zase není… 😉)

PS: Toto měl být stručný text k fotce školního časopisu na facebooku. Ale asi jsem vážně šílený grafoman! Nebo mi to psaní prostě jen bytostně schází...

Tři příznaky blížících se Vánoc

Vánoční koncert, vánoční stromeček a vánoční večírek. Tři příznaky nezadržitelně se blížících svátků vánočních.

Často mi až díky těmhle každoročním tradicím dochází, že Vánoce jsou už opravdu zase tady.

Vánoční koncert

Moje maminka zpívá ve sboru, který pořádá každoroční vánoční koncert na pardubickém zámku. Tuhle akci mám vážně ráda, jednak mi každý rok konečně navodí tu správnou sváteční náladu a jednak za námi po každém koncertě už sedm let chodí v průměru tak šest sboristek (a letos i dva sboristi!), aby nám sdělili, jak máme úžasné děti, jak se celý koncert vzorně chovaly a jak jim tam v té první řadě zvedaly náladu.

A na to já každý rok čekám!

Protože i kdybych si celých dvanáct měsíců připadala neschopná a naše děti bych připodobňovala k nezvedené zvěři, tak na maminčině koncertě dostane mé mateřské sebevědomí takovou injekci chvály, že mám pocit, že z ní budu žít aspoň do léta.

Bohužel, dnes mě zachvátila žaludeční viróza, děti se od rána hádaly při zdobení vánočního stromečku, systematicky ničily jednu památeční ozdobu za druhou a já už se zase pomalu uchylovala k těšení se na příští vánoční koncert, kde alespoň desetkrát za večer uslyším: "Vy máte tak neskutečně hodný děti!"

Vánoční stromeček

S dětmi a kárkou si pro něj už pár let jezdíme k nedalekým sousedům.

Děti se obvykle nadšeně vrhnou na jeho zdobení, roztřískají pár skleněných koulí, naštvou se, protože jim „nedovolím“ pověsit na stromeček půlku krabice s hračkami, a tak po deseti minutách je to zdobení přestane bavit.

Ale letos! Se děti vrhly na zdobení, roztřískaly pár skleněných koulí, NEchtěly na něj navěsit půlku krabice s hračkami, a dokonce jeho zdobení dotáhly až do zdárného finále. Je vidět, že mi ta omladina roste a moudří a stromeček je rok od roku osobitější 😉

Vánoční večírek

Půlku noci jsme strávila s hlavou v záchodě, dopoledne vyčerpaně prospala a svátečně nedělní oběd nechala v mužově režii (byly zapečené tousty).

Takový start dne nevyzníval právě příznivě pro účast na tradičním rodinném večírku a já už začínala propadat chmurám, že zatímco já se budu vinout k míse toaletní, zbytek rodiny se bude vrhat k mísám s cukrovím.

Naštěstí, žaludeční virózy na mě většinou rychle udeří a rychle zmizí, a tak jsme i třetí vánoční tradici dostáli.

Bylo to veselé a hlučné. Byla tam spoustu jídla i příbuzných. A nechyběl ani zpěv koled za zvuku houslí, kytary, piana a bubnů.

Byl to zkrátka rodinný vánoční večírek se vším všudy a na mě už to konečně jde… To pozvolné těšení se, lechtivé očekávání a sváteční nálada.

Protože jak by řekla naše pytlíčky na adventním kalendáři každodenně odpočítávající Amálka: „Už jen sedmkrát se vyspíme a přijde Ježíšek!“ 😊

Co právě vzniká pod mým perem?

Jsem veskrze tvůrčí bytost. Na ruce sice trochu levá, ale v hlavě jsem tvořivá tolik, že to ty ruce celkem pěkně vyváží. A protože levé ruce mě limitují v přenášení mých fantazií na velkolepá, romantickoepickáplátna, přešla jsem celkem záhy k uměleckému odvětví spisovatelskému.

Ve třetí třídě jsem napsala první divadelní hru o lesní královně, Zemíkovi a Stromíkovi. Bohužel, k její dramatizaci nikdy nedošlo, neb jsem se těsně před premiérou pohádala se svou nejlepší kamarádkou, která měla hrát lesní královnu, představitel Zemíka dostal angínu, a nakonec to všechno zazdily letní prázdniny.

Jako dospívající jsem si libovala zejména v temných básničkách. Moje nejoblíbenější začínala slovy: Rakev klesá níž a níž, už ho nikdy nespatříš…

Pak jsem přešla na romány. Napsala jsem jich asi deset až patnáct, ale nakonec jsem se vždycky zasekla. Zhruba někde za první úvodní scénou. Ačkoli jeden čítal už dobrých padesát normostran a ani dneska, po letech, mi z větší části nepřijde jako něco, co by se hodilo tak maximálně na podpal v kamnech, a tak si tak říkám, že jednou, možná, až budu mít čas, chuť a s Amálkou začne cloumat puberta, abych si ty emoce trochu oživila, možná se k němu ještě vrátím.

Nicméně, na romány jsem neměla výdrž, a proto jsem přešla na povídky. Ty mě bavily, nezabraly moc času a zpříjemnily mi nejeden odpolední spánek našich dětí. Potíž byla v tom, že kdy už jsem si nějakou postavu, třeba jako Evu z Vánočního přání oblíbila, skončil její příběh dřív, než jsem stihla zjistit, co všechno nosí na dně kabelky, kam by ráda vyrazila na dovolenou a jak by to s ní asi bylo dál, kdybych konečně sebrala odvahu napsat ten román.

Pak jsem na nějakou dobu vyměnila psaní umělecké za psaní „odborné“ a moje po příbězích bažící dušička se musela spokojit se seminárkami na téma „těžko vychovatelné děti“ či „následná péče o propuštěné trestance“.

Ale po bakalářce s názvem Sebepojetí ženy v roli oběti domácího násilí, konečně přišla moje chvíle a já se pustila do psaní příběhu, který mi v hlavě dozrával už pár let, byl tak trochu můj, a tak trochu smyšlený, byl o tom, jak překonávat i těžké životní chvilky s nadhledem a optimismem, byl to zkrátka příběh, který jsem se rozhodla napsat pro své vystrašené, nejisté, a hlavně zbouchnuté devatenáctileté Já. Byla to Copatá máma.

Mazlila jsem se s ní dlouho (a v tištěné podobě to s ní občas dělám i dnes 😉), ale nakonec jsem ji vypustila do světa a v mé hlavě se na nějakou dobu rozlilo zvláštní příběhůprosté prázdno.

Časem se ovšem vynořili zase, příběhy, postavy, dialogy, emoce, zápletky a touha je všechny zachytit, dát jim život a spolu s ním něco ze sebe samé. Touha psát.

A víte jak to dopadlo? Letos o prázdninách jsem napsala první kapitolu. Hlavní hrdinka se jmenuje Ema, ráda kreslí, má manžela, dvě děti a děsně nízké sebevědomí. Emin příběh mi ožívá v hlavě, ale na papír se ne a ne dostat.

Namísto toho jsem objevila dosud netušená zakoutí psaveckého světa. Úřední papíry! Reporty o činnosti! Roční plány! Tematické plány! Zápisy o konzultacích! Zápisy z pedagogických rad! Zápisy o navržených podpůrných opatřeních! Plány pedagogické podpory! Plány výchovného poradce! Vyhodnocování výchovného poradce! Deník výchovného poradce! A jako třešinka na dortu, zprávy výchovného poradce o chování žáka!

Mám z toho osypky a úplně cítím, jak mi při psaní dalšího Reportu o činnosti školního asistenta, řvou mozkové buňky v laloku krásné literatury a centru básnických obratů, hrůzou.

A proč vám to píšu?

Asi proto, abyste věděli, že bych moc ráda svět, vás a všechny budoucí generace obdarovala další skvělou knihou!

Ale nejde to.

Musím jít dopsat Vyhodnocení tříměsíčního pozorování žáků...

Tak mějte prosím strpení, já se o trpělivost taky pokouším, ze svých psaveckých přetlaků se vypisuju alespoň vám tady na blogu a na optimistickém facebooku a věřím, že tahle děsivě netvůrčí fáze jednou skončí. 😉

PS: Pokud byste ještě zatoužili po Copaté mámě, která by neměla chybět pod žádným vánočním stromkem, okolo něhož se vyskytuje ženské pohlaví, můžete si ji u mě ještě ultrarychle objednat! :-)

O pikosekundách štěstí, na kterých záleží

Mezi okamžikem, kdy nás muž ráno vyložil na Čerňáku a odfrčel si na seminář a tím, kdy si nás vyzvedl v restauraci na Letné, jsem měla asi tak tři sta pětapadesátkrát chuť ty svoje tři „poklady“ čapnout za kapuce a odtáhnout na vlak směr Pardubice. Ale neudělala jsem to. Protože těch milých chvilek, kdy jsme my čtyři společně prostě jen byli, tak trochu ztraceně bloumali a nikam se nehonili, bylo mnohem víc. A takové chvilky jsou mi poslední dobou nesmírně vzácné.

Když muž nahlásil, že v neděli odjíždí na celý den do Prahy, řekla jsem si, že toho využijeme a uděláme si s dětmi výlet. Svého unáhleného rozhodnutí jsem začala litovat přesně v sedm ráno, kdy jsem se snažila dospat hodiny strávené s kamarádkou den předtím na improshow a v baru, a kdy mě muž nelítostně vytáhl z postele (dle mého názoru nevhodně vesele a protivně svěže).

Lítost druhá přišla, když jsme poprvé zabloudili na těch zhruba tři sta metrech mezi obchodním domem Černý most a stanicí metra Černý most. Třetí lítost mě zachvátila během onoho bloudění, když Vili začal kňourat, že mu mrznou „jučičky“ a bolej ho „nožičky“, Amálka, že má hlad a Mates, že už ho to nebaví a chce si jet domů stavět lego. Pak už jsem to přestala počítat.

Nicméně, takhle je to vždycky. Po prvotním těšení se a nadšení z nápadu, podniknout nějakou společnou „výpravu“, přichází krize. Přichází bez varování, v okamžiku, kdy už si člověk říká, že tentokrát to třeba fakt dopadne! Tentokrát to bude růžový a sluníčkový hned od začátku!

Ale ono né.

Taková krize má prověřovací a zocelovací charakter a když jí (tu první z mnoha) člověk překoná, povznese se nad okolnosti a rozhodne se, že si to užije i zmrzlým „jučičkám“ navzdory, pak teprve přichází euforický pocit prazvláštní apatie, v němž pouze přijímáte, co přichází, (pokud možno) adekvátně na to reagujete a těšíte se z každé pikosekundy štěstí, které probleskují mezi mračny kvičení, vztekání, smutnění a hysterčení (ať už dětského nebo vašeho).

Mně se tohoto stavu podařilo dosáhnout až poté, co jsme absolvovali cestu metrem, obhlídku davového vánočního šílenství na Staromáku, vystání čtyř front na děsně nezdravé pochutiny a promenádu Pařížskou ulicí směrem k Letné.

Někde mezi Pradou a Guccim mi došlo, že zase vyšiluju úplně zbytečně, že Viliho ještě nějaký ten kiláček unesu, a že bych se měla párkrát zhluboka nadechnout, doufat, že mráz umořil veškerý pražský smog, a začít s dětmi plynout na jejich klidnější vlně.

A povedlo se.

Letenské sady (místo navigací avizované patnáctiminutovky jsme si to tu protáhli na hodinu a půl…), Zemědělské muzeum s parádními interaktivními expozicemi (zejména ta rybářská a traktory měly úspěch), vyhazov těsně před zavíračkou a zjištění, že venku sněží. 

Bloudění s vybitým telefonem směrem k restauraci, která měla zavřeno, ukrytí se ve vchodu, z něhož se dle zvonků vyklubal vchod Třeštíkových, které s radostí stalkuju na facebooku, nalezení restaurace náhradní a v ní dobré jídlo, jazzový hudební podkres a hlavně teplo. Šťastné shledání s mužem, kterému jsem s telefonem v posledním tažení poslala rychlou instrukci, kde nás má hledat a doufala, že nás opravdu najde a cesta domů, osvětlenou Prahou, s dětmi unaveně ztichlými a zážitky naplněnými.

I já jsem naplněná. Zejména vděčností za to, že spolu tohle umíme. Být, vyladit se, sdílet, hrát si, mít se rádi, pohádat se, odpustit si a nakonec za to všechno poděkovat a jít spát.

Protože i když se někdy zapomenu a zadoufám si, že se mi v životě začnou dít velké věci spojené s ještě většími zážitky, ve skutečnosti je můj život právě tohle.

Tohle každodenní i svátečně nedělní hledání rovnováhy, užívání si optimistických maličkostí a víra, že můj život se odvíjí tím nejsprávnějším možným směrem.

Kéž by mi tohle vyladění zase na nějaký čas vydrželo 😉

O hledání ztracené rovnováhy

Hledání rovnováhy je takový můj celoživotní úděl, který bych snadno mohla svést na skutečnost, že jsem se ve znamení Vah narodila. Ale nesvedu. Nebudu alibista ;-)

Nicméně, poslední týdny až měsíce moje váhové ručičky divoce kmitají a já ne a ne najít ten pokojný, osvobozující a úlevu přinášející střed.

Hledám rovnováhu v mateřství. Hledám rovnováhu ve škole. Hledám rovnováhu v míře životní a osobní svobody. Hledám rovnováhu sama v sobě.

Hledám a nenacházím.

Možná proto, že se snažím až příliš, možná proto, že se nesnažím dost.

Ale s jistotou vím jedno. Potřebuju vystoupit z toho každodenního kolotoče a na všechno se podívat trochu z nadhledu.

…

To jsem si říkala dlouhé týdny.

A pak přišla nabídka od mé maminky a nebiotatínka. První CELOVÍKENDOVÉ hlídání, po téměř osmi letech rodičovství! (Díky, díky, díky!!!)

Všechno šlo stranou. Přesně to jsme potřebovali. Oba.

Vyrazit si jen ve dvou. Na hory. To pro ten nadhled. A taky vzduch, ticho, sníh a panoramata.

Zhluboka jsme dýchali, pomalu se courali, dobře jedli, střídmě pili, dlouho spali, trochu plavali, lehce se potili v sauně, skoro pořád mluvili, chvílemi sdílně mlčeli a hlavně jsme se hodně a taky nahlas smáli. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem zvládla takový maraton záchvatů smíchu! (Což možná postřehli vlastníci instagramových účtů, kteří měli tu pochybnou čest spatřit některá z našich autentických instastories…)

Odhodili jsme alespoň na dva dny všechny povinnosti, starosti a těžkosti dospěláckého žití a užívali si prostého pubertálního bytí.

Jen my dva, hory, dobré jídlo a povídání o všem i o ničem.

Báječně jsme se měli.

A i když nemůžu říct, že moje váhové ručičky náhle jako zázrakem přistály na středu ve všech oblastech mého, poslední dobou lehce neurotického života, těší mě, že jejich kmitání se lehce zpomalilo a když budu hodně napínat zrak, možná už konečně někde v dálce před sebou zahlédnu tu vytouženou rovnováhu.

V tomhle směru jsem zkrátka nevyléčitelná optimistka ;-)

Šestý dopis pro Amálku

Milá Amálko,

Dnes je Ti šest let. Uf. Přijde mi to jako neúměrně vysoké číslo vůči mému pocitu, že jsi pořád moje malá holčička.

Ale kdo ví, jestli tenhle pocit vůbec někdy zmizí…

I přesto Tě však vnímám jako úžasnou citlivou a silnou osobnost.

Když sleduju, jak místo chůze pořád poskakuješ, když se směješ, když tancuješ a skáčeš v kalužích, když si vybíráš, jaké šaty si dnes vezmeš na sebe, když pečuješ o mladší děti, když se mnou chodíš do školy a překvapuješ mě svým logickým myšlením, když sníš o jednorožcích, když maluješ a hraješ si s panenkami, když se mi vrhneš kolem krku a dáš mi pusu, když vedle mě prostě jen jsi…cítím z Tebe neuvěřitelnou radost ze života, něhu a lásku.

Samozřejmě, že se taky umíš vztekat, ječet, provokovat a házet kolem sebe lehce povýšené a znuděné (pre)pubertální pohledy, ale asi by bylo podezřelé, kdybys nic z toho nedělala ;-)

S tebou odhaluju spoustu ženských bolístek a šrámů někde uvnitř sebe a díky Tobě se mi daří je uzdravovat. Kvůli sobě, i kvůli Tobě, abys pak (když se nám to podaří) nemusela jív v některých mých šlépějích a bojovat s nízkým sebevědomím, neláskou ke svému tělu nebo třeba sklonem rozdat se pro druhé a skoro ztratit sebe sama.

Moc bych si proto přála, aby Ti zůstal ten krásný, čistý pohled na svět, Tvá vnitřní síla, která se občas schovává za Tvou nerozhodností (tu máme, má milá Váho, společnou, ale neboj, dá se s tím žít ;-), Tvé sny a víra, že se můžou splnit.

Zkrátka bych si moc přála, abys v sobě tuhle éterickou šestiletou dívenku uměla kdykoli probudit bez ohledu na svůj skutečný věk a byla šťastná.

Mám Tě ráda.

Maminka

Čtyřiadvacetihodinová manželská terapie

Páteční podvečer, náročný týden za námi. Jedeme v autě, sami dva, bez dětí, slunce právě zapadá a zbarvuje všechno měkkým oranžovým světlem, kulisy pro start našeho manželského výletu už snad ani romantičtější být nemůžou a my…

My se strašně hádáme. Ječíme na sebe kvůli nedodrženým slibům, pozdním příchodům, nepředaným informacím, kvůli nemocným dětem, pracovnímu vytížení a hlavně kvůli nám dvěma.

Konečně můžeme být spolu a zatím to vypadá na hádku roku. Máme chuť to vzdát. Otočit se. Vrátit se domů. Lízat si každý své rány. Vyspat se z toho. Na všechno a zejména na toho druhého se vykašlat.

Když už nemůžeme přijít na nic, co bychom si vzájemně vyčetli, rozhostí se ticho.

Ale není to ticho napjaté, nepříjemné. Je spíš úlevné, vzduch se vyčistil, všechny křivdičky, stresy a frustrace jsme pustili ven. Symbolicky otevírám okno a nechávám vítr ať je odnese pryč.

Pomohlo to.

Tak přesně takhle začal náš „romantický“ výlet ve dvou. Naše vytoužené a dlouho očekávané manželské dostaveníčko, od kterého jsme si slibovali mnohé, ale jistojistě ne to, že se hned v prvních dvaceti minutách takhle poštěkáme. Ale stalo se.

Jistě, mohli jsme ten nahromaděný stres z náročného startu školního roku ventilovat a zvládnout elegantněji, civilizovaněji, harmoničtěji, zůstat nad věcí a chovat se jako dva rozumní dospělí lidé, kteří si o všem dokážou v klidu promluvit.

A my to tak většinou opravdu děláme. Ale jsou chvíle, kdy nás emoce pohltí tak silně, že už to zkrátka v klidu vyřešit nejde. Není to ideální, ale i takhle je to v pořádku.

Byly doby, kdy jsem se za takové hádkové selhání lynčovala, vyčítala si je, nesnášela se a pachuť z něj ve mně zůstala i dlouhé dny.

Dnes se k sobě chovám vlídněji. Mám pro sebe i muže pochopení.

Vždyť ti dva toho mají teď až nad hlavu, jsou borci, že to vydrželi tak dlouho, že nebouchli před dětmi, že se dokázali ovládnout natolik, aby si slovy zbytečně neubližovali, že se dokázali včas ztišit, všechno to vypustit a začít zase znovu, bez výčitek a pocitu ublíženosti!

Protože i taková hádka s velkým H nás může posunout, pomoct nám vzájemně se pochopit a hlavně, vypustit ven všechno, co v sobě dusíme a vnitřně nás užírá, vypustit na denní světlo i naše temnější stránky, za které se trochu stydíme, z kterých máme strach, nechceme jimi nikoho obtěžovat nebo máme prostě jen pocit, že se to nesluší.

Důležité ovšem je, umět včas přestat, samoúčelně si vzájemně neubližovat, umět si odpustit a když přijde ta správná chvíle, poslat celý ten černý hádkový mrak pěkně oknem ven. A nevracet se k němu jako ke zdroji dalšího kolotoče výčitek a obviňování!

My jsme v pátek ten mrak zdárně nechali rozmetat někde v prachu za koly našeho auta mířícího vstříc té vytoužené manželské romantice.

Zašli jsme si do sauny a vířivky pod hvězdami, dali si výtečnou večeři a pak opustili hotelový luxus, kde jsme na poslední chvíli, kdy nám vyvstalo hlídání, už nesehnali volný pokoj a přesunuli se na louku k lesu. Já jsem si oblékla svoje tři svetry, rozložili jsme si deku, muž mě držel v náručí a když měsíc zašel za les, vlezli jsme si v autě do spacáku.

Ráno jsme si uvařili kafe do plecháčků a hodiny si povídali, smáli se i mlčeli. Jen tak mimochodem jsme našli košík hub, leželi v trávě a vymýšleli, jak si koupíme autobus a přestavíme ho na obytňák a pak budeme hrozně nezávislí a projedeme s dětmi celou Evropu, v autě jsme si zpívali s Country radiem písničky od táboráku a pozdě odpoledne se vrátili domů.

S pocitem, že jsme si zase o kousek blíž, s novými společnými sny a plány a s vděčností za to, že jsme se na tomhle světě našli a můžeme jít životem spolu.

A tak bych přála sobě i vám, abychom se pokud možno nehádali, ale když už to mezi námi přeci jen bouchne, abychom takovou hádku dokázali využít ne k ubližování si, ale k prostému vyčištění vzduchu a pak ji i se všemi těmi bouřlivými emocemi s vděčností poslali do háje a bez výčitek jeli zase dál.

Protože to, že se máme, není samozřejmost, tak si to dělejme hezký! ;-)