Karkulka v Králíkách a Mechobot v muzeu

Být spontánní a nechat věci (vy)plynout. K tomu nás vlastnictví Karkulky tak krásně svádí, že se toho pořád ještě nemůžu nabažit.

A tak si tu hned za čerstva musím uložit vzpomínku na náš první karkulkovský víkend.

To bylo tak.

Můj nebiotatínek měl v pátek vernisáž v Králíkách a jelikož Karkulka se jen den předtím vrátila z opravy, kde byla řádně prohlédnuta, prošťouchnuta a vymazlena, bylo rozhodnuto, že taková příležitost by neměla být zmařena a my jsme se narychlo nabalili a vyrazili.

Až v Králíkách jsme zjistili, že krom samotného zahájení výstavy se na náměstí v průběhu víkendu odehraje i hudebně-umělecký festiválek zvaný Artex.

V pátek jsme tedy byli účastni vernisáže výstavy MECHOBOT V MUZEU, kterou si rozhodně nenechte ujít, pokud se v Králíkách budete někdy během prázdnin vyskytovat, protože Ádovy ilustrace a objekty rozhodně stojí za vidění.

Následně jsme uložily šaty a košile na dno tašek, hodili na sebe tepláky a vyjeli si na kopec u kláštera Hora Matky Boží. Tam jsme na dece lehce barbarsky povečeřeli, prošli se a nechali se okouzlit výhledem a západem slunce, a nakonec jsme si o kopec dál našli lehce zarostlou polňačku a udělali si z ní ložnici.

Druhý den jsme se odhodlaně vrhli na zdolání turistolapky, kterou prý místní moc nemusí, a já se jim ani nedivím, ale je fakt, že výhled je ze Stezky v oblacích fantastický, a když už jsme tak pěkně ušetřili za ubytování (a taky za oběd, který jsme si premiérově uvařili i snědli za obřího slejváku v těsných, ale útulnýcha útrobách Karkulky), rozšoupli jsme se ještě rodinným vstupným do Mamutíkova vodního parku.

Jako děti se tam s vodními mlýnky a korýtky, bludištěm a prolézačkami vyřádily, ale pokud vám nedělá dobře větší koncentrace lidí, vydejte se raději na rozhlednu na protějším kopci. Je zdarma a děti můžou cestou stavět domečky pro skřítky a cpát se borůvkami.

My jsme každopádně po „nabažení se“ lákadly, která jsme v Dolní Moravě stihli, zamířili zpět na kralické náměstí a zapojili se do víru festivalové atmosféry.

Místní i nemístní umělci, včetně našeho Ády tvořili okolo kašny, já jsem se probojovala až k pódiu na koncert Anety Langerové, což byl báječný víkendový bonus, děti se spokojeně pinožily kolem a celé to bylo takové pomenší, ale s báječnou atmosférou, a tak když jsme v jedenáct děti naložili a uložili na kopci nad Králíky, vytáhli si ven karimatku a víno a za poslechu hudby dole z náměstí počítali s mužem padající hvězdy, bylo to tak všedně nevšední a krásné, až jsem z toho, jak nám celá tahle hurá akce vychází, byla naměkko.

V neděli jsme se pak vrátili na náměstí na dražbu děl, která předchozího dne vznikla, rozloučili se s maminkou a nebiotatínkem a vydali se na onu zmiňovanou rozhlednu naproti Stezce v oblacích, zvanou Klepáč.

K mužovu lehkému zármutku jsme nakonec rozhlednu sice nedobyli, ale i cesta může být někdy cíl.

A tak jsme strávili skoro dvě hodiny v polském borůvčí, kluci našli kešku, Ami a já jsme navlékaly borůvkové korále a bylo nám prostě dobře.

Dole pod kopcem jsme si stihli uvařit ještě rychlou večeři s výhledem, děti si vyčistily zuby, a když jsme je pak před půlnocí přenášeli do jejich postelí, říkali jsme si s mužem, že tohle byla fakt paráda.

Ta svoboda a vědomí, jak málo věcí k životu vlastně potřebujeme a zároveň vděčnost za to, že se máme kam vrátit, to je něco, co si asi potřebuju do vědomí vypálit jako cejch, protože na to ták často zapomínám. A možná hlavně proto jsem se do Karkulky tak zamilovala.