Pět dní v Budapešti aneb nepraktický "průvodce" pro cestovatele s dětmi

Praktičnost, organizační schopnosti, orientační smysl, to všechno jsou vlastnosti, které z větší části postrádám. Proto to u nás při cestování často vypadá tak, že já něco nadhodím, pro něco se nadchnu a někam toužím vyrazit a muž vymyslí, jak takových cílů prakticky dosáhnout.

Ale jelikož blog u nás nepíše muž, ale já, tento budapešťský report bude spíše dojmový, jak je u mě zvykem, a jen těžko se z něj dozvíte, kde se nejlépe najíst a jaká jízdenka je nejvýhodnější, ale možná vás i přesto naláká, abyste s dětmi někam vyrazili, protože to zase prý docela umím, jak mi napsala jedna sledovatelka na instagramu, která si po shlédnutí několika fotek a přečtení popisků rovnou na květen zabookovala v Budapešti ubytování.

A teď už vás zvu k nakouknutí do svého velikonočního budapešťského cestovního deníčku:

Den první

Dobalujeme krosny a batůžky, přemlouváme děti, aby omezily počet plyšáků, legových kostek a knih na minimum a vyrážíme na nádraží. Do Budapešti totiž jedeme vlakem a jak se v průběhu dne ukazuje, je to skvělá volba. Potomstvo není přikurtováno a nevymrčuje, nikdo není znaven řízením, postupně vytahujeme svačiny, karty, tablet, slovní fotbal a na nádraží zakoupené časopisy, jdeme do jídelního vozu na oběd a celá pěti a půl hodinová cesta (Pardubice – Budapešť) nám utíká nesmírně rychle.

Stručně se pak dá zbytek dne popsat asi takto: dojeli jsme, zmokli, ubytovali se, zmokli, prošli se, zmokli a pak jsme šli spát.

Méně stručné dojmy by pak vypadaly asi takto: Co se samotné Budapešti týče, tak je zatím dost mokrá... Ale zamilovala jsem se do těch domů s kouzelnými pavlačemi, podloubíčky a velkolepými schodišti. Tedy, vím minimálně o dvou. Do jednoho takového jsme se vetřeli omylem, v domnění, že tam bydlíme. A v tom druhém skutečně bydlíme.

Byt jsme si tu našli přes Airbnb, je obří, v centru, s vysokými stropy, patrem na spaní a za zlomek ceny, kterou bychom pro nás pět zaplatili v hotelu se stejným komfortem, kdyby se někdo ptal…

Taky jsme stihli zabloudit k bazilice svatého Štěpána, k níž nás přilákalo zvonění zvonů. Děti naznaly, že to chce prozkoumat, a tak jsme se nečekaně ocitli dokonce na mši. Jako varhany tam zněly skutečně velkolepě, ovšem maďarské kázání už bylo na dětskou trpělivost příliš.

Nakonec jsme si už jen zdálky přes Dunaj prohlédli hrad a vydali se na ústup k "domovu". To abychom ten náš zdejší start úplně nepřepálili, stihli si nakoupit na snídani a taky abychom utekli vlezlému dešti, který by tu sice měl panovat prakticky celou dobu, kdy tu budeme i my, ale já přesto věřím v naše antidešťové zaklínací schopnosti.

V každém případě tohle opravdu miluju. Doma často sklouzáváme k tendenci brát všechno jako samozřejmost. Věci kolem nám připadají všední a hlavu k nebi zvedáme málokdy. Ale při našich cestách, a je jedno, jak daleko od domova jsou, najednou zase dokážeme vidět svět dětskýma očima, dívat se, divit se, obdivovat, toulat se, ztrácet se a užívat si, že i cesta může být cíl. Baví mě, jak nás to stmeluje, jak se postupně ladíme víc a víc jeden na druhého a jak je najednou každá chvíle intenzivní.

Den druhý

Tak zaklínat déšť se nám zatím daří dost střídavě, ale na náladě to celé výpravě naštěstí neubírá.
Pro tento den si děti odhlasovaly návštěvu Tropicaria, velkého akvária se žraloky a další tropickou zvířenou, která se mi zpočátku jevila trochu nepovedeně, to když (asi na deset minut) vykouklo slunce a my jeli zrovna autobusem někam na předměstí do obřího obchoďáku, ve kterém se onen žraločí zázrak nachází, ale nakonec mě komplex akvárií, terárií a krokodýlích jezírek s tropickým deštěm příjemně překvapil. 

Hlavně obří nádrž se žraloky, rejnoky a další podmořskou havětí bych asi zvládla fascinovaně pozorovat celé hodiny a bazének s rejnoky umožňující si tyhle ladně se pohybující tvory pohladit, ten nás taky na dlouhý čas „zaměstnal“.

Do centra jsme se pak vrátili tramvají s úmyslem zajít si do lázní Gellért. Nicméně vstup nabízeli pouze celodenní a do zavíračky času málo, a tak jsme lázně vyměnili za spontánní "výstup" na Gellértův vrch, který nás odměnil kouzelným západem slunce a děti parádním hřištěm se spoustou skluzavek a tobogánů, kde jsme vydrželi až do tmy a užili si i výhled na noční Budapešť.

Den třetí

Třetí den jsme se pro jistotu rozhodli zahájit snídaní venku, to abychom eliminovali čas, po který se jinak šíleně zdlouhavě vypravujeme. Vybrali jsme supr kavárnu s otevřenou kuchyní uprostřed, usadili se a natěšeně si objednali...a za hodinu (!) jsme se konečně dočkali. Což jednak znamená, že jsme děti hned po ránu vystavili tvrdé zkoušce trpělivosti a jednak jsme si vůbec nepomohli a do víru velkoměsta vyrazili jako obvykle pozdě, tedy téměř před polednem.

Ale co, nepořádáme tu sprint po památkách, o čemž svědčí i náš pozvolný přesun do termálních lázní, kam jsme se po rodinné poradě vydali "zrelaxovat" (s dětmi tak trochu oxymorón).
Tentokrát padla volba na Termální lázně Széchenyi v Městském parku. A ač se s dětmi o velkém lázeňském odpočinku mluvit nedá, neb nás děti z bazénku do bazénku honily jak nadmuté kozy, zážitek to byl i přes mraky lidí, příjemný. Obzvláště venku to mělo při dvanáctistupňové teplotě vzduchu své kouzlo.

Po několika hodinách se nám podařilo vylákat potomstvo z vody na vábničku zvanou "hodně pozdní oběd s dezertem" a vydatný déšť, nás zahnal do prvního bistra v parku, které jsme potkali. Jakmile jsme usedli, Vilík mi na klíně vyčerpáním usnul.

Usoudili jsme tedy, že je na čase jít taky jednou večer rozumně spát a po jídle jsme se už jen (opět v dešti) courli parkem a po výklusu přes Náměstí Hrdinů vklouzli do metra, jehož nejstarší linka (mimochodem hned po Londýně druhá nejstarší na světě) opravdu stojí za projížďku. Nebo alespoň za nakouknutí do jedné ze stanic se secesní výzdobu...

Den čtvrtý

Na neděli jsme se celou dobu těšili. Mělo být polojasno, žádný déšť a teplo tak akorát na mikiny. Snaživě jsme si proto na tenhle super jarně vyhlížející den připravili venkovní program a těšili se, že nás po ránu bude z postelí konečně něžně vytahovat slunce, vesele se prodírající mezi závěsy.

Naše idylická představa vzala zasvé hned po probuzení.

Pršelo, foukalo a teplo bylo tak akorát na zimní bundy, které jsme s sebou pochopitelně neměli, neboť jsme si přijeli užívat budapešťského jara a ne téhle pofidérní zimy...
Nicméně navlékli jsme na sebe co se dalo a po snídani, nevzdávajíc se původního plánu, jsme vzali útokem zmrzlinárnu Gelarto rosa, kde vám zmrzlinu vytvarují do podoby úžasně fotogenické růže, na níž jsem vlastně děti úplně na začátku do Budapešti nalákala a nemohla jsem jim ji teď samozřejmě odepřít. I za cenu toho, že nám ke kornoutkům přimrzaly jazyky i ruce.

Poté jsme se procházkou podél Dunaje při povětrnostních podmínkách zvících Severního pólu probojovali k parlamentu, u kterého jsme udělali jedno rychlé "ooo, to je krása" a s úlevou zapluli do metra.

Tím jsme se přesunuli někam pod Hradní vrch, pěšky si vyšlápli k jedné z bran a pak už jsme měli v úmyslu se jen kochat a nechat se unášet historickým geniem loci. A třeba Rybářská bašta nebo Matyášův chrám byli rozhodně krásné, ovšem v kombinaci s hordami návštěvníků a našimi drkotajícími zuby ztratil celý vrch dost ze svého kouzla. 

Nutno podotknout, že v dětských očích celé místo značně stouplo ve chvíli, kdy jsme vedle Matyášova chrámu objevili za nenápadnou bránou stylové dětské hřiště.

A v našich rodičovských očích naopak kleslo v okamžiku, kdy se u dětí projevily lehce projímavé účinky včerejší návštěvy termálních lázní a my se setkali s nedostatkem toalet.  (V tomto bodě vás podrobností pro vaše dobro raději ušetřím...)

V každém případě jsme byli vzhledem k nedostatku náhradních svršků nuceni zavelet k ústupu, aniž bychom došli k samotnému Budapešťskému hradu, a tak jsme se jím pokochali jen zdálky, ovšem „ušlý zážitek“ nám bohatě vynahradil nečekaný koncert maďarských hudebníků, který jsme potkali na jednom z náměstíček, další hřiště, a hlavně Budapest eye.

Dali jsme si na něm za ohromného dětského jásotu jednu jízdu při západu slunce. A pro veliký úspěch ještě jednu pěkně za tmy.

Do postelí jsme tak sice vpluli opět nevhodně pozdě, ale co je důležitější, naprosto spokojeně.
Při cestování s dětmi mi přijde nejdůležitější nemít žádná velká očekávání, nechtít toho za každou cenu stihnout co nejvíc a hlavně, neztrácet nadhled a smysl pro humor. Pak člověka máloco rozchází a může být už jen příjemně překvapen, kolik toho při svém poklidném plynutí z místa na místo potká a jak se každá krize po jejím překonání promění v báječnou historku k vyprávění.

Den pátý

Tak dnes konečně klaplo to vysněné ranní slunce za okny. Jen škoda, že my už tu z něj moc mít nebudeme.

Nicméně ráno se nám téměř v rekordním čase podařilo zabalit, uklidit a vypravit se i s batohy na tramvaj. Tou jsme přejeli k Dunaji a odtamtud jsme se lodí městské hromadné dopravy (která je levnější než loď vyhlídková, v týdnu na ni dokonce platí celodenní jízdenka pro běžnou MHD a pro naše kochací účely byla naprosto postačující), doplavili na Markétin ostrov.

Tam jsme shodili batohy do trávy a nechali děti jejich osudu na hřišti. Zkrátka spokojenost na všech stranách.

Markétin ostrov, což je v podstatě obří park na Dunaji, by minimálně děti rády okupovaly ještě dlouhé hodiny a určitě by tu bylo co dělat, mít víc času, půjčíme si třeba jedno z místních šlapacích "vozítek", ale náš čas v Budapešti se nachýlil a my s povzdechem opustili sluncem zalitou oázu klidu uprostřed města a vydali se na nádraží.

Při zpáteční cestě se opět ukázalo, jak rychle děti regenerují, a že nám dospělákům už to tak dobře nejde, takže zatímco potomstvo dělalo chvílemi z kupéčka kůlničku na dříví, my s mužem jsme jen tupě hleděli z okna a spokojeně si notovali, že tohle budapešťské dobrodružství se nám vážně vyvedlo.

Bohužel, naše idyla neměla dlouhého trvání. Někdy ve třetině cesty tomu náhoda či gravitace chtěla a mně přistála na hlavě mužova téměř dvacetikilová krosna.

Před očima se mi roztančily hvězdičky a přes tupou bolest v temeni mě jen napadlo, že je vlastně dobře, že to spadlo na hlavu mě a nepřišpendlilo to k podlaze některé z dětí.

Tato úlevná myšlenka ovšem časem přestala působit úlevně, poslední hodiny cesty jsem strávila v lehce mrákotném stavu, a nakonec jsem cestu završila do důsledků dotaženou nevolností…

Díky tomu jsem si samodiagnostikovala lehký otřes mozku, který jsem si pro větší dramatičnost nechala telefonicky potvrdit i od doktorky, prospala deset hodin a pobolívající hlavu cítím ještě po týdnu.

Mám ovšem za to, že tento speciální závěrečný zážitek učinil naše budapešťské dobrodružství ještě dobrodružnější a nezapomenutelnější, protože otřes mozku mám poprvé v životě (a docela by mě potěšilo, kdyby to bylo naposledy) a pro vás mám jedno doporučení.

Bacha na padající krosny!

Nicméně i přes poněkud dramatičtější finále hodnotíme náš budapešťský výjezd jako jednu velkou parádní rodinnou jízdu, moc děkujeme za milé zprávy a doporučení na navštíveníhodná místa a společně už vymýšlíme, kam vytáhneme tu naši smečku příště.

Nějaké tipy? :-)