pondělí 13. října 2014

Slavíme!

Když se u nás něco slaví, děje se tak zpravidla pár týdnů po oslavované události. Letos jsme to zmákli ještě docela brzy. Dva týdny po mých a týden po Amálčiných narozeninách.

Ale stálo za to si počkat. 

Jen tak namátkou…

Nějaký čas si budu moct užívat pohled na obří pugét pětadvaceti růží. Dostala jsem strom. A jako by to nestačilo, je ze mě konečně člověk, co jde s dobou. Včerejškem počínaje jsem se totiž stala vlastníkem chytrého telefonu. Zatím největší problém vidím ve skutečnosti, že telefon se zdá býti chytřejším než já. Ale to se poddá. Časem. Snad.

Pokud jde o Ami, tak ta si letos taky nemá proč stěžovat. Už jen pro tu obří haciendu alias domeček pro panenky, která se hned spolu s legovým přírůstkem stala nejvytíženější hračkou v domácnosti. (Díky Ádíku :-)

Krom toho jsme hlavně hodně jedli a mluvili. Vyhřívali se na slunci a užívali si terasu. Novou, nezabydlenou, nevydlážděnou, ale už teď milovanou.

A abych nezapomněla. Zase jsem podlehla slepé touze upéct dětský narozeninový dort. Zatím totiž stále žiju v utopické iluzi, že dort nedokonalý, zato s láskou pečený, je lepší než dort dokonalý, z rukou někoho zručnějšího. Alespoň tak si své amatérské cukrářské pokusy alibisticky omlouvám a jsem zvědavá, jak dlouho mi je potomstvo bude trpět, než zatouží po marcipánové 3D dokonalosti.

Ami si letos po vzoru bráchovu, zvolila vláček. Maty má v plánu oslavit páté narozeniny s dortem raketovým. Na plánování způsobu, jak se z rakety vyvlíknout nebo ji spáchat mám ještě pár měsíců. Ovšem Amálčin vlak nedopadl úplně nejhůř :-)


A na závěr malá fotoreportáž:

Začneme nedočkavým vyhlížením hostů.





Po němž následuje znuděné vyhlížení hostů.





Přeskočíme část vítání, jedení a přejdem rovnou k Amálčině narozeninové honbě za "pokladem".







A jelikož Ami s Matýskovou pomocí zdárně dorazila do cíle, můžeme se přesunout k dortu.





A květinám.





A hlavně domečku, po jehož odhalení následuje nevěřícný údiv a nelíčený obdiv.




A na závěr moje malé soukromé zahradnictví.




Hezký den! :-)

neděle 5. října 2014

Amálce jsu tři roky...

Včera měla Amálka svůj velký den. Zcela definitivně přestala dle vývojových tabulek patřit do věku batolecího a vstoupila do období předškolního.

Oslavila své třetí narozeniny.




Děsivě rychle to uteklo.
 
Naše Ami už není žádné miminko. Je to velká samostatná a upovídaná holka. Hodně upovídaná.

Má ráda skoro všechno, co starší brácha a na velkou oslavu chce dort ve tvaru vláčku. Zamilovala se do panenek a v kočárku pomalu přestává vozit pod peřinkou autíčka. Pro mladšího bráchu je dokonalou chůvičkou a bavičkou. Ráda se mnou peče a vaří. S tatínkem vrtá a řeže. Umí mraky písniček a říkanek. Umí se sama obléknout, ale občas si hraje na miminko. Miluje šaty a střevíčky a stejně tak ráda si obléká maskáče a trika po bráchovi. Pořád běhá, poskakuje a boule a modřiny jsou na denním pořádku.

Taky je to pěkná provokatérka. Je pořádně hlučná. A moc ráda se směje.

Je živel. Je něžná blondýnka. Je stydlivka i dračice.

Je to zkrátka naše Amálka…



pondělí 29. září 2014

Jak jsme si hráli na gurmány

V pátek jsem měla narozeniny a muž rozhodl, že u této příležitosti trochu otužíme nervové soustavy a vyrazíme na oběd do restaurace. Tam se sice stravujeme poměrně často, nikoli však v „nóbl“ podnicích s látkovými ubrousky a pokrmy zabírajícími svými popisy tři až čtyři řádky jídelního lístku. 

Nicméně muž prohlásil, že do třetí cenové nás může vzít kdykoli jindy a tak jsme vyrazili. V plné sestavě.

K mé velké úlevě bylo v restauraci víceméně prázdno. Strategicky jsme se zašili do rohu s výhledem na atrium i s jezírkem a dali si s dětmi opáčko pravidel slušného restauračního chování.

Muž ke značnému údivu servilního číšníka odmítl polední menu a vyžádal si stálý jídelní lístek zaručující údajně přímo gurmánský orgasmus. Ne však pro děti. Ukázalo se, že těm bude muset stačit polévka, neboť ostatní pokrmy z velké části obsahují složky našemu potomstvu nevonící.

Po objednání jsme vypustily děti do atria, za palmou tam přebalili našeho benjamínka a nastala nám chvilka manželského klidu. 

Vilík usnul, Mates s Amálkou sledovali ryby a my s mužem jsme se na okamžik zasnili, jaká že to i s dětmi může být pohoda.

Vzápětí byly děti přivedeny ostrahou, že prý se nemohou samostatně pohybovat kolem jezírka neb hrozí nebezpečí utonutí a zaměstnance kanceláří, z kterých je na jezírko vidět, to znervózňuje. Pak přišel číšník s předkrmem jako pozorností podniku, přičemž děti se začaly tvářit znechuceně už při slovech „uzený losos“ a „hráškový výhonek“ je dorazil úplně.

Hladová Amálka začala natahovat, že tohle není její polívka, kterou si objednala. Mates se s tím moc nepáral, jednoduše shrnul lososa a zeleninu i s hráškovým výhonkem na talířek a slupnul suchý minitoustík. A my s mužem se snažili zachovat dekorum a způsobně si předloženou delikatesu vychutnat.

Když pak donesli jídlo (mně mořského ďasa v šafránové emulzi, pyré z pečených rajčat, sépiové raviolli plněné ricottou a listovým špenátem a pěnu z Iberijské šunky), převrhnul Mates pití, Vilík se probudil a Amálka s nespokojeným výrazem poznamenala, že má v polévce jen dva knedlíčky a že to je málo.

V průběhu jídla, kdy jsme místo prožívání kulinárního orgasmu krotili dětskou zvědavost, hlučnost i znuděnost, jsme si slíbili, že dokud nebude potomstvo plnoleté, do podobného podniku už s nimi nevlezeme.

Ve výsledku to však byl vcelku povedený narozeninový zážitek. Trochu jako groteska, kde člověk k vlastní nelibosti hraje hlavní roli :-)


pondělí 22. září 2014

O Pohádkách z mléčné dráhy


Jednou z mála negativních věcí, které sebou nese raně mateřská role, je fakt, že nemá-li matka dostatek ochotných hlídačů (jejichž počet se snižuje úměrně se zvyšováním počtu potomků), snadno se stane, že kulturně zakrní. A když nezakrní úplně, mohou se dostavit přinejmenším silné abstinenční příznaky. 
Já jsem se ovšem po čase opět dočkala a jednu kulturní dávku si dopřála. Sice dětskou porci, ale radost z toho, že sedím v hledišti a nasávám atmosféru, mi to neumenšilo.

V sestavě Amálka, Matýsek a já, jsme včera vyrazili na dětské představení hostujícího Divadla Tramtarie. A ukázalo se, že Pohádky z mléčné dráhy jsou přesně to pravé pro našeho vesmírofilního Matýska.

Jakmile pohádka doslova odstartovala a na pódiu se objevila raketa a poněkud popletený kosmonaut Milan, byl Matýsek lapen. A když se pak Milanovi podařilo najít neznámé bytosti a na scénu tak přibyli i dva milí zelení Marťánci, roztála i Amálka.

Pohádka byla vážně vtipná, tak trochu ekologická a svým způsobem moudrá. Marťánci měli totiž naprostou pravdu. Když si mi lidi odmítáme jako dospělý hrát, nevážíme si stromů a neumíme vyprávět pohádky, nejsme my to ale hloupoučká planetka?

Děti s napětím sledovaly Milanovo dobrodružství až do příletu záchranného modulu. A následně vydržely celý večer sedět nad svou oblíbenou vesmírnou „encyklopedií“. V pyžamech (Maty s tatínkovou přilbou na motorku na hlavě) si ještě před spaním zaletěly na Měsíc a zasvěceně diskutovaly o Gagarinovi. A dnešní dopoledne trávíme stavbou raket z lega a vytvářením řídících panelů.

Příští pohádkou, na níž se chystáme, je Matylda zasahuje aneb povídačky naší kačky. Jsem zvědavá, na co si budeme hrát pak :-)




sobota 20. září 2014

Nový trik nejmladší hvězdy

Lidstvu je to sice úplně šumák, ale pro Vilíka je to rozhodně velký krok. 

Dnes, ve večerních hodinách, byl náš čtyř a půlměsíční benjamínek poprvé spatřen, kterak samostatně a na vlastní nebezpečí provádí úkon hodný miminčích mistrů.

Otočku ze zad na břicho!

K opakování tohoto fenomenálního kousku se nám sice hvězdu večera přimět nepodařilo, ale to nijak neumenšilo aplaus publika, které bylo novinkou v repertoáru svého oblíbence nadšeno.

Věříme, že již brzy budeme moci přinést další novinky týkající se slibně nastartované kariéry našeho populárního kojence. Bude se snad jednat o otočku na záda? Plaz? Či dokoce lez?

Pokud jde o našeho Vilibalda, vše je možné, je to prostě borec :-)