čtvrtek 31. května 2012

To nejhorší na mateřství?

Dnes jsem, usazena v zubařském křesle, přemýšlela nad otázkou, kterou mi nedávno položila bezdětná kamarádka. „Co ti přijde na tom, být mámou, nejhorší?“
Vzhledem ke svému optimismu, vcelku bezproblémovým dětem i své nechuti prezentovat před lidmi své starosti, bych mohla klidně odpovědět, že NIC. Že být mámou je za všech okolností nádherné, skvělé, ohromující a dechberoucí dobrodružství. A vlastně bych nelhala, protože tohle všechno je pravda.
Mám-li být ovšem upřímná, musím přiznat, že každá mince má dvě strany. Ta temná mince mateřství má docela pestrou škálu položek. Až jsem se lekla, když jsem si je procházela. Člověk si najednou říká, proč já mám vlastně děti? A nejsem masochistický cvok, když sama sebe označuju za šťastnou?
No, posuďte sami.
Tím prvním obyvatelem odvrácené strany mateřství je strach. Strach o vlastní dítě. Ne že bych permanentně myslela na všechno, co se mu může stát. To bych už dávno byla zavřená v nějaké pěkné bílé vypolstrované místnosti, třeba v Kroměříži. Ale i když si to člověk nepřipouští, ten strach pořád někde v hlavě je. Je zalezlý v koutku a číhá na příležitost. To pak stačí aby zpoza zatáčky nečekaně vyjelo auto nebo se objevila horečka a strach vyskočí jako pověstný čertík z krabičky. Někdy je celkem snadné nacpat ho zpět do krabice, ale občas to chvilku trvá, a to jsou pak věru krušné chvilky.
O dost přízemnějším aspektem mateřství je zpravidla únava a nedostatek spánku. Míra spánkového deficitu bývá přímo úměrná počtu dětí, jejich věku a jejich spánkové frekvenci. Na první pohled se to může zdát banální, ale přiznejme si to. Odpovídat tísíckrát dokola na tu samou otázku stále s úsměvem je občas náročné i po osvěžujícím osmihodinovém spánku, natož po probdělé noci (nocích) s plačícím kojencem.
Neexistující osobní prostor nemusí být vnímán negativně, ale když není zóna alespoň deseticentimetrového kruhu „soukromí“ dodržována ani v noci, ani v době vašeho premenstruačního syndromu, může to být už docela náročné.
Nedostatek času na cokoliv není jistě jen doménou matek. Ale do seznamu mateřských negativ zajisté patří. Už proto, že si na něj matky tak často a rády stěžují.
Značně omezený kulturní život. Tak to je věc velice diskutabilní. Bude-li se o ni přít matka samoživitelka s nehlídacími babičkami s matkou zajištěnou a mající chůvu a tři babičky, bude to dost nerovný boj. Ale často je to tak, že do divadla se dostanete až tak ve třech letech svého potomka, kdy s ním zavítáte na loutkové představení o Kašpárkovi. A vrcholem kulturní sezóny pak bude dětská školní besídka.
Negativem, které dnes potrápilo mne, je nedostatek času a prostoru pro vlastní bolístky. Máte chřipku? Smůla. Žádné polehávání, vstávat a jít vařit, vyrazit na procházku a večer z posledních sil převyprávět pohádku, při níž vlkův sípavý hlas ani nemusíte předstírat. Vytrhli vám dva moudráky? Nezájem. Pěkně šup s dětmi domů, na krev valící z pusy nehleďte a nezapomeňte se usmívat a komunikovat. I když při tom možná budete připomínat upíra z Nosferatu.
Možná se najdou ještě další negativní znaky mateřství, ale já se přiznám, že jsem měla trochu problém vyjmenovat alespoň tyhle. Z toho plyne, že i když to může vypadat trochu děsivě a na někoho by článek mohl zapůsobit až antikoncepčně, tak hrozné to není. A neříkám to proto, že mi nic jiného nezbývá.
Být mámou totiž za všechna ta negativa stojí. Protože téměř vždy převažuje to pozitivní. Ať už je to mokrá pusa na tvář, první úsměv, oslovení „maminko“ nebo radost z prvních krůčků. A je mi fuk, že to zní sentimentálně a pateticky, je to prostě pravda.




15 komentářů:

  1. Nádherný článek a krásné fotky, i já jsem optimista tělem i duší.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za milý komentář :-) A myslím, že i na tvém blogu je vidět, jaký jsi obdivuhodný optimista! Smekám před tebou :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Báro, Amelie má pravdu. Úžasný článek, moc se mi líbil, četla jsem ho dvakrát. Jsi milá, něžná a tvůj blog je taky takový!
    Fandím ti.
    Vivi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vivi, mnohokrát děkuju. Ocenění ve formě tvého dvojího přečtení je pro mě velkou odměnou!
      Ještě jednou díky,
      Bára

      Vymazat
  4. Báro, díky za článek, krásně jsi pojmenovala i moje pocity.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdá se, že jsou to holt univerzálně mateřské dojmy :-)
      Člověk si někdy říká, že ta příroda to má dokonale zařízený s těmi hormony, protože jinak bychom vyhynuly...děti by si dobrovolně nikdo nepořídil :-)

      Vymazat
  5. Milá Báro.
    Tenhle tvůj článek mě moc potěšil a kápl mi do noty....že se s dovolením zdržím déle a trochu si tvůj blog pročtu.
    Díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za milý komentář a doufám, že se ti dobře listovalo :-)

      Vymazat
  6. Ahoj Barčo, na Tvůj blog jsem narazila náhodou, a protože téma "děti" je stále všude kolem mě (zatím jen kolem) tak mě Tvůj článek zaujal a chtěla jsem se dozvědět odpověď na otázku v nadpise... Moc hezky píšeš a Tvůj článek mě bavil :-)

    Přeji hodně radosti s ratolestí (ratolestmi) :)

    Zároveň Tě chci pozvat na svůj blog..je sice o něčem trochu jiném, ale snad Tě bude bavit :)

    http://janeandherworld.blogspot.cz/
    http://www.facebook.com/janeandherworld

    OdpovědětVymazat
  7. Jé, moc děkuji tak tak krásný a milý komentář. :)
    Je opravdu vidět, že jste pravá optimistka, protože už jen to přesměrování na váš blog mi vykouzlilo na tváři úsměv.
    Myslím, že snad není krásnější seznámení, než přes Cimrmanovy hry. Ale je pravda, že díky tomu se lidé seznamují opravdu snadno, protože stačí zacitovat nějakou hlášku ze hry a lidé už jsou staří přátelé. :D Proč je to tak? Protože dnes je milovníků Cimrmana jako šafránu.. ale o to je to možná lepší, protože tak člověk hned pozná člověka, který mu sedí se smyslem pro humor. :)
    Nové povídky rozhodně doporučuji přečíst, protože si myslím, že si tam každá generace najde svou oblíbenou povídku.. maminky možná tu Ve vlaku, postarší generace Nákup a studenti zas Ujetou lásku. :)
    Svěrák je opravdu nepřekonatelný.
    Teď něco k článku - mám díky blogu spoustu známých (teď dokonce i reálně známých :D), které mají rodinu a u toho píší blog. Myslím, že je to něco úžasného, když si na to člověk najde chvilku a takhle se vypovídá s denních radostí i starostí. :) Já se třeba už nemůžu dočkat, až budu jednou na mateřské a tohle také budu provozovat (jasně, určitě se teď budete smát... :D) ale je to kouzelné a já jsem vždycky byla trochu napřed.. teď bych se například už radši viděla na vysoké, než ve třeťáku na střední. :D
    A musím ještě pochválit krásné fotky, zvlášť ty první dvě jsou vážně nádherné!
    Hned si uložím tenhle blog do oblíbených, protože na něj rozhodně nechci zapomenout! :)
    Přeji krásný den ;)

    OdpovědětVymazat
  8. Yanny, děkuju :-) Klidně mi tykej, ono se to nezdá, ale zas o tolik starší nejsem.
    A bacha na to, kde už se vidíš ;-) Já taky byla pořád napřed, už jsem se těšila na vysokou, a pak až budu po vysoké a budu mít rodinu (asi poteba dítěte rozvedených rodičů)a šup, před maturitou jsem otěhotněla a bylo to :-)
    Ale já jsem za to ráda :-)
    Mimochodem, také jsem chtěla být spisovatelkou, ale nějak se mi zpřeházely priority a tak si zatím píšu alespoň blog, studuju a sem tam se mi podaří napsat povídku :-)
    Přeju hodně úspěchů a splněných přání!

    OdpovědětVymazat
  9. Páni, to bylo tak krásný... Úplně, ale úplně jako by to někdo četl z mojí hlavy a všechny myšlenky navíc nádherně zformuloval:) Na blog jsem dnes večer narazila poprvé, tak jdu hltat.)

    OdpovědětVymazat
  10. Krásně jsi to sepsala, i když doma máme občas slabší chvilky, kdy dcerka zuří a vzteká se, pořád je to můj roztomilý mazel a nemůžu se na ni příliš hněvat a ty její úsměvy i malé pusinky se ničemu nevyrovnají!

    OdpovědětVymazat
  11. Krásně napsané:)! A ty korále jsou parádní!

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuju za všechny další milé komentáře :-)
    Korále jsou můj první plstěný výtvor,na který jsem náležitě pyšná ;-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)