7 střípků z bláznivého týdne

Taky znáte ty pendolínové stavy, kdy se na začátku týdne probudíte, naskočíte na kolotoč, a pak si v pátek večer s lehkou závratí odepnete řetízek, a tak trochu nešikovně, ještě skoro za jízdy vyskočíte, s pocitem, že všechny ty uplynulé dny kolem vás profičely v lehce rozmazaném oparu?

Já jo.

A tak teď lovím drobné střípky svých skvělých zážitků a skládám z nich další mozaiku jednoho bláznivého týdne v roli trojnásobné matky, celotýdenně zaskakující učitelky a taxikářky.

Střípek první

Nemám hlídání pro Vildu, takže ho musím vzít do školy. Připravuju dětem pár úkolů a pak už jen tři hodiny hlídám, aby Vilém neházel po dětech křídou, nesnažil se narvat do mrňavé policejní stanice z malého lega obří plastové policejní auto, nevyžíral dětem krabičky se svačinou a nekradl jim z penálů nůžky.

Střípek druhý

Už zase porušuju svůj (anti)krizový plán a nestíhám jíst. Zachraňuje mě mamka se svojí bramboračkou. Tu mi podstrčila spolu s Vilim, kterého mi v době školy hlídala. Bohužel na kulturní stolování není prostor, a tak polívku piju v autě rovnou ze zavařovačky a doufám v červenou, abych mohla na semaforech vyjídat lžící aspoň ty brambory.

Střípek třetí

Po osmi intenzivních hodinách s dětmi ve škole a ve družině míříme s kamarádkou na večeři a do wellnessu, když tu najednou cítím v botě podivné čvachtání. Na mých devítiletých pohorkách se právě odlepila podrážka. Je mínus 12 stupňů a já chvílí šoupaje botou po chodníku předstírám, že jsem na jednu nohu chromá, aby mi podrážka neupadla úplně. Po dvaceti metrech to vzdávám. Podrážka je v tahu a noha zlehka omrzá. Ale co, jdu přeci do sauny, tak se pak vyhřeju…

Střípek čtvrtý

Došla jsem do stádia totální rezignace na vnější vzhled. Děti v rámci družiny už dvě hodiny hoblují zledovatělý dvoumetrový kopeček, střídaje se na jednom „jezdícím zařízení“, a mě je úplně jedno, že jsem uprostřed města v zimní bundě starší než náš Mates, lyžařských kalhotách a naprosto neladících, ostře růžových lyžařských rukavicích. Hlavně, že jsem zatím k tomu kopci nepřimrzla.

Střípek pátý

Ráno jsem od jedné holčičky dostala ve škole obrázek s textem, který mě dokonale dojal.

MILA BARO MAM ŤE MOOC RADA SEŠ NEJLEPŠÍ UČITELKA

Odpoledne jsem tu samou holčičku zapomněla na obědě v restauraci. Když jsem se pro ni o pět minut později vracela s hrůzou, že jsem jí způsobila doživotní trauma, holčička vůbec netušila, že jsme ji tam nechali, neb stále ještě trůnila na záchodě. Uf, pořád mě ma mooc rada.

Střípek šestý

Já a mých sedm svěřenců sedíme v kině. Je tam vedro a my na sobě máme oteplováky a termotrika. Přesto nás film Zpívej do jednoho roztančí a rozradostní.

Poslední družina týdne se vyvedla. Zpocená až…no prostě všude, odevzdávám děti rodičům. Beru za ruku ty dvě vlastní, co my tam zbyly, a s myšlenkou na to, že ty dva kiláky zpátky ke škole, kde máme auto, jsou tenhle týden to poslední, co moje nervy musí vydržet, se ovládnu a trpělivě se usmívajíc odvleču své potomstvo do cíle.

Střípek sedmý

Jedenáct hodin spánku. Klidně bych si přidala, ale čeká nás přespávání u kamarádů se „silvestrovským programem“ (jelikož skutečného Silvestra jsme pro nemoc zrušili), a tak mám službu v kuchyni. Spěchám, protože nás mají každou chvíli vyzvednout a přemýšlím nad tím, jestli jsem v pátek večer z toho kolotoče přeci jen nezapomněla vyskočit…

Jó, ten můj život je prostě jedna velká jízda.

A váš? ;-)