Slavíme!

Když se u nás něco slaví, děje se tak zpravidla pár týdnů po oslavované události. Letos jsme to zmákli ještě docela brzy. Dva týdny po mých a týden po Amálčiných narozeninách.

Ale stálo za to si počkat. 

Jen tak namátkou…

Nějaký čas si budu moct užívat pohled na obří pugét pětadvaceti růží. Dostala jsem strom. A jako by to nestačilo, je ze mě konečně člověk, co jde s dobou. Včerejškem počínaje jsem se totiž stala vlastníkem chytrého telefonu. Zatím největší problém vidím ve skutečnosti, že telefon se zdá býti chytřejším než já. Ale to se poddá. Časem. Snad.

Pokud jde o Ami, tak ta si letos taky nemá proč stěžovat. Už jen pro tu obří haciendu alias domeček pro panenky, která se hned spolu s legovým přírůstkem stala nejvytíženější hračkou v domácnosti. (Díky Ádíku :-)

Krom toho jsme hlavně hodně jedli a mluvili. Vyhřívali se na slunci a užívali si terasu. Novou, nezabydlenou, nevydlážděnou, ale už teď milovanou.

A abych nezapomněla. Zase jsem podlehla slepé touze upéct dětský narozeninový dort. Zatím totiž stále žiju v utopické iluzi, že dort nedokonalý, zato s láskou pečený, je lepší než dort dokonalý, z rukou někoho zručnějšího. Alespoň tak si své amatérské cukrářské pokusy alibisticky omlouvám a jsem zvědavá, jak dlouho mi je potomstvo bude trpět, než zatouží po marcipánové 3D dokonalosti.

Ami si letos po vzoru bráchovu, zvolila vláček. Maty má v plánu oslavit páté narozeniny s dortem raketovým. Na plánování způsobu, jak se z rakety vyvlíknout nebo ji spáchat mám ještě pár měsíců. Ovšem Amálčin vlak nedopadl úplně nejhůř :-)

A na závěr malá fotoreportáž:

Začneme nedočkavým vyhlížením hostů.

Po němž následuje znuděné vyhlížení hostů.

Přeskočíme část vítání, jedení a přejdem rovnou k Amálčině narozeninové honbě za "pokladem".

A jelikož Ami s Matýskovou pomocí zdárně dorazila do cíle, můžeme se přesunout k dortu.

A květinám.

A hlavně domečku, po jehož odhalení následuje nevěřícný údiv a nelíčený obdiv.

A na závěr moje malé soukromé zahradnictví.

Hezký den! :-)