Vedu děti k pohybu aneb Děti, z maminky si příklad neberte

Když se narodil Matýsek, první dítko nové rodinné generace a ještě k tomu kluk, prorokovali mu snad všichni mužští příbuzní zářnou sportovní budoucnost. Nejvíc se sázelo asi na hokej. 

Maty se sice v roce naučil křičet na požádání gól a rádoby vítězoslavně nad hlavou mávat minihokejčičkou. Nicméně, to bylo vše. Měl-li se rozhodnout mezi sportovním náčiním a čímkoli jiným, volil variantu číslo dvě. 

A zůstalo mu to dodnes. Stále si plete fotbal s hokejem, tenisovou raketu používá k prosévání písku a víc než fandění ho zajímá rolba.

U Amálčina lože, pokud vím, žádné sportovní sudičky neskandovaly, těžko proto soudit jaký sport, a zda vůbec, osloví ji. Ale pohybu se nevyhýbá, na hřištích Matymu zdatně sekunduje a možná ho předběhne i co se kola týká.

Vilík byl taky sportovní sudby ušetřen. Rodinní příslušníci na naše potomstvo zřejmě rezignovali. Naštěstí. Raději bych, aby si děti samy vybraly, co je baví namísto toho, aby plnily něčí sportovní či jiné ambice. (Což v naší rodině zdá se nehrozí.)

Ale ať je již můj osobní vztah ke sportu jakkoli vlažný, rozhodně bych uvítala, kdyby naše děti alespoň minimálnímu pohybu uvykly a přesvědčily se, že se ho netřeba štítit.

S Matym to bude zdá se nejtěžší. Z kola odmítá sundat postranní kolečka, jelikož usoudil, že by ho jízda na vratkém kole mohla, zcela neúměrně zážitku, ohrozit na životě. Ve vodě je jako ryba, ale pouze s pěnovým páskem, protože co kdyby se utopil? Skupinové sporty, asi taky nebudou pro něj, neboť Mates se často zasní a na míče či puky zapomíná, což by jeho spoluhráči asi nevítali s nadšením.

Ami je větší nezmar. Kolečka z kola by si nechala sundat ráda, ale ještě z něj nedosáhne na zem. Ve vodě se nejraději potápí. A vůbec celkově se do všeho vrhá po hlavě a tvoří tak dokonalý kontrast k Matýskově opatrnosti.

Ve snaze vyjít vstříc oběma a posílit v nich lásku k pohybu, vyrazila jsem s dětmi na jógu. Dětskou, samozřejmě. Amálka s nadšením, že bude cvičit jako jogínci, Maty s odevzdaností, s níž se staví k veškerým pohybovým aktivitám. 

Ukázalo se, že největším kamenem úrazu bude jejich stydlivost a pomalý rozjezd. První půlhodinu se ode mě nehnuly. Oba. Po čase se přesunuly alespoň na přidělené karimatky. A v závěru hodiny Matýsek ožil a zhruba každý druhý cvik, zřejmě, aby nevypadal až moc nadšeně, zacvičil a dokonce s úsměvem. Ami taky jeden dva cviky prubla. Ovšem nadšení se u ní projevilo až při odchodu, kdy se začala dožadovat návratu a tvrdila, že teď už cvičit bude.

Ani Vilík ovšem nezůstává pozadu. Včera jsme spolu absolvovali první lekci miminčího plavání. Maty s Ami taky chodili, tak aby nebyl ochuzen. Jak se dalo čekat, Vilda stoprocentně dostál své pověsti totálního pohodáře. Bazén si užíval, od začátku do konce se smál. A na rozdíl od svých sourozenců na józe, se celou dobu aktivně zapojoval a „cvičil“.

Ve výsledku mám z našich pohybových aktivit tento týden dobrý pocit. Jen Vilíka teď nemůžeme dostat z vany a Mates s Amálkou si oblíbili jogovou polohu zvanou kámen. Nejčastěji ve chvíli, kdy se po nich něco chce :-)