Město mého dětství

V Lomnici nad Popelkou, malém městečku v podkrkonoší, jsem strávila většinu svého dětství než se rodiče rozvedli a pak i značnou část prázdnin a víkendů. Není to žádný skvost mezi městy, ale v mých vzpomínkách je zpravidla spojené s atmosférou letních prázdnin, což jeho atraktivitu podstatně zvyšuje.

Punc výjimečnosti mu kromě skutečnosti, že jsem se tu naučila chodit, poprvé se platonicky zamilovala, ale také přišla o některé jistoty a iluze, dodává i fakt, že jsem tu zcela náhodou při jednom z návratů poznala i svého muže.

Je to zvláštní vracet se na takové místo po dlouhé době. Člověku najednou přijde o onu idealistickou optiku a domy mu přijdou o něco oprýskanější, ulice o trochu špinavější. A všechno, včetně domu, kde jste vyrůstali, se zdá být mnohem menší. A taky smutnější.

A tak jsem si po víkendu z Lomnice přivezla melancholickou, hořkosladkou náladu. Která je trochu příjemná, a trochu smutná. A plná vzpomínek.

Na prababičku, kterou jsem znala krátce, ale zanechala ve mě hodně. Na naši Besinku, zlatou kolii, která nikoho neposlouchala a ráda se toulala. Na procházky na Můstky a poháry v místní restauraci. Výlety na kole, na kterých pro nás mamka vždycky odněkud vykouzlila tatranku.Na hodiny houslí, kterých jsem se trochu bála. Na učitelku Pytelkovou, díky níž jsem z velké části svou školní docházku od první do třetí třídy vymazala z paměti. Na závody na kolečkových lyžích, pořádané na náměstí.

Vzpomínek na okamžiky, které bych si raději nepamatovala. Na náš náhlý odchod z Lomnice. Ale i prázdninové návraty, kdy jsme se sestřenkou a bráchou trávili hodiny a hodiny venku bez dozoru. Kdy babička chodila do dvou samoobsluh, protože se styděla každý den kupovat v jednom obchodě třicet rohlíků, které jsme jakožto děti ve vývinu hravě spořádaly. Vzpomínek na bunkry, které jsme budovaly, i přísahy a sliby, které jsme stvrzovaly div ne vlastní krví. Na mapy plné Žabích zátok a Mrtvých stromů. I strašidelné historky, kterými jsme se navzájem po nocích děsily.

A tak už se tak trochu těším, až se pro mě Lomnice zase zahalí do optimistické mlhy těch veselejších vzpomínek, v nichž pro oprýskané zdi ani nové obchodní řetězce není místo. A moc si přeju, aby moje děti měly jednou taky tolik vzácných vzpomínek, které je přivedou do melancholické nálady a na chvíli je vrátí zase zpátky do bezstarostného dětství.