Seděla uprostřed řeky na kameni, sledovala
proud vody a trochu smutně se usmívala. Snad kvůli lidem, kvůli jejich zlobě,
bezohlednosti, lásce i nenávisti nebo možná jen proto, že věděla, co ostatním
zůstávalo skryto.
Na záda jí splývaly jemné plavé vlasy a
dlouhé drobné prsty si pohrávaly s kulatým oblázkem.
Povzdechla si a se zašeptaným přáním hodila
kámen zahřátý její dlaní do vody. Hladina se nad ním s jemným šplouchnutím
uzavřela a on se snesl ke dnu.
Odevzdala mu, co ji tížilo, a co už sama
nechtěla nést.
Ulevilo se jí.
Vstala a lehkým vílím krokem přes kameny
odtančila ke břehu. Ještě jednou se otočila k řece, usmála se, a nakonec
se ztratila mezi stromy.
Víla Amálie…
Věřím, že duše každého dítěte si sama vybírá
své jméno a věřím, že naše Amálka nemohla být nikým jiným než právě Amálkou.
Něžnou, milou, zářivou, vlídnou, ale taky odvážnou a silnou.
Dnes má Amálka svátek a mně při té představě
vytanul na mysl obraz éterické víly u řeky. Víly Amálie.
Možná mám bujnou fantazii a možná ke mně přišel
záblesk něčeho jiného, hlubšího, nepolapitelnějšího.
Ale ať už přišel odkudkoli, přinesl mi zvláštní
vnitřní klid a pocit správnosti.
Dívám se na Amálku a vím, že by se nemohla
jmenovat jinak.
Krásný svátek, vílečko moje milovaná 
❤
❤
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář :-)