Ve skluzu

Nějak se mi to hromadí. Tolik věcí, které bych si ráda zapsala a tak málo času, který se vždycky rozprostře mezi „důležitější“ věci.

Psala bych o tom, jak jsme byli na houbách, zmokli a ztratili dudlík.

O tom, že jsme se konečně pustili do budování terasy a Matýskovými nejlepšími kámoši se stali naši zedníci.

O Vilíkových zubech, které z našeho totálního pohodáře dělají malou plačku, která by se pořád nosila.

A o všech těch maličkostech, díky kterým jsem stále při smyslech, a i když jsem v noci co hodinu vzhůru, děti na sebe ječí a muž je do večera v práci, pořád mám pocit, že jsem vlastně šťastná :-)

(Což jsem pravděpodobně ochotná napsat jedině proto, že v současné chvíli veškeré potomstvo spí a v domě je ticho a klid. Kdo ví, jak se na to budu dívat ráno :-)