čtvrtek 19. listopadu 2015

Jak jsem chtěla být online a in

Dnes jsme měli s Vilim lehce hektické dopoledne. 

Starší potomky jsme svěřili do laskavé institucionální péče. (Opět s mírným zpožděním.) A následně, poháněni úředním šimlem, pilně poletovali městem. V dešti.

Jaká tedy byla má úleva, když Vili, zavrtaný v kočárku pod pláštěnkou usnul a mně se naskytla vytoužená chvilka klidu.

Jelikož jsem si ji hodlala vychutnat skutečně důkladně, zaparkovala jsem synka před kavárnou a usadila se u barevného stolečku. 

S krémovým caffè latte a křehkou makronkou.

Ten soulad dokonalého bezdětného okamžiku, kávového aroma a sladkého příslibu mě tak okouzlil, že jsem zatoužila podělit se o něj s celým online světem.

Naaranžovala jsem si hrníček, vyzkoušela několik úchopů makronky, přesunula cukřenku, která mi překážela v záběru, znovu naštelovala makronku, aby vypadala neodolatelně a celé to naprosto přirozené zátiší vyfotila.

Ale hodit svůj výtvor do vod sociálních sítí jen tak, to by byla bezpochyby naprostá společenská sebevražda. Projela jsem tedy fotku několika instagramovými filtry, které sice neumím používat, ale zdá se, že pro ten správný dojem jsou naprosto nezbytné. Napsala strašně duchaplný status. A vložila na všechny své myslitelné profily.



Jo, tomu říkám sladký život blogerky. Pogratulovala jsem si v duchu a konečně se vrhla na makronku.

Už, už jsem cítila, jak se mi na jazyku rozplývá jemná mandlová hmota následovaná nakyslou chutí malinové náplně…

Když tu se ode dveří ozvalo: „Mladá paní, v kočárku se vám něco vzbudilo.“

Otevřela jsem oči, vrátila se do reality a došla si pro Vildu. Ten mi snědl půl makronky, namočil si rukáv v kafi a pod stolem rozsypal křupky.

To mi ta chvilka na oko skvělého online života přišla draho, pomyslela jsem si a chtěla se alespoň potěšit tím, jak mi můj hlubokomyslný status všichni lajkují.

Smůla.

„Nahrávání fotky selhalo.“ 

Asi mi zkrátka není souzeno být online a in.

...

Taky se jen marně pokoušíte žít online? Nebo tak činíte s přirozenou noblesou? Případně jste, zřejmě jako já, na celou tu šarádu rezignovali?  ;-)

5 komentářů:

  1. Díky. Bavila jsem se :-) Ale jinak to dopadnout ani nemohlo, to vím o čem mluvím jako matka tří dětí (dnes už samozřejmě dospělých), ale článek mě vrátil do minulosti :-). Hezké dny.

    OdpovědětSmazat
  2. Lajkuju aspoň tady :D
    Sice nepoužívám Instagram, ale na FB nebo blog vylepuju fotky ráda a často. Taky si hraju s kompozicí, odklízím nádobí, oblečení, prostě veškerý bordel, takže v konečném důsledku je oběd krásně nafocen, ale už studený :D :D
    Nedávno jsem chválila přítelově sestřence stůl, na kterém fotí své kuchařské pokusy. A ona se smála, že prý to není stůl, ale botník. Její muž dodal, že před jídlem musí vždycky čekat, než se rozebere botník, správně nainstaluje, ozdobí, naaranžuje se na něm jídlo, stokrát vyfotí, a pak si může talíř odnést ke stolu a večeři sníst ... Je třeba brát to s humorem :D

    OdpovědětSmazat
  3. Tak i tak :-)
    A ešte s autistickým ,,pocukrovaním,, !!

    OdpovědětSmazat
  4. Baru, pěkně jste mě pobavila, vy to tak pěkně umíte napsat :-) Úplně živě vidím jak si Vilík pochutnal :-) Jana

    OdpovědětSmazat
  5. :-)Barunkoto je život viď?:-)moc hezky napsaný postík..takže nakonec se Ti to s noblesou povedlo:-)a ještě ktomu s humorem..vidím to ve všech barvách:-)
    Přeju mnoho poklidných kafíček a sladkých makronek snědených v pravý čas..
    Bi

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)