čtvrtek 3. listopadu 2016

Jak jsme v Praze doplňovali rodinnou nádrž



Vypadnout na chvíli z běžného provozu a prostě spolu zase jen tak být. Bez spěchu, věnovat pozornost jen sobě navzájem. Vidět dětskýma očima věci, které už nám zevšedněly a zešedivěly…
To bylo všechno, co jsme si od prodlouženého víkendu v Praze slibovali.
A klaplo to.


Den první
V pátek ráno jsme s obvyklým hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu vyrazili ku Praze a zamířili k Technickému muzeu. Ukázalo se ovšem, že podobný nápad měla ten den půlka Prahy neb fronta se táhla až za roh, proto jsme urychleně vytvořili plán B.
Přesunuli jsme se do parku na Letné.
V bistru jsme si tam dali děsně nezdravý oběd, vyblbli se na hřišti, pozorovali skejťáky (kterým Ami umanutě říká skauťáci), lovili kešky, z mostu u Kramářovy vily sledovali tramvaje, vyšlápli si k zavřenému Hradu (protože vyznamenání…), dali si horkou čokoládu a nečekaně chytli historickou tramvaj, která nás po půlhodinové okružní jízdě centrem vyplivla kousek od auta, jež nás hladové a znavené přepravilo do hotelu.







Den druhý
Po opulentní hotelové snídani jsme zamířili k metru, kteréžto pro naše děti nepředstavuje pouhý dopravní prostředek, ale jeden z vrcholných pražských zážitků a důvodů, proč si Maty přeje přestěhovat se do Prahy (tím druhým jsou tramvaje).
Poznámka pro sentimentální matku, tedy pro mě: Vilík nazývá metro „bububu vak“, přičemž „bububu“ je terminus technikus pro tunel a „vak“ je prostě vlak. Tohle je věc, která asi rozesměje jen mě, ale zapsat si jí musím ;-)
Každopádně metro nás dovezlo až na Staroměstské náměstí, kde jsme si v davu turistů počkali na odbíjející orloj. Čekání na něj jsem se pokusila didakticky využít k převyprávění pověsti o mistru Hanušovi, nicméně mám dojem, že poslouchal spíš japonský páreček turistů za námi než děti konsternované tím, pro vesnici atypickým, shlukem lidí.
Trochu jsme se vyklidnili při lehkém obědě v Maintree a přemístili se do GUDu, galerie umění pro děti. Tam právě probíhá interaktivní výstava „Byl jednou jeden král Karel IV.“, kde jsme vychytali i jeden z tamních workshopů. Skvělá záležitost!
(Mimochodem, potkali jsme tam Lucii z Knihy dětem, kterouž tímto ještě jednou zdravím a děkuju jí, že se ke mně hlásila :-)
No a když už jsme byli didakticky v tom, obrnili jsme se trpělivostí a probili se i přes Karlův most, dali si opáčko na Hrad a tramvají zase zpět do hotelu.
Za poznámku ještě stojí, že Maty překřtil architektonický skvost naší vlasti na chrám svatého Výtahu a obávám se, že tento jeho nedoslýchavostí stvořený klenot, už z hlavy nevymažu, čímž v mém podvědomí lehce utrpěla vážnost celé stavby.









Den třetí
Nasyceni pražskými pamětihodnostmi z předešlého dne, vyrazili jsme si po opuštění hotelu do Stromovky. Začali jsme planetáriem s promítáním pohádky Anička a Nebešťánek. A po zbytek dne jsme se jen tak potloukali, lovili další kešky, hřišťovali, pozorovali západ slunce a někteří k tomu i mrzli (já).
Vzato kolem a kolem, skvělé to bylo. Opět jsme doplnili rodinou nádrž pospolitosti a spolubytí. Přestali jsme alespoň na tři dny dětem i sobě navzájem říkat, „počkej, teď nemám čas, musím to dodělat, uklidit, uvařit, připravit, přebalit…“ a víc jsme si naslouchali, smáli se a drželi se za ruce.
Škoda jen, že jsme kvůli tomu museli až do Prahy…
Můj popražský závazek tedy zní: udělat si VĚDOMĚ prázdninovou pohodu aspoň na patnáct minut denně :-)






PS: Aby to nevypadalo tak sluníčkově, prozradím vám, že přišly i krize. Třeba večer, kdy si děti po večeři ještě na pokoji pochutnaly na horké čokoládě, což v první chvíli vypadalo starosvětsky mile, ovšem ten cukr je tak nabudil, že jsem měla obavu z nuceného vystěhování. Skončilo to tím, že Mates fanaticky pobíhal po temném pokoji se zastávkou na rozsvíceném záchodě, kde v opakujícím se intervalu (a přespříliš hlučně) anglicky počítal dlaždičky.
Před půl jedenáctou už mi ruply nervy, na tom záchodě jsem ho zavřela, rozlíceně zamířila zpět do postele za znovuprobuzeným Vilim a … narvala jsem to v té tmě do zdi.
Boule na čele sice stále bolí, ale připomíná mi, že ztrácet nervy bývá kontraproduktivní ;-)
PPS: Málem bych zapomněla! Do Prahy jedem pro změnu i dnes, tedy ve čtvrtek. Nakladatelství mi tam pořádá autogramiádu k Copaté mámě, tak se stavte! Ráda vás uvidím!


4 komentáře:

  1. Báro zdravím, škoda, že se nemohu zastavit na autogramiádě. Ten zpropadený čas!!! Knížku mám v kabelce a jsem upřímně nadšená. Skvělá, krásně se čte. Čtu s napětím, já se vdávala už ve třeťáku a syn se narodil haha na konci školního roku. Celý čtvrťák jsme spolu absolvovali, nechalo to na něm stopy, je to chytrý kluk. Byla jsem jedináček, těžce to nesla, tak jsem si porodila bráchu, jak s nadsázkou říkám. Dnes je mu 36let. Z blogu jsem také unešená, humorné, poučné čtení. Držím palce, tři děti, škola v pohybu, knížka, máte můj obdiv. Ať se daří.zdraví Alena

    OdpovědětSmazat
  2. Hahahaaa, to byla nějaká pražská epidemie, já taky večer musela vpostelit dítě téměř násilím :))) Mávám!

    OdpovědětSmazat
  3. Skauťáci, Bububuvak a Chrám svatého Výtahu - to tvé děti jasně předurčuje pro kariéru v cestovním ruchu. Nechceš si to s tou absencí ambic vůči svým dětem ještě rozmyslet? ;)

    A mimochodem, poslouchala jsem webinář a bylo to moc fajn - jsi audiosympatická. :-)

    PS: Přeji zdařilou autogramiádu!

    OdpovědětSmazat
  4. Skvělý víkend, to bych si taky nechala líbit. Pěknou autogramiádu.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)