pondělí 14. července 2014

Potomci Voříškovic rodu na horách

Naše rodinná, počátečně prázdninová dovolená se stala již milou tradicí. Dokonce tak milou a populární, že nás jezdí rok od roku víc. Letos jsme se vyšplhali na číslo 24. 

17 dospělých.

7 dětí.

Což je skvělá konstelace, neboť dospěláci mají stále silnou početní převahu, a tak se i vícenásobné matky mají velkou šanci kupříkladu v klidu a obouruč najíst.

Pro vysoký počet nemluvňat jsme letos zvolili místo varianty cyklistické, variantu chodeckou. A usídlili se pěkně v Krkonoších (pro žadatele o tip na skvělý, k dětem přátelský hotel, kde dobře vaří, dodávám, že se jednalo o Friesovy boudy).

Naše rodinná jednotka dorazila na místo jako první. Svůj den navíc jsme využili k absolvování horské minitúry. Posloužila jako zkouška výdrže dětí a trpělivosti rodičů.

Ve výsledku jsme ušli 6 km. Rychlost byla z velké části neurčitelná, neboť ji mužův chytrý telefon nebyl schopen zachytit. Bohužel ne proto, že bychom byli tak rychlí… Zato jsme se za každý kilometr odměňovali svačinou, obhlídli kdejakou díru a přelezli kdejaký pařez.

Dne následujícího, již v plném počtu, jsme vyrazili tempem o něco ostřejším. Výsledkem bylo 14 km. Ale jen díky tomu, že neplnoletá část skupiny byla poponášena a popovážena. Chvíli na zádech, chvíli v kočáru, chvíli v šátku. Zkrátka dle potřeby, váhy a preferencí. Tímto stylem jsme došli na Luční boudu, slíbili si, že za rok už zdoláme i tu Sněžku, a vrátili se zpět.

Jelikož túra všechny zmohla, další den se konala jen menší procházka okolo hotelu. Nutno podotknout, že rychlost byla určována dětmi, tudíž nám dvoukilometrová procházka ve stopách Friesových skřítků stejně zabrala půl dne. 

Stejně tak, jako když jsme na cestě domů navštívili ještě Špindlerův mlýn. Tam už se ani o postupu mluvit nedalo. Bylo to spíš postávání místy přerušované pozvolnými přesuny.

Výsledek ovšem zdá se všechny uspokojil a tak už se svorně těšíme na další ročník :-)








sobota 12. července 2014

Amálka a slunečnicový skřítek

Ve čtvrtek slavily svátek všechny Amálky.

Pro tu naši jsem k svátku vymyslela pohádku. Ušitou přesně na míru.

Měla úspěch, děti si ji žádají stále dokola.

A tak ji přináším i vám. Sice s dvoudenním zpožděním, ale znáte to, matka míní, děti mění... Třeba udělá radost i jiným malým cácorkám :-)

...



Amálka a slunečnicový skřítek

Byl krásný letní den. V poli slunečnic bzučely včely a hned vedle toho velikého pole bydlela malá zvědavá holčička jménem Amálka.

Amálka i její starší bráška Matýsek už od rána pobíhali venku, chytali luční kobylky, pozorovali motýly a uzobávali z malinových keřů. A taky si hráli. Nejraději na schovávanou.

Dnes se Matýsek schovával jako první. Tiše vylezl na strom a Amálka ho ne a ne najít. Když už si začínala zoufat, přestalo to Matýska v třešňových větvích bavit a seskočil dolů. Přímo za Amálku.

„Baf!“ vykřikl a Amálka se leknutím svalila do trávy.

Umínila si, že to Matýskovi nedaruje. Schová se tentokrát tak dobře, že ji nikdy nenajde!

Matýsek začal počítat a Amálka se rozběhla ke slunečnicovému poli. Na jeho kraji trochu zaváhala, ale pak se rychle schovala mezi vysoké květiny. Matýskův hlas pomalu slábl a za chvíli už Amálka neslyšela nic jiného než bzučení včel a svoje kroky.

Zastavila se. Najednou se začala bát. Vůbec nevěděla, odkud přišla.

A jako by nestačilo, že je dočista ztracená, začaly se na nebi honit veliké šedivé mraky. Pak zahřmělo.



Amálka se dala do běhu. Běžela pořád dál a dál, ale slunečnice místo aby prořídly, rostly stále těsněji u sebe a byly vyšší. Amálka měla slzy na krajíčku. Sedla si na zem a položila si hlavu na kolena. Vysoko na nebi se rozpoutala bouřka a začalo pršet.

Amálka už už chtěla začít plakat, když tu se nad ní ozval jemný hlásek.

„Neboj se, Amálko, my ti pomůžeme!“

V tu samou chvíli se květy slunečnic sklonily a utvořily nad Amálkou veliký žlutý deštník. Na okraji každého z květů seděl malinkatý panáček s čepičkou ze slunečnicových lístečků, houpal nohama a usmíval se.

„My jsme slunečnicoví skřítci,“ představil sebe a své kamarády žlutý panáček, který seděl nejblíž u Amálky a smekl svou slunečnicovou čepičku.

Amálka se nejprve trochu vylekala. Maminka jí sice o květinových skřítcích vyprávěla, ale ona ještě nikdy žádného neviděla. A najednou byli všude kolem.
 
V každé slunečnici bydlel jeden. Někteří si Amálku zvědavě prohlíželi, jiní vesele tancovali v dešťových kapkách a další ve svých slunečnicových postýlkách spali a o Amálku nebo déšť se vůbec nezajímali.

Ale ten, který ji jako první pozdravil, se s ní dal hned do řeči a Amálka brzy zapomněla, že je vlastně ztracená uprostřed velkého slunečnicového pole. 

Skřítek jí vyprávěl o své důležité práci. Jak musí každé ráno slunečnicový květ pěkně otevřít a po noci vyvětrat. Jaká je to dřina, celý den otáčet slunečnicí za sluníčkem. Jak je potřeba pečlivě dohlížet na včelky, aby květ pěkně opilovaly. A jak je nakonec důležité ohlídat, aby všechna slunečnicová semínka správně a včas dozrála.



Amálka byla skřítkem se žlutou čepičkou tak okouzlená, že si ani nevšimla, když přestalo pršet a sluníčko se vykulilo z mraků, aby před spaním zemi trochu osušilo.

Ale byl nejvyšší čas, vrátit se domů.

Amálčin nový žlutý kamarád přeskočil na vedlejší květ a zavolal: „Tak pojď, ukážu ti cestu!“

Pak přeskočil na další. A znovu. A zase. Skákal tak rychle, že mu Amálka sotva stačila a někteří skřítci jejímu průvodci dokonce hrozili malými pěstičkami, protože jim u domečků pocuchal okvětní plátky.

Netrvalo to dlouho a slunečnice se před Amálkou nadobro rozestoupily. Byla venku.

„Maminko!“ zvolala, když uviděla ustaranou maminku a rozběhla se k ní. Maminka ji vzala do náruče, políbila ji do vlasů a byla šťastná, že má svou malou holčičku zase u sebe.

Amálka se ohlédla. Malý skřítek na nedaleké slunečnici smekl svou žlutou čepičku a zamával. Pak zapískal na včelku, co právě letěla kolem, usadil se jí mezi křidélka a vrátil se ke své květině uprostřed slunečnicového pole.

„Děkuju,“ zašeptala Amálka a spolu s maminkou se vydala k domovu.




středa 9. července 2014

Na boso v loužích

Včera nás pořádná průtrž mračen uvěznila v přístřešku autobusové zastávky. Když jsme ji zhruba po půl hodině opouštěli, kaluže byly všude a děti disponovaly spoustou nevybité energie.

Připojí-li se k této konstelaci ještě fakt, že zejména Amálka má cachtání se v kalužích ve velké oblibě, je vcelku nabíledni, jak to dopadlo.

Počáteční decentní procházení se v botách bylo vcelku rychle nahrazeno bosým poskakováním. A pak už šly všechny zábrany stranou a naše Ami, oblečená v šatičkách dle vlastního výběru, si do kaluže jednoduše klekla, sedla a ve finále i lehla.

Matýsek byl o něco zdrženlivější. Nakonec si ze zahrady přinesl lopatku a bagr a začal mezi jednotlivými loužemi budovat rafinované propustě a přehrady.

Sem tam kolem prošel někdo z místních a se zdviženým obočím se po nás otáčel. Přiznám se, měla jsem cukání děti krotit a nutit je, aby si vybrali sofistikovanější a méně pozornost budící aktivity. Nicméně, neudělala jsem to.

Proč taky?

Děti sice nevypadaly jak ze žurnálu a provozovaly činnost mírně nestandartní. Ale nikomu neubližovaly. Nic neničily. A ani u toho nevyluzovaly zvuky, které by někomu mohly způsobovat bolehlav.

Problém vznikal jen v mojí hlavě. Co si budou myslet lidi? Vždyť děti jsou jak čuňata! Není to trapný?

Zdá se mi, že to děláme až příliš často. Že řešíme, co si kdo bude myslet. A jestli nebudeme vypadat hloupě. Jestli si někdo nebude říkat, že jsme nezodpovědní rodiče.

Mnohdy potlačujeme dětskou přirozenost ne proto, že by děti dělaly něco špatného, ale jen proto, že náš vnitřní soudce hřímá: No, tak, zastav je! Co si o tobě pomyslej lidi!

Je to škoda. 

A tak se učím toho upjatého moralistu neposlouchat a místo toho skáču s dětmi v kalužích. Bosá :-)








neděle 6. července 2014

Zpátky doma z hor

Poučena mužem se snažím nehlásit do éteru přesná data, kdy opouštíme domácnost. Muž tvrdí, že lidi jsou různý a někdo by si nás mohl vyčíhnout a vykrást. Já jsem sice mnohem důvěřivější, ale budiž, žádné přesné informace o tom kdy nebudeme doma, či kde ukrýváme rezervní klíč, do internetových vod nevypouštím.

A tak se hlásím, až když jsme zpět. 

Z horské dovolené s širokou rodinou, která nebýt jistých „událostí“ a mého obličeje bolestivě přismahlého do barvy přezrálého rajčete, byla opravdu dokonalá.


Krásné počasí, příjemná společnost, úžasný baby friendly hotel a spousta ochotných strýčků a tetiček natěšených na veškeré dětské hemžení.

Fotek je spousta, zážitků ještě víc. A tak si to nechám na jindy…

Zatím ale využívám příležitosti a veřejně děkuji všem tetičkám, strýčkům, sestřenkám, bratránkům, mamince a nebiotatínkovi za několik skvělých dní strávených v jejich společnosti. Za hlídání a bavení potomstva. A všechno ostatní. Byla to paráda a děti dnes ihned po příjezdu začaly remcat, že doma být nechtějí, že na horách bylo líp :-)

(Fotodokumentace, den první, před příjezdem "zbytku" :-)



První z mnoha svačin...po prvních pětistech metrech :-)


Kartáčky... :-)