Jak z krize? Optimistická vize…

Pravidelní čtenáři blogu (tedy má maminka a můj muž) zajisté zaznamenali jistý blogový úpadek. Než se proto pokusím vrátit zpět do svého blogerského sedla, mám potřebu se tu v sobě veřejně trochu ponimrat a terapeuticky se vypsat…

Vážení a milí, jsem totiž v krizi.

Moc ráda bych to svedla na podzim, školu, stres, Viliho marodění, nedostatek světla, času či spánku, ale nebudu alibista.

Jsem si totiž jistá, že si za to můžu sama.

Ačkoli se totiž tvářím jako jedinec veskrze pohodový, pozitivně naladěný a trpělivostí oplývající, což se může zdát fajn, pravda je taková, že v běžné realitě jsem lehce nepoužitelná.

Pregnatně a velice laskavě to nedávno vyjádřil můj muž: Ach jo, lásko, ty seš tak… zajímavá osobnost. Jak je možný, že jsi tak inteligentní a přitom tak strašně nesystematická!

A vo tom to je!

Potýkám se s nedostatkem času a energie, protože jsem naprostý chaotik.

Doma s dětmi mi to ještě celkem procházelo, ale v pozici taxikařící matky pracující, byť jen na částečný úvazek, je tahle vlastnost katastrofální.

Většinu času někam chvátám, něco řeším, něco nestíhám a jsem z něčeho zlehka vypsychlá.

A to se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí!

Proto je na čase s tím skončit.

Ještě jsem sice nepřišla na to, jak z toho koloběhu zapomenutých akcí a v autě hltaných snídaní ven (a kdybyste měli nějaké zázračné tipy, jsem jedno velké bohémské ucho!), ale došla jsem k úlevnému závěru.

Přestanu to řešit.

Přestanu si vyčítat doma zapomenuté svačiny, nezapsané termíny i nevyzvednuté poštovní zásilky. Přestanu se pranýřovat za nezodpovězené e-maily, prázdnou ledničku i nedostatek čistých ponožek. Zkrátka přestanu toužit po dokonalém zvládání každé situace, a to ještě s úsměvem a schopností vše shrnout do trefného a vypointovaného článku.

Nechám věci zkrátka víc plynout a budu na ně míň tlačit. A na sebe taky.

Přijmu se taková, jaká jsem a vrátím se k soustředění se na svoje silné stránky, bez výčitek za to, že do diáře si tajně zapisuju rozhovory od vedlejšího stolu místo termínů rodičovských schůzek.

A v neposlední řadě zpomalím a budu chodit spát dřív než ve dvě ráno.

Shrnuto a podtrženo, hodím se zase do pohody.

Hezký plán, což?

Tak teď už jen ta realizace…

Jak jsme v Praze doplňovali rodinnou nádrž

Vypadnout na chvíli z běžného provozu a prostě spolu zase jen tak být. Bez spěchu, věnovat pozornost jen sobě navzájem. Vidět dětskýma očima věci, které už nám zevšedněly a zešedivěly…

To bylo všechno, co jsme si od prodlouženého víkendu v Praze slibovali.

A klaplo to.

Den první

V pátek ráno jsme s obvyklým hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu vyrazili ku Praze a zamířili k Technickému muzeu. Ukázalo se ovšem, že podobný nápad měla ten den půlka Prahy neb fronta se táhla až za roh, proto jsme urychleně vytvořili plán B.

Přesunuli jsme se do parku na Letné.

V bistru jsme si tam dali děsně nezdravý oběd, vyblbli se na hřišti, pozorovali skejťáky (kterým Ami umanutě říká skauťáci), lovili kešky, z mostu u Kramářovy vily sledovali tramvaje, vyšlápli si k zavřenému Hradu (protože vyznamenání…), dali si horkou čokoládu a nečekaně chytli historickou tramvaj, která nás po půlhodinové okružní jízdě centrem vyplivla kousek od auta, jež nás hladové a znavené přepravilo do hotelu.

Den druhý

Po opulentní hotelové snídani jsme zamířili k metru, kteréžto pro naše děti nepředstavuje pouhý dopravní prostředek, ale jeden z vrcholných pražských zážitků a důvodů, proč si Maty přeje přestěhovat se do Prahy (tím druhým jsou tramvaje).

Poznámka pro sentimentální matku, tedy pro mě: Vilík nazývá metro „bububu vak“, přičemž „bububu“ je terminus technikus pro tunel a „vak“ je prostě vlak. Tohle je věc, která asi rozesměje jen mě, ale zapsat si jí musím ;-)

Každopádně metro nás dovezlo až na Staroměstské náměstí, kde jsme si v davu turistů počkali na odbíjející orloj. Čekání na něj jsem se pokusila didakticky využít k převyprávění pověsti o mistru Hanušovi, nicméně mám dojem, že poslouchal spíš japonský páreček turistů za námi než děti konsternované tím, pro vesnici atypickým, shlukem lidí.

Trochu jsme se vyklidnili při lehkém obědě v Maintree a přemístili se do GUDu, galerie umění pro děti. Tam právě probíhá interaktivní výstava „Byl jednou jeden král Karel IV.“, kde jsme vychytali i jeden z tamních workshopů. Skvělá záležitost!

(Mimochodem, potkali jsme tam Lucii z Knihy dětem, kterouž tímto ještě jednou zdravím a děkuju jí, že se ke mně hlásila :-)

No a když už jsme byli didakticky v tom, obrnili jsme se trpělivostí a probili se i přes Karlův most, dali si opáčko na Hrad a tramvají zase zpět do hotelu.

Za poznámku ještě stojí, že Maty překřtil architektonický skvost naší vlasti na chrám svatého Výtahu a obávám se, že tento jeho nedoslýchavostí stvořený klenot, už z hlavy nevymažu, čímž v mém podvědomí lehce utrpěla vážnost celé stavby.

Den třetí

Nasyceni pražskými pamětihodnostmi z předešlého dne, vyrazili jsme si po opuštění hotelu do Stromovky. Začali jsme planetáriem s promítáním pohádky Anička a Nebešťánek. A po zbytek dne jsme se jen tak potloukali, lovili další kešky, hřišťovali, pozorovali západ slunce a někteří k tomu i mrzli (já).

Vzato kolem a kolem, skvělé to bylo. Opět jsme doplnili rodinou nádrž pospolitosti a spolubytí. Přestali jsme alespoň na tři dny dětem i sobě navzájem říkat, „počkej, teď nemám čas, musím to dodělat, uklidit, uvařit, připravit, přebalit…“ a víc jsme si naslouchali, smáli se a drželi se za ruce.

Škoda jen, že jsme kvůli tomu museli až do Prahy…

Můj popražský závazek tedy zní: udělat si VĚDOMĚ prázdninovou pohodu aspoň na patnáct minut denně :-)

PS: Aby to nevypadalo tak sluníčkově, prozradím vám, že přišly i krize. Třeba večer, kdy si děti po večeři ještě na pokoji pochutnaly na horké čokoládě, což v první chvíli vypadalo starosvětsky mile, ovšem ten cukr je tak nabudil, že jsem měla obavu z nuceného vystěhování. Skončilo to tím, že Mates fanaticky pobíhal po temném pokoji se zastávkou na rozsvíceném záchodě, kde v opakujícím se intervalu (a přespříliš hlučně) anglicky počítal dlaždičky.

Před půl jedenáctou už mi ruply nervy, na tom záchodě jsem ho zavřela, rozlíceně zamířila zpět do postele za znovuprobuzeným Vilim a … narvala jsem to v té tmě do zdi.

Boule na čele sice stále bolí, ale připomíná mi, že ztrácet nervy bývá kontraproduktivní ;-)

PPS: Málem bych zapomněla! Do Prahy jedem pro změnu i dnes, tedy ve čtvrtek. Nakladatelství mi tam pořádá autogramiádu k Copaté mámě, tak se stavte! Ráda vás uvidím!

Co dřív? Práce nebo zábava?

Já vím, už začínám být trochu monotematická…

Nejdřív autorské čtení.

Pak křest.

Následně pražská autogramiáda.

A dnes přicházím s pozvánkou další…

Na webinář!

Loni jsem totiž naskočila do kurzu Stáni Mrázkové, Podnikání z pláže.

Předcházel tomu dlouhý telefonát s mou milovanou tetou, která mě přesvědčovala, že to je přesně pro mě. Že takhle svoje psaní můžu poslat ještě dál. A že pro knížku, která tehdy ještě sotva spěla do zdárného konce, to může být ta správná propagační injekce.

Zaujalo mě to. Nadchlo mě to. A pustila jsem se do díla.

Jako naprostý technický neandrtálec, jemuž byly pojmy hosting a doména stejně cizí jako derivace a integrály, jsem na sebe byla opravdu pyšná, když jsem si dokázala vytvořit osobní web, nastavit formuláře a do světa vypustit nejdřív malou sbírku fejetonů a poté i první ukázku z Copaté mámy.

Fungovalo to.

A když se konečně zrodila i Copatá máma, mohla jsem se najednou i já podílet na jejím zviditelněním a zcela přízemně přiznávám, i na jejím (pře)prodeji.

Ale je na tom něco špatného, mít radost z toho, že je něco, co jste stvořili, i oceněno?

Nějakou dobu jsem měla obavy, že je. Že bych neměla své „umění“ poskvrnit uvažováním o zisku.

Jenže pak mi došlo, že o tom to je! Že se nemusím stydět za to, že ke mně proudí (no, upřímně řečeno spíš kapou ;-) peníze za něco, co dělám ráda. Co mě baví. Co je mým koníčkem.

Vždyť někdo s veškerou svou vášní šije a prodává kabelky, jiný peče dorty a stejně tak i já můžu psát a být za to odměněna.

A jednou z těch milých odměn je i umístění se v Plážové výzvě, „soutěži“ projektů, kterou Stáňa opakovaně pořádá.

Copatá máma a já jsme se v tomto klání octli na krásném třetím místě, což nám zajistilo místo na dnešním webináři, jakési online a naživo vysílané talkshow, tentokrát na dokonale padnoucí téma Nejdříve zábava a pak až práce?

Pokud byste i vy rádi byli přitom, registrovat se můžete TADY.

A pokud vás to vůbec neláká, držte mi prosím alespoň pěsti, ať se moc neztrapním ;-)

PS: Děkuju Jani, že jsi mě tenkrát popostrčila!